“Já se nudím, tati,” ozve se ze zadního sedadla rodinného kombíka. Otec pětiletého Mirka se zpoza volantu otočí na ratolest přikurtovanou do sedačky: “Před námi se stala nehoda, stojíme v koloně, vydrž, Mirečku.”
Nejenže doveze syna pozdě na keramiku, ale především měl už nyní připravovat slajdy na zítřejší poradu. Měl by taky zavolat své asistence. Měl by rovněž… “Tatí! To je votrava!” Ustaraný rodič sahá do pracovní aktovky a půjčuje synátorovi tablet. A hned jsou oba spokojenější.
Je dobře nebo špatně, že se dostávají k technologiím již velmi malé děti? Nelze to vidět černobíle. „Digitální děti“ dostávají náskok v práci s elektronikou, těží z rozmanitosti aplikací, baví se. Zas na druhou stranu to nesmí přerůst v závislost, neměl by být moc oslabován vztah rodič-dítě a rozvoj těch nejmenších by měl jít též dalšími směry. Zkrátka všeho s mírou. Nicméně pokud už dítě drží v ruce tablet, budu rád, pokud na něm hraje hru s edukativním přesahem.
To je cílem našeho vývojového týmu v rámci předmětu SP1/SP2 pod dozorem Ing. Jiřího Chludila. Počátkem minulého letního semestru jsme definovali s paní psycholožkou Mgr. Simonou Pekárkovou, že vytvoříme pro předškoláky na tablet výukovou hru s příběhem. Nyní již vzniká na OS Android druhý prototyp naší aplikace Skřítek. V následujících řádcích se dozvíte, čemu jsme se při vývoji naučili, jak se tvoří obsah pro děti a co nás ještě čeká.
Hlavním hrdinou naší hry je skřítek dobrodruh. Navštěvuje ve svém vesmírném korábu planety a planetky, kde se vždy připlete k situaci vyžadující jeho pozornost. Příběh propojuje úlohy, zatáhne hráče do děje a jednotlivé postavy pomáhají vysvětlit dítěti instrukce. Snažíme se vyjít dětem vstříc. Na trhu je víc aplikací s podobnými herně-edukativními ambicemi, avšak často počítají s tím, že uživatel zvládá čtení. Pokud už je zadání namluvené, málokdy je dostupné v češtině.
Při vývoji klademe důraz právě na přístupnost pro cílové publikum. Navrhované GUI musí být intuitivní a všechny složitější prvky schovány do rozhraní pro dospělé. Když se zmíní spojení „pro děti“, jistě se vám asociuje kolotoč barev a zvuků, hravost a rozmanitost. I proto se rozrostl v tomto semestru původní šestičlenný tým převážně softwarových inženýrů o novou kolegyni a nového kolegu, kteří se starají o estetickou stránku.
Ve výukové rovině reflektujeme odborné připomínky dětské psycholožky. Například pokud dítě neumí čísla, je tradiční bodové skóre třeba nahradit jinou formou zpětné vazby (slovní pochvala) nebo odměňovat sbíráním něčeho, co přibývá vizuálně (vršící se podkovy). Mimo správného motivovaní hráčů se snažíme herními úlohami pokrýt různé oblasti vývoje lidské mysli.
Momentálně jsme zpracovali “Geometrickou planetu”, která trénuje základní matematické operace. Naučili jsme se sami rozeznávat nuance v pojmech – pro názornost: třídění (trojúhelníky na jednu stranu, jablka na druhou), řazení (seřaď stromečky podle velikosti), logické řady (ABBABBA – jaký tvar v řadě bude následovat?), množství (Kde je víc? Kde není nic?) atd. Aktuálně danou problematiku prozkoumáváme a zjišťujeme, že zbývá ještě mnoho prostoru pro kreativitu. Důmyslná aplikace může rodičům a dětským psychologům nabídnout též zajímavá data sesbíraná při hraní našich nejmenších.
V pozadí řešíme implementační otázky. Prozatím je prototyp založen na Javě pro Android a využíváme Andengine, malý open source 2D herní engine. Výhledově zvažujeme nasazení profesionálnějšího enginu jako Unity3D nebo konkurenčního od Havoku.
Pokud hovořím o budoucnosti, rád bych se podíval ještě dál. Věřím, že technologie mohou zefektivnit a oživit vzdělávací proces. Už nyní roste obliba na internetu přístupných online kurzů (MOOC), zkouší se tablety a interaktivní tabule ve třídách a tento trend bude pokračovat. Osobně chci být u toho, vy též? Pokud je vám téma blízké, můžete mi napsat na sykorto5@fit.cvut.cz.
Závěrem bych poděkoval fakultě a panu Ing. Chludilovi za možnost dělat týmový projekt s přesahem do praxe. Osobně preferuji, pokud se mohu více semestrů soustředit na jednu věc a je šance vytvořit něco užitečného. Víc takových projektů. A nesmím zapomenout na jedinečný tým – díky Jindřichu Štěpánkovi, Ivaně Houdkové, Petru Tonarovi, Martinu Strobelovi, Petru Zavadilovi a též čerstvě zapojenému Vadimu Petrovovi a Karolíně Solanské. Snad je to všechny motivuje, abychom překonávali jeden projektový milník za druhým.
Autor: Tomáš Sýkora