15 důvodů, proč mě baví žít v Singapuru

Adéla Svítková (Chrastinová) je absolventkou Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze v oboru Počítačová grafika. Během studia byla aktivní členkou Studentské unie ČVUT, stála u zrodu Klubu STOlních Her STOH na Strahovských kolejích, a později i Dámského klubu ČVUT, kde byla např. iniciátorkou akce Parník ČVUT. Od počátku aktivně podporovala také vznik nové fakulty, kde později působila a spoluvytvářela nové Oddělení pro vědu a výzkum, a po odchodu na mateřskou dovolenou v rámci možností pomáhala také s rozvojem a propagací nové FIT.

 

Kromě zavedení klasických fakultních tradic, jako je Narozeninová oslava FIT nebo soutěž Fiťák roku, nebo aktivní účasti na Souboji fakult stála také za vznikem dalších projektů, jako jsou Laboratoř 3D tisku, fakultní divadelní spolek FITdivad1.0 Beta nebo fakultní časopis Buď FIT.

V době svého působení na fakultě nejraději vzpomíná na organizaci první velké Narozeninové oslavy založení FIT na Strahovských kolejích, na které se díky její iniciativě poprvé objevila legendární barevná fakultní trička, a je také hrdá na dosažení 3. místa v historicky první anketě Fiťák roku v kategorii FIT pracovník (ihned za děkanem a proděkanem pro studium, kteří se společně dělili o první místo :). A také v neposlední řadě na to, že na fakultní PR oddělení přivedla Elišku a Veroniku, díky čemuž se upevnila velmi úzká a jednoznačně pozitivní spolupráce fakulty se studenty :).

V roce 2011 se jí narodil syn Michael Lev, který ji od té doby zaměstnává naplno :). Na konci loňského roku se společně se svým manželem a synem odstěhovala na dva roky do Singapuru.

 

1. Udělala jsem nesnadné rozhodnutí a přiblížila se příjemnému minimalismu

Chcete-li udělat rychlou změnu ve svém životě, je třeba jen rozhodnout se a udělat to. U nás to bylo stejné. Rozhodnutí přestěhovat se na čas do zahraničí, oznámení rodině, svatba, kompletní vystěhování, odjezd. Dohromady to celé to trvalo cca 2 měsíce. Je potřeba to moc nerozebírat, protože pak hrozí, že vás napadne spousta důvodů, proč to nejde – a to se pak nikam neposunete.

Krásný je výsledný pocit, když zjistíte, že většinu věcí, které máte doma, k životu vůbec nepotřebujete a není nic snazšího, než je vyhodit, nebo příjemnějšího, než je rozdat přátelům. Nás vystěhovávala relokační firma, takže i bez těch zbytků, které prošly výběrovým řízením, jsme se museli obejít 2 měsíce. Jen s kufrem. Byla v tom neskutečná svoboda. Nic nám nechybělo. Naopak, když naše věci „konečně“ dorazily, společně s nimi dorazila i tíha kam to všechno dát a proč a zda i tohle všechno skutečně potřebujeme.

 

2. Snadné nastavení denního režimu a pěstování stereotypů

V Singapuru se čas nemění ani neposouvá. Každý den po celý rok slunce vychází i zachází v sedm hodin. Teplota se celoročně drží průměrně na 30°C, jedinou změnou je občasný hodinový déšť, jinak stále přetrvává teplo a vlhko.
Je snadné si v takovémto prostředí postupně vytvořit návyky a denní rutiny.

 

3. Potřebuji jen polovinu oblečení

Díky věčně teplému počasí opravdu potřebujete celoročně pouze letní oblečení, plus jeden lehčí svetr pro případ, že budete chtít strávit delší čas v klimatizovaném prostředí, kde se nebudete aktivně hýbat (veřejná doprava, návštěva kina, cesta letadlem…).
Skutečně není zapotřebí si s sebou pro jistotu brát krabici zimního oblečení, která vám jen doma zabírá cenné místo :).

 

4. Brousím si jazyk

Úředním jazykem je v Singapuru angličtina, čínština, malajština a tamil. Hovory s místními lidmi a nutnost se dorozumět vás nenásilně nutí používat a rozvíjet své jazykové dovednosti a rozšiřovat si slovní zásobu.

Velkým plusem je to hlavně pro děti, náš tříletý Michael Lev začal od května navštěvovat místní mateřskou školku a i když předtím neuměl anglicky ani slovo, teď už nám doma brouká anglické písničky a každý den s překvapením objevujeme, jak hodně a rychle se zlepšuje. Kromě angličtiny mají všechny zdejší školky také lekce čínštiny (většina učitelek jsou singapurské číňanky).

Neoficiálně je Singapur nazýván Asia for beginners, mísí se zde a žijí pohromadě západní a východní kultury, ale všichni se dokáží domluvit jedním společným jazykem. Díky vlivům různých národností se ale zdejší angličtina vybrousila do tzv. „Singlish“ (singapurské angličtiny). Jako vtipný příklad uvedu slovo „Banana“ (banán), což je výraz pro v Singapuru narozeného Číňana, který ale neumí čínsky (takže je žlutý na povrchu, ale bílý uvnitř :)). Singapurskou specialitou je pak obdoba pražského „viď“: „lah“ (čti láááááá), které tvoří koncovku skoro každé vyřčené věty.

 

5. Jsem součástí dokonalé organizace

V Singapuru vládne tzv. demokratická diktatura. Lidé si opakovaně volí jednu stranu, která je pak omezuje spoustou zákazů a příkazů, cenzuruje tisk, zvyšuje ceny bydlení. Na druhou stranu dokáží efektivně řešit problémy a věnují velké úsilí propagaci toho, co vláda dělá pro své občany.

U metra tak například najdete velké bilboardy s propagací Ministerstva dopravy na kvalitu dopravy. A musím říct, že to funguje opravdu dokonale. Přímo na stanicích metra si zakoupíte kartu a necháte si na ni uložit finanční obnos. V metru pak fungují speciální turnikety (a v autobusech vstupní a výstupní terminály), takže si jen „pípnete“ kartou a zaplatíte přesně tolik, kolik jste skutečně ujeli. Díky tomu není zapotřebí dalších kontrolních mechanismů a podvádění je zde skoro nemožné.

Krom toho, podvádění tady obecně nemají rádi a jak je již dokázáno, že prostředí vychovává (doporučuji např. knihy Malcolma Gladwella), tak tady skutečně platí téměř nulová kriminalita a většinové vstřícné a poctivé chování.

Naučili jsme se tady dokonce využívat k přepravě taxi, kterému jsme se v Praze kvůli vysokým cenám a často nerudnému chování řidičů vyhýbali. V Singapuru je taxi velmi běžné a docela levné, a během cesty vám řidič rád povypráví o čemkoli, co vás zajímá, doporučí, poučí, vše s úsměvem (pokud mu tedy rozumíte :)). Příjemné je taky vládní omezení povoleného počtu osobních automobilů. Díky tomu jsme před odjezdem auto prodali a musím říct, že nám tady vůbec nechybí. Místo toho je zde podobně jako skoro v celé Asii velmi rozšířené používání jízdních kol.

Díky dokonalé organizaci se Singapur hrdě řadí k nejčistším a nejbezpečnějším městům světa. Kvůli extrémně vysokým trestům a pokutám si každý rozmyslí, jakým způsobem chce strávit svůj volný čas.

Pro představu:

• Za držení a užívání drog: 20 000 SGD + 10 let vězení.
• Za pašování drog je zde dokonce trest smrti.
• Týrání zvířat, vandalismus, krádeže, vloupání, prostituce: tělesný trest (výprask rákoskou).
• Jízda v opilosti: 10 let ve vězení.
• Odhazování odpadků: 300 SGD + veřejně prospěšné práce v jasně oranžové vestě.
• Kouření v zapovězené oblasti: 200 až 1000 SGD.
• Žvýkání žvýkačky: 500 SGD.
• Zapomenete spláchnout na veřejném záchodě: 500 SGD.
• Za ilegální se bohužel považuje i homosexuální chování (např. za líbání mužů na veřejnosti hrozí vězení).
• Trestně postihovány jsou taky: plivání, neopatrné přecházení ulice, rasová nenávist, konzumace jídla a pití v dopravních prostředcích…

1 SGD (Singapurský dolar) = cca 15 CZK. Toto je obecně známý fakt, který se krom své nepopiratelné užitečnosti stal také terčem vtípků. Tržnice jsou plné suvenýrů s výpisem pokut a názvem „Singapore: the Fine City“ (fine = skvělý; pokuta). Pokuty se staly sice předmětem žertíků, ale vláda si za nastavením pokut a striktním dodržováním trestů stojí, protože díky tomu je Singapur skutečně nádherně čisté a bezpečné město, které láká k cestování i k bydlení.

Pro zajímavost, žvýkačky tady jsou prý zakázané kvůli tomu, že jimi v minulosti turisté opakovaně blokovali dveře v metru a způsobili tím velké škody. Tak je prostě zakázali :).

 

6. Žiju v multikulturní a nábožensky snášenlivé zemi

Ve vzájemném souladu a poklidu zde žijí lidé nejrůznějších vyznání, buddhisté, muslimové, křesťané, hinduisté, sikhové, taoisté, konfuciáni, ateisté i volnomyšlenkáři neboli svobodomyslní. Od řidiče taxíku jsme se jednou dozvěděli, že ateista nevěří v Boha, naproti tomu volnomyšlenkář připouští víru v nějakou vyšší moc, jejíž formu nepotřebuje nijak definovat.

Lidé různých vyznání tady samozřejmě mají taky své komunity a „městské“ čtvrti. China Town (Čínská čtvrť) je plná stánků s levným i drahým oblečením a řemeslnými výrobky, obchůdků s čínskou medicínou a čaji a čínských jídelen nebo čínských chrámů (mimo to je zde ale taky mešita nebo nejstarší hinduistický chrám). Na počkání si můžete nechat udělat diagnostiku podle tradiční čínské medicíny nebo odhalit svůj osud čtením z ruky.

Plná barev, koření, orientálních vůní a chutí je potom Little India (Malá Indie), oblíbenou turistickou kratochvílí je tady třeba malování henou na tělo.
Pro vyznavače islámu či tradičních vodních dýmek je zde Arab Street (Arabská čtvrť), které vévodí ohromná Sultánova mešita.

A další výhoda: pokud se vám náhodou (stejně jako nám) stane, že zapomenete oslavit Nový rok, máte šanci si to vynahradit oslavami Nového roku čínského koncem ledna, nebo hinduistického již začátkem listopadu :).

Je celkem vzácné potkat na ulici světlovlasé evropany, proto se nám nezřídka stává, že nás zastavují místní, ptají se odkud pocházíme a jak se nám v Singapuru líbí a chtějí si sáhnout na malého Míšu, nebo si jej alespoň pohladit (někdy to dělají i tajně a je to až divné) a případně mu dát nějakou sladkost. Nejpodivnější byla zkušenost s lokálním dětským lékařem, který Míšu při každé návštěvě několikrát objímal, nabízel hromadu bonbonů a říkal mu opakovaně, že ho miluje… Lékaře jsme raději změnili.

Podivná je pro mne taky zvrácená leč rozšířená snaha mnohých asiatů přiblížit se nejvíce evropskému vzhledu. Nezřídka potkám krásnou, leč nemocně vyhlížející evidentní asiatku s nezdravě bledým obličejem plným pudru. A ještě o něco více mě děsí pohled na sortiment většiny kosmetických přípravků, které obsahují zaručeně účinné „bělící látky“ na pokožku. Asi se ale jedná o stejný princip, který se v reverzní podobě objevuje i u našich žen, které se zřejmě cítí nezajímavě bílé či méně atraktivní, a proto si na tvář nanášejí tmavé pudry a samoopalovací krémy či se opékají v soláriu, aby se mohly pochlubit čokoládově opálenou pletí.

Anebo prostě lidé chtějí to, co nemají, místo aby se naučili vážit si toho, co mají :).

 

7. Jídlo a pití (aneb pro polévku přes půl města)

Je pověstně známé, že zdejší jídlo patří k nejvybranějším na světě. Klasický Singapuřan se stravuje venku (tj. nevaří si), kde má na výběr z téměř neomezených možností. Jídlo v některých restauracích patří k opravdovým delikatesám, ale je taky astronomicky drahé. I v těch obyčejnějších je dostatečně drahé a ne už vždy tak vybrané. Mnohem dostupnějším a tradičnějším řešením jsou společné jídleny.

Těm větším venkovním se říká „Hawker center“. Rozlohou asi jako klasická školní jídelna nebo menza, akorát se nachází venku na volném prostranství, a místo jediné výdejny jsou kolem dokola desítky stánků. Každý stánek nabízí určitý typ kuchyně nebo druh jídla, ovocné šťávy, kávu nebo čaj, některé i dezerty (typickou zdejší specialitou je „kacang“, ledový sníh se sladkým sirupem, tedy něco jako zmrzlina, podávaná s tapiokovými kuličkami, kukuřicí a fazolemi). Můžete si vybrat jídlo z kteréhokoliv stánku, pak jen nahlásíte číslo stolu a jídlo vám donesou až na místo, poté rovnou i zaplatíte. Na každém stánku je obří cedule s lákavými obrázky jídel a popiskem, ne na každém je ale vyobrazená fixní cena, a zde se bohužel občas stává, podobně jako v Praze, že se cizincům účtují jiné (i dvojnásobné) částky, než typickým místním obyvatelům. Taky se často stává, že ve večerních hodinách jsou ceny a dokonce i nabídka jiné, než během dne. Ceny za jídlo se během dne pohybují od 60 do 180 korun, večer klidně i 300 až 500 korun za větší porci.

Další variantou jsou „Food courts“, které fungují podobně, ale nacházejí se ve spodních nebo horních patrech velkých nákupních center, nabídka je méně lokální a více západní, a díky umístění uvnitř jsou plně klimatizované. Ceny jsou většinou uvedené na cedulích (60 až 180 korun).

Třetím typem jídelen jsou menší venkovní „Coffee Shops“, fungují podobně, jen stánků je mnohem méně (pět až deset), výběr jídel menší a jsou levnější (od 45 do 90 korun). Tyto jídelny se většinou nacházejí v podloubí velkých budov (jsou tedy kryté před deštěm) a chlazené stropními otočnými větráky.

Alespoň jeden ze stánků zde vždy nabízí ledové ovocné šťávy a lokální „kopi“ (káva) nebo „teh tarik“ (černý čaj s mlékem).

Káva i čaj jsou velmi oblíbeným místním nápojem, podávají se většinou s velkou dávkou kondenzovaného mléka a cukru, případně i s ledem. Cena za šálek 18 až 35 korun. Objednat si správně svou kávu nebo čaj se počítá za rozšířenou znalost lokálního Singlish slangu!

Vše lze objednat navíc s další extra dávkou cukru, mléka nebo ledu. Obdoba platí pro černý čaj, akorát místo „Kopi“ žádejte „Teh“, a zde existuje navíc verze se zázvorem. Oblíbenou variantou čaje bývá také „bubble tea“ s tapiocovými žvýkacími kuličkami. A překvapením pro mě byl taky způsob kávy s sebou (dostanete ji v igelitovém pytlíčku s brčkem :).

Vzhledem k velké oblibě jídelen se někteří baví tím, že jídelny obcházejí a hodnotí je na svých webech a blozích, a pokud se některý stánek proslaví tak moc, že se o něm zmíní třeba lokální tisk, článek či hodnocení z významných blogů si majitelé vytisknou a nalepí na vitrínu. Do takovýchto vyhlášených stánků se pak sjíždějí místní i turisti i přes celé město a stojí se na ně dlouhé řady. Takovýto stánek si pak může dovolit svou specialitu i mírně zdražit oproti průměru a mít otevřeno jen v určité hodiny. Všechny stánky mají značky kvality čistoty (A=perfektně čisté, B=čisté) a jsou často kontrolovány.

Jídlo je většinou velmi ostré, což pravděpodobně vzniklo ze zvyku v asijských zemích, kde kvůli horší hygieně se do jídla přidává spousta koření, aby takzvaně „vypálili brouky“ :).
Největší klasikou je kuře s rýží, plátkem okurky a snítkou koriandru, případně nudle na tisíc způsobů.

Oblíbenou snídaní je „kaya toast“, lokální džem s kokosem a čerstvým vajíčkem, většinou zelené nebo nahnědlé barvy (prý dle typu vajíčka), natřený na toastu, podávaný s vajíčkem na hniličko, sojovou omáčkou, a kávou nebo čajem.

Pokud se ale i přesto rozhodnete vařit si doma, obchody nabízejí opravdu obrovský rozsah všeho možného. Na můj vkus jsou zde potraviny velmi drahé, i když se snažím vybírat si prodejny s co nejnižším cenovým průměrem. Průměrné ceny nemá ale cenu uvádět, protože třeba i v jednom obchodě si můžete koupit papriku za 10 korun a hned vedle je kus za 90. A platí jako u nás, čím více bio, tím dražší. V Singapuru se většinou nic nepěstuje, skoro vše se dováží z blízkého i vzdáleného okolí.
A dováží se opravdu kdeco. Těší mně, že mohu zkoušet nové potraviny se zde oblíbenou příchutí zeleného čaje nebo černého sezamu (zmrzlina, čokoláda, pečivo), nebo si dopřát levné a dobré čerstvé sushi přímo z obchodu.

 

8. No durians!

Mezi ovocem jsem zde objevila speciální unikát, samozvaný král ovoce, který se časem stal nepsaným symbolem Singapuru. Je jím takzvaný smraďoch, neboli durian. Pronikavostí připomíná naše tvarůžky, velikostí podobný melounu, na povrchu má ostré bodliny, uvnitř 6 komůrek s dužninou a peckami.

Dle singapurských babských povídaček prý durian nikdy nepadá nikomu na hlavu (ale minimálně jeden případ už v minulosti nastal, v roce 2001 přivedl spadlý durian do bezvědomí muže na plantáži v Malajsii).

A v Singapuru existují dvě sousedící budovy vzhledem dokonale připomínající zralé duriany (i když původním architektonickým záměrem byly prý oči mouchy).

Po prvním ochutnání asi před půl rokem mi jeho chuť připomínala cibuli s cukrem. Po jednom nesmělém nakousnutí (a pašování zbytku v autobusu, přestože převážení durianu v dopravních prostředcích je oficiálně zakázané (nápis „No durians on board“ nás vítá při každé jízdě hromadným dopravním prostředkem 🙂 skončil u nás doma v lednici, která vydávala specifický zápach i v zavřeném stavu po celý dlouhý týden, dokud jsme se nad sebou neslitovali a prohlásili jej za pravděpodobně expirovaný.

Druhý pokus nám umožnil soused, velký milovník durianů, kterému bohužel manželka doma duriany zakázala. Tak jsme si jej vzali k sobě společně se dvěma duriany, které jsme měli pozřít ve třech lidech. Zvládli jsme jen jeden a výsledný vztah k durianu byl bohužel stejný jako dříve. Ale říká se, že dokážeš milovat, když znáš, a naše znalosti o durianech rostly… Dozvěděli jsme se, že je to ovoce sezonní, tedy v nejlepší kvalitě dostupné jen kolem poloviny června. A jeho milovníci trpělivě čekají celý rok, než si jej mohou vychutnat. Že má povahu zahřívací a po pozření se tedy doporučuje zchladit tělo vodou, pitou z durianové kůry, případně jiným tropickým ovocem s chladivým účinkem.

Hned následující den jsme se zúčastnili lokální veřejné ochutnávky tropického ovoce, která se jednak ukázala být spíše trochu politickou agitkou, a trochu se taky spíše mohla jmenovat ochutnávka durianů. Měli jsme na výběr ze tří vybraných nejoblíbenějších druhů, a ač ani manželovi ani naší kamarádce ani tentokrát duriany neučarovaly, ze mně se stal od teďka pravý durianový milovník. Chuť cibule s cukrem vystřídala krémová pudinková pěna se špetkou vanilky a mascarpone… Odnesli jsme si z akce nabízené zbytky a durian se stal mým každodenním dezertem po jídle. Teď už mi zbyly jen vzpomínky a mohu se těšit zase na příští rok, na který budu společně s ostatními skalními vyznavači trpělivě vyčkávat :).

 

9. Studentský život

Osobní zkušeností se studiem na zdejší nejznámější technice (Nanjang Technological University) se sice pochlubit nemohu, obrázek jsem si ale udělala z velmi nadšeného vyprávění mého muže Martina Svítka, absolventa ČVUT FEL, který zde byl na půlroční stáži, a také kamaráda Onřeje Bruny, který zde přijel na zkušenou v rámci svého doktorského studia taktéž z Fakulty elektrotechnické ČVUT.

Obecně jsou zde jedny z nejlepších univerzit na světě (patří mezi Top 50). Studenti zde berou své studium velmi vážně, již od dětství jsou vedeni k velké zodpovědnosti a navíc je studium hodně drahé a ne každý si jej může dovolit. Pokud už ale někdo studuje, má téměř jisté skvělé zaměstnání, a v případě vynikajících výsledků dokonce práci na prestižních projektech pro místní vládu a rozvoj země. Studovaní lidé jsou zde skutečně vysoce ceněni.
A pokud by někdo měl zájem o práci na univerzitě, a skutečně ji dostane, pak bude na špičce světového vývoje.

Vysokými finančními dotacemi cení vláda také studentské projekty, takže jsme si s úsměvným leč posmutnělým povzdechem vyslechli příběh Ondry, který nám vyprávěl toto srovnání. V rámci svého doktorského projektu na ČVUT žádal několikrát marně o zakoupení alespoň nejdostupnějšího typu kamery. Když o totéž zažádal na univerzitě v Singapuru, odpovědí mu byl dotaz vedoucího profesora, proč si nevybral nějaký kvalitnější model, a zda by nebylo výhodnější zakoupit hned rovnou dva kusy najednou…

 

10. Mateřské školky

Zcela novou zkušeností pro nás bylo i umístění našeho tříletého syna do místní mateřské školky. V rámci prevence nebezpečných infekčních onemocnění, které zde v minulosti nadělaly spoustu škody, byly ve všech školkách zavedeny pravidelné prohlídky dětí, každé ráno po vstupu se všem dětem měří teplota a kontroluje krk, dlaně a chodidla (kontrolují se červená znaménka, která mohou signalizovat přítomnost tzv. Hand Mouth Foot Desease (HMFD). V případě pozitivního nálezu u lékaře je hned informována školka a jejím prostřednictvím také rodiče kompletně všech zapsaných dětí. V současné době nám bohužel právě školka nahlásila už tři potvrzené případy, takže čekáme, jak se celá situace vyvine. Ihned po příchodu si děti musejí povinně umýt ruce, a správné a důkladné mytí rukou byla také jedna z prvních dovedností, které se děti ve školce naučí. Příjemným překvapením jsou i každotýdenní emaily se spoustou krásných fotografií dětí z průběhu výuky a podrobným popiskem toho, co se děti za poslední týden naučily. A dokonce i čtvrtletní víkendové setkání rodičů s učiteli, na kterém jsme dostali kompletní report o tom, jak Míša prospívá, v čem vyniká a v čem by se mohl zlepšit, a společně jsme si vyjasnili cíle osobního rozvoje na následující čtvrtrok.

Jinak se i na tomto poli trochu potýkáme s odlišnou kulturou. Singapuřané jsou již od malička vedeni k velké zodpovědnosti a pracovitosti, a tak není divu, že i jako dospělí lidé tráví většinu času v práci, vyděláváním peněz, čímž následně svůj volný čas tráví většinou nakupováním, výběrem nejlepšího jídla nebo cestováním, takže celkově je v Singapuru celkem málo rodin s dětmi. Pokud už děti mají, bývá to spíše v pozdějším věku a matky bývají hodně úzkostlivé (často jsme se setkali i s tím, že rodiče vodí své děti na obojku, případně jim kupují hlasitě pískající dětské botky, aby věděli o každém jejich kroku), v podstatě nenechají děti skoro nic udělat samotné. Singlish má pro tuto vlastnost dokonce speciální pojmenování, „kiasu“, což se dá přeložit jako přílišná úzkostlivost, strach ze ztráty či z prohry, držení se zpátky.

Mimoto je zde typickým faktem, že rodiny mívají doma „maids“ nebo „helpers“, většinou ženy Filipínské nebo Indonézské národnosti, které společně s rodinou bydlí v jednom domě, starají se jim o úklid, vaření, děti, aby se oba rodiče plně mohli věnovat práci.

A toto vše je přesným opakem toho, v jakém duchu vychováváme našeho syna my.

 

11. Cestování

Singapur je ideálním výchozím bodem k cestování do okolních exotických krajin (do kterých bychom se jinak těžko jen tak dostali), pomocí charterových letů nebo jednoduše autobusem. Mnohdy je taky výhodné si pronajmout auto a naplánovat si výlet třeba na víkend po vlastní ose. Díky našim občasným víkendovým cestám jsem konečně měla možnost vidět třeba dlouho vysněnou čajovou plantáž, pohladit si mladé čajové lístky a kochat se nádhernými barvami a zelenou vůní…

Moc rádi taky chodíme po horách, což ale v Singapuru není moc dobře možné, protože nejvyšší „hora“ Bukit Timah dosahuje výšky necelých 164 m n.m. Většinu území tvoří rovinky, po kterých se na druhou stranu moc příjemně jezdí na kole.

Stále je tady co objevovat a myslím, že nám na to všechno ani ty dva roky plánovaného pobytu tady nebudou stačit.

Když se manžel loučil v Praze se svými kolegy z práce, dostali jsme jako rozlučkový dárek cestu pro celou rodinu do Malajského Legolandu. Výborný nápad a ráj pro zvídavé a tvořivé děti (i dospělé), až na malý detail, že téměř všechny skvělé atrakce byly dostupné až od 100 cm výšky, takže jsme se s naším pětadevadesáticentimetrovým Míšou pokochali hezkým prostředím a příště už to třeba i vyjde :).

 

12. Komunitní centra

Skvělým vynálezem jsou lokální Komunitní centra, která jsou rozseta ve všech částech Singapuru. Účelem se blíží našim DDM (Domům dětí a mládeže), záběrem ale slouží všem věkovým kategoriím. Jedná se o architektonicky zajímavé mnohobarevné budovy, které díky dobrovolníkům z okolí denně nabízejí nepřeberné množství aktivit za opravdu symbolický poplatek (sport, umění, jazyky, kurzy osobního rozvoje…). Člověk se zde může zároveň rozvíjet i seznámit se svými sousedy.

Konečně jsem se díky tomu odhodlala třeba k dlouho odkládanému intenzivnímu cvičení jógy, a mé zdraví a dobrý pocit jsou za to Singapuru velmi vděčné.

Co se sportu a aktivního života týče, krom aktivit v Komunitních centrech je Singapur posetý zelenými parky s veřejnými cvičišťátky. Tam, kde u nás v Česku je jen obyčejná lavička, v Singapuru je kolem lavičky sada veřejně přístupných posilovacích přístrojů v bezvadném a čistém stavu, kde se lidé mohou kdykoli zastavit a zpříjemnit si procházku. Nebo běh. Singapuřani běhají moc rádi a často.

 

13. Země extrémů a příležitostí

Již po krátké době pobytu v Singapuru si člověk uvědomí, že se jedná o zemi extrémů. Singapur se letos vyšplhal na první místo v žebříčku nejdražších měst světa. Nejdražším měsíčním výdajem bývá položka za ubytování, kde nejlevnější pokoj pro jednu osobu v několikapokojovém panelákovém bytě mimo centrum vyjde v přepočtu od 10 000 korun výš. Ceny za ubytování v centru jsou astronomické. Stejně tak stravování ve vyhlášených restauracích nebo nakupování ve značkových obchodech a buticích na známé Orchard Road. Nebo obyčejný večerní život. Díky tomu skoro nechodíme ven za zábavou, výjimkou jsou občasné středeční večery, které jsou speciálně nakloněny ženám díky velkým slevám alkoholických nápojů (někdy jsou dokonce i zcela zdarma).

Krom předražených věcí se samozřejmě dá nakoupit i vcelku levně (pokud se rozhodnete šetřit a vycházet s omezeným rozpočtem), bohužel stejně jako jinde s cenou jde většinou dolů i kvalita.

Při setkání s našimi čínskými přáteli jsme se nezapomněli hrdě pochlubit, že všudepřítomné prodejny obuvi Bata jsou českého původu, a že u nás se čtou Baťa. Byli jsme ale vyvedeni z omylu. Pro místní si kvalita obuvi Bata vysloužila zkratku pro Buy-And-Throw-Away.

Také kariérní možnosti jsou v Singapuru vynikající, zejména pokud máte k dispozici zázemí prestižní firmy, případně alespoň dobré zkušenosti, patřičné vzdělání a důvěryhodné reference. Bez toho se v takto velké konkurenci v zemi, kam se sjíždějí špičky z celého světa, hledá práce celkem těžko. Nebo tedy adekvátně zaplacená práce. Pokud se smíříte s méně odbornou nebo méně placenou prací, příležitostí je i zde spousta. Nebo si můžete alespoň zkusit představit, jaké to je být v kůži „maid“ nebo pomocníka na stavbě.

Zatímco typická „maid“ nemá ani vlastní bydlení (většinou má k dispozici malinký pokoj v rodině, u které slouží) a je na svých zaměstnavatelích zcela závislá, dělníci jsou na tom o něco lépe. Mívají k dispozici firemní ubytování (například ve čtyřpokojovém bytě, který sdílejí společně s dalšími jedenácti dělníky), během pracovního dne od úsvitu do soumraku mají alespoň přes poledne dvouhodinovou obědovou pauzu, během které si mohou zdřímnout třeba na lavičce v parku, vycházky mimo ubytovnu mají povoleny v neděli. Pracují za minimální plat, který díky téměř absenci volného času nemají kdy ani jak utratit, a to jim ve výsledku po dvou letech dřiny umožní v jejich zemi původu třeba koupit dům a zaopatřit celou svou rodinu na několik let dopředu. Žádný život v dluzích. A co je teď lepší…

Singapur má skvělou lékařskou péči na vysoké úrovni. Poplatky za vyšetření jsou ale tak enormně vysoké, že pokud se na ně nevztahuje pojištění, prostě si je tady nemůžeme dovolit. Takže třeba na plánovanou opravu chybějícího zubu si počkám dva roky, až po našem návratu zpět do Česka. Oceňuji ale opět dokonale propracovaný systém. Pokud vás trápí jakékoli zdravotní problémy, navštivte nejbližšího lékaře, který vás profesionálně vyšetří a na každý neduh vám předepíše speciální lék, v přesně stanoveném množství, který vám vydá sestra ještě před vaším odchodem z ordinace. Žádné zbytečné pochůzky do lékáren. Žádné zbytečné reklamy na nejrůznější léky. A žádné zbytečně nakoupené nebo nedočerpané nebo epirované hromady léků v domácích lékárnách.

 

14. Člověk si díky cestování více váží toho, co má doma

Ověřená pravda pravdoucí. Je občas těžké si zvyknout na to, že po létě nepřichází barevný podzim, že si nemůžeme na víkend vyrazit na návštěvu za rodinou, nebo si třeba večer popovídat s přáteli (a to ani třeba přes Skype, protože když já mám večer, oni jsou v práci nebo na obědě, když oni mají večer, já mám hlubokou noc). Přátelé a rodina mi tady chybí asi nejvíce. A taky práce a kolegové a zájmy a koníčky, které jsem opustila díky nové životní roli matky. Vystěhování z republiky tomu dalo ještě důraznější punc fyzické vzdálenosti. Ke svým dřívějším zálibám se vracím jen velmi pomalu, s tím jak syn začal teprve před měsícem chodit na 3 hodiny do školky, jinak mně zaměstnává kvalitně na plný úvazek 24/365. Dříve jsem žila pro práci, teď žiju pro něj. Ale snažím se postupně taky trochu žít i sama pro sebe. Občas se tady sice sejdeme s pár lidma, ale všichni už většinou mají nějaké své kořeny a kruhy jinde. Snažila jsem se neúspěšně zapojit do skupiny zdejších maminek s dětmi, bohužel jsme nenašly moc společných témat k hovoru (nemáme maid ;)), ani ve skupině zdejších českých a slovenských maminek jsem si zatím nenašla svou spřízněnou duši – a s přáteli bez dětí to už taky není ono, protože bez dětí, to je prostě úplně jiný život, navíc žitý úplně jiným člověkem :).

Na rozdíl od ČR místní lidé typicky spíše chodí ven a chrání si své soukromí. Přitom zajít si na návštěvu k přátelům patří k oblíbeným českým zvykům (už i jen proto, že na návštěvě nemusejí utrácet za drahé restaurace). Navíc ani venku nejsou místní lidi moc sdílní, co se týče jejich niterného světa, názorů, nebo osobních problémů. Připadá mi, že se všichni tváří bezstarostně, opatrně a prostě mají kolem sebe neprostupné hranice.

Možná i z tohoto důvodu zde nejsou rozšířené typické české čajovny (které snad ani nemají nikde ve světě obdoby), kde si může člověk v klidu nad šálkem čaje otevřít a vylít srdce. Tohle mi tady opravdu chybí.

 

15. Čas hledání sebe sama

Díky tomu, že jsme vypověděli a opustili náš dříve pronajatý pražský byt, a v Singapuru bydlíme jen dočasně (do konce roku 2015), necítím se nikde úplně jako doma. Cítím se spíše jako bezdomovec na cestách s momentální dvouletou zastávkou v krásném exotickém hotelu v Ráji Světa. Nevíme co bude pak, nemáme žádné plány, a tak můžeme snáze žít jen v momentální přítomnosti.

S odstupem časovým i prostorovým si taky více uvědomuji, jak jsou některé věci hrozně nedůležité, jak je nedůležité neustále se za něčím hnát. Jsem na životní křižovatce a čekám, po které cestě se vydám. Stále se sžívám s novou rolí matky a každý den zažívám něco nového. A třeba teď, v tomto okamžiku, si uvědomuji, že všechno, co jsme kdy v minulosti udělali, se (k) nám zase nějakým způsobem vrátí. Je skvělé psát příspěvek do skutečného časopisu, který byl kdysi jen jednou z mnoha nadšených myšlenek v mé hlavě. Děkuji za tu možnost a děkuji všem, kteří se na jeho pomalém a bolavém vytváření podíleli, a přeji všem, kteří na něm nyní pracují, aby se jim stejně jako mně vše v dobrém vrátilo i s úroky :).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Adéla Svítková, zakladatelka Buď FIT

Foto: Adéla Svítková