Tomáš Apeltauer: V Hong Kongu jsem vesloval jak opilá kobra

V lednu tohoto roku odcestoval náš doktorand, Tomáš Apeltauer, na několikaměsíční studijní pobyt do Hong Kongu. O tom, jak po pěti letech znovu usedl do veslice a co pro něj samotné veslování znamená, se můžete dočíst přímo od Tomáše v tomto článku.

Kde začít? Byla to úplná náhoda. Vyrazil jsem studovat do Hong Kongu a představoval jsem si to zde různě, ale realitě se nepřiblížily ani mé nejdivočejší představy. Dvěma slovy, stres a shon. To je Hong Kong, jedna z největších metropolí na světě, brána do Číny a přelidněná betonová džungle. A někdy na začátku, mezi tím vším shonem, zařizováním a papíry, na mě z jedné aplikace od Hong Kong University of Science and Technology vyskočil seznam univerzitních sportovních klubů. Bylo jich asi třicet, ale na první pohled mě zaujal jen jediný. Veslování.

Veslaři jsou tvrdá cháska

Veslování je sport, který z celého srdce miluju. Během života jsem vyzkoušel různé sporty, ale jedině veslování mi dalo komplexní tréninkový plán, jenž utužil a posílil všechny svaly v mém těle. Veslovat jsem poprvé začal na gymnáziu, mohlo mi být tak patnáct, šestnáct let a ten sport jsem od první chvíle z duše nenáviděl.

Pravý veslař by měl být schopný levou rukou sypat algoritmy z rukávu, zatímco pravou tahat osmiveslici s kormidelníkem k vítězství. Je to všechno, jen ne lehké.

Nejen, že je to jeden z fyzicky nejnáročnějších sportů co znám, ale navíc se okolo něj točí především neúprosní barbaři a zabijáci. Metaforicky řečeno. Od téhle komunity nedostanete veselé pozvání, poplácání po zádech a ujištění, jak strašně jste pro tým důležití. Dostanete leda tak pohled plný opovržení, pár nevybíravých poznámek na váš genetický původ a pěstí do ramene. Veslaři jsou tvrdá cháska. Ale to vůbec neznamená, že by to byla banda primitivů, právě naopak. Tady se snoubí genialita ducha s neúprosnou a železnou fyzickou kondicí. Pravý veslař by měl být schopný levou rukou sypat algoritmy z rukávu, zatímco pravou tahat osmiveslici s kormidelníkem k vítězství. Je to všechno, jen ne lehké.

**[1] Pohled na hongkongský vodní kanál.**

Svoji pozici mezi veslaři si musíte zasloužit, musíte makat den co den, trénink co trénink, tvrdě, až do krve, abyste všem okolo ukázali, že nejste žádná houžvička, že je ve vás železo, které nic nezlomí. Paradoxně je to velmi podobné studiu na vysoké škole. Na veslařském tréninku trpíte fyzicky, zatímco na univerzitě trpíte duševně. Možná i proto jdou tyhle dvě věci, veslování a vysoká škola, tak krásně k sobě. Dřív jsem to nechápal, dneska už je mi to jasné. Veslování mi dávalo zabrat, nenáviděl jsem ho, ale nepřestal jsem. Po čase jsem v tom sportu našel zalíbení. Hranice mezi láskou a nenávistí je tenká a já najednou spatřil, že ten sport má v sobě cosi honosného. V pohledu na veslaře, který sviští po Vltavě, je ukrytá určitá síla. Je to pohled na člověka, jenž s každým záběrem, s každým tempem bojuje nejen se sebou, ale taky s jedním z nejsilnějších živlů, s vodou. A když je někdo hodně dobrý, tak jeho skif (loď pro jednoho) letí po vodě jako střela, vesly se skoro nedotýká hladiny a je v dokonalé rovnováze.

První trénink byl peklo

Ale abych se dostal zpět k veslování tady v Hong Kongu. Podařilo se mi kontaktovat trenéra týmu, vysvětlil jsem mu, že bych se na ten semestr, co tu budu, rád přidal k veslařskému týmu a on s tím kupodivu neměl žádný problém. Vyrazil jsem tedy na svůj první trénink na souši. Čekal jsem klasické kolečko, od: Jsi nula a nemáš tu co dělat až po: Hmm, umíš zabrat, to ceníme, respekt, ale ukázalo se, že místní veslařský tým má ve směs tak o pět let nižší věkový průměr, takže až taková nula jsem zase nebyl (smích).

**[2] Kdo chce trénovat, musí být už v sedm ráno na vodě.**

Chtěl jsem svůj čas v Hong Kongu využít pro vypěstování takových těch dobrých návyků, jako je pravidelný každodenní sport, kvalitní strava, dostatek spánku a podobně. Veslování je skvělé v tom, že vám dá všechno najednou. Musíte trénovat každý den, abyste se zlepšovali, musíte jíst hodně a víceméně zdravě, protože vaše tělo potřebuje opravdu hodně energie a chodíte spát včas, protože jednoduše z vyčerpání usnete. Hned můj první trénink byl brutální. Veslaři jsou většinou zvyklí na určitou vyšší úroveň fyzické kondice a když s veslováním začínáte, je mezi vaší aktuální a požadovanou kondicí na tréninku určitý menší, či větší (to spíš) deficit. Já se ten deficit snažil co nejvíce předchozí týden snížit každodenním běháním a plaváním, ale stejně pro mě byl můj první veslařský trénink v Hong Kongu peklo.

V pohledu na veslaře, který sviští po Vltavě, je ukrytá určitá síla. Je to pohled na člověka, jenž s každým záběrem, s každým tempem bojuje nejen se sebou, ale taky s jedním z nejsilnějších živlů, s vodou.

Začínáte rozběháním, což je ještě veselá story, protože běhat celkem slušně umí většinou každý. Jenže pak přijde kruhové cvičení zaměřené na určitou část těla a tam už je silný v kramflecích málokdo. Na mém prvním tréninku jsme posilovali core (hluboké svalstvo, pozn. red.) a břišáky. Hned po zádových svalech to byla jedna z mnou nejopomíjenějších oblastí posilování. Postavili jsme se do dvojic naproti sobě tak, že jsme vytvořili dvě řady a začalo se. Minimální pauzy na popadnutí dechu, jinak konstantní makačka. Tím, že jste součástí davu jste zároveň nucení se nevzdávat (přece se nevzdám, když támhle holky ještě v pohodě cvičí!) a cvičit na hranici svých možností, k čemuž vás ještě povzbuzuje váš parťák. Je to účinný systém. Pak většinou následují volnější cviky na trénink výbušnosti (40 kliků a sprint za půlku hřiště, 60 dřepů a sprint…) a protažení. To je pondělní trénink na souši. Závodní tým má tréninky každodenně, ostatní trénují individuálně a sejdou se až v sobotu na trénink na vodě.

Do loděnice už v sedm ráno

Hong Kong je přelidněné město a navíc obehnané mořem. Na moři se vesluje vážně blbě (ale jde to), takže je v severním Hong Kongu postavený kanál, který sice do moře ústí, ale vzdálenost vlny zbrzdí a ty pak tvoří jen malou nepříjemnost. Nevýhodou je, že na celém kanálu je jen jedna loděnice. U nás na Vltavě je loděnic, myslím, šest a dá se veslovat od Slavie u Tančícího domu až za Barrandovský most. Hongkongský kanál měří asi něco okolo deseti kilometrů, ale na veslování se používá zhruba sedm. Protože je tu jediná loděnice, používají ji všichni, takže kdo chce na trénink, vstávačka v sobotu v šest, v sedm hezky vynést lodě a ve čtvrt už brázdit vody kanálu.

Veslování je jako jízda na kole, nezapomíná se.

Kapitán týmu mě přiřadil na dvojskif s mladým Jonnym. Je to fajn kluk, má dobrý balanc a umí zabrat. Sedí vepředu na pozici háčka, já dělám štroka (poslední veslař, pozn. red.). Mám za úkol kormidlovat loď, dávat pozor na trať a udávat tempo. Skvělý job pro někoho, kdo místní vody vůbec nezná, takže jsem ze začátku kašlal na tempo a jenom hlídal, abychom nic nepotopili. To se mi naštěstí podařilo, ačkoliv jsme po kanálu kličkovali jak opilá kobra. Je nutno přiznat, že na lodi jsem neseděl už asi pět let, protože při nástupu na vysokou jsem ještě nebyl tak zkušený jako dnes a nedokázal jsem skloubit svou zábavu, veslování a školu. Jednoho jsem se musel vzdát a vybral jsem si veslování, takže tohle je takový můj návrat ke kořenům. Navíc jsem pak odletěl na rok na univerzitu do Kostariky a tam už žádné veslování neprovozují.

**[4] Skif je sportovní loď zkonstruovaná pro rychlostní závody ve veslování jednotlivců.**

Veslování je ale jako jízda na kole, nezapomíná se. V okamžiku, kdy jsem si sedl na tu úzkou bárku, se mi zpětně v hlavě vybavilo všechno, co jsem se za těch šest let své veslařské kariéry naučil. Nebyl jsem nikdy nijak úžasný veslař, chybí mi síla v rukou, jsem líný a nemám tu správnou závodnickou mentalitu, ale když něco děláte šest let, naučíte se rutinu. Měl jsem obrovskou radost z toho, že se zase můžu houpat na vlnách, že zase můžu bojovat s vodním živlem i sám se sebou, že se můžu kochat okolními břehy a soupeřit s ostatními veslaři. Asi jsem si plně neuvědomoval, jak moc mi veslování chybělo, než jsem si zase sedl na loď. Když jsme objeli dvě kola a ještě malý přídavek, byl čas na návrat k molu. Přirazili jsme, uvolnili vesla z havlinek (vidlice pro veslo, pozn. red.), vynesli loď nahoru, umyli jsme ji, trochu osušili a zanesli zpátky do loděnice. Univerzita tu má vlastní lodě a nutno přiznat, nejsou vůbec špatné.

Posilovna nuda je

Po hodině a půl na vodě se celý tým sebral a nakráčel nahoru do druhého patra, kde jsou veslařské trenažéry. Jenom jízda na lodi nestačí, dalo by se s nadsázkou říct, že ta je vlastně za odměnu (ačkoliv je to pěkná dřina, nemyslete si), ale je nutné vylepšovat časy a trénovat na trenažéru. Odporu k trenažéru jsem se nikdy nezbavil, protože pro mě představuje všechno utrpení, které veslař při zimní přípravě zakouší. Navíc na vodě ubíhá okolo svět, kdežto na trenažéru (nebo téčku, jak tomu říká jeden můj kamarád) se jen pomalu odkrajují minuty a metry. Neosobní, sterilní a monotónní. Veslování je ale o překonání sebe sama, tak jsem si i s celým týmem vystál frontu na téčko, namačkal 30 minut a zabral. Další bolest a další zoufalé překonávání vlastních limitů, ale nakonec jsem skončil s celkem slušným (na hobby veslaře) průměrem 2:06. Není to sice žádný zázrak, 1:57 by bylo mnohem lepší, ale alespoň se mám kam posouvat. Ještě tu strávím tři měsíce a za tu dobu se můžu hodně zlepšit.

**[5] Veslování je skvělým doplňkem ke studiu na vysoké škole.**

Poslední součást veslařského tréninku je posilovna. To je asi největší nuda ze všech činností, včetně trenažéru, protože tam vám vnímání alespoň zastírá bolest a námaha, kdežto posilovna je o častém postávání mezi kolečky cviků, jen pomalým probubláváním tréninkovým plánem a nekonečném civění do zrcadla. Ale jednou za čas vyrazí tým i do posilovny a já musím s nimi. I přes to všechno mě přeci jen veslování zatraceně baví, cítím, že k veslování prostě patřím a že mi dává neuvěřitelně moc. Za ty tři týdny, co už tady vesluju, se mi rapidně zvedla fyzička, jsem mnohem odolnější vůči nepřízni počasí i stravě a opravdu hodně posiluju zádové svaly, což mi při těch desítkách hodin strávených nad počítačem velmi pomáhá. Jsem rád, že jsem měl tu příležitost vyjet za hranice až sem, na druhý konec světa a objevit tady malý kousek vlastního já. Ztracenou lásku k tomu nejkrásnějšímu a nejlepšímu sportu na světě, k veslování.

Tomáš Apeltauer – inženýr z leknutí, který původně chtěl být právníkem nebo psychologem. Bohužel zaspal všechny přijímačky a skončil na ČVUTu, které si během příštích let zamiloval. Vystudoval softwarové inženýrství na FITu, pracoval v ČSOB, IBM a Raiffeisenbank, žil rok v latinskoamerické Kostarice a od září 2016 je doktorandským studentem na katedře číslicového návrhu. Má rád rum, cestování a Matrix. Momentálně dává dohromady disertaci na HKUST v Hong Kongu.

Autor: Tomáš Apeltauer

Foto:

[1] – [5] Tomáš Apeltauer