Srdce mi prudce buší, noha rychle střídá nohu a mojí myslí víří různé nejšílenější nápady. Právě jsem si přečetl podmínky soutěže „Redbull Can You Make It Challenge“ a hned se mi v hlavě začaly rodit ty nejzběsilejší plány, jak ji vyhrát.
Prvním logickým krokem je samozřejmě získat společníky. Zběsile listuji svým mentálním seznamem kamarádů, vytahuji mobil a několika rychlými gesty jim v krátké zprávě shrnu, o čem soutěž je, a samozřejmě nezapomenu připojit odkaz na stránky. Většinou se mi dostane hodně podobné odpovědi: „Hele, vypadá to zajímavě, určitě ti budu držet palce, ale na mě je to moc šílený!“ Samozřejmě mají pravdu. Strávit týden života cestou po Evropě bez peněz nebo mobilních telefonů je velká výzva. Obstarat si obživu a střechu nad hlavou je možná ten nejmenší problém, ale při přemýšlení nad dopravou a šílenými výzvami, které nám na cestu připraví tým Redbullu, se i mně zrychluje dech. Tohle skutečně bude jedinečné dobrodružství.
Po několika neúspěšných pokusech se mi konečně podaří získat pro nápad skvělého kamaráda a extrémně talentovaného mladého umělce – houslistu Hipoxe. Ten ochotně souhlasí a začínáme hned pracovat na přípravě pro soutěž. Vymýšlíme video a snažíme se do něj sehnat třetího člena týmu, pokud možno opačného pohlaví, abychom ukázali naši všestrannost. Měsíc jsme strávili usilovným hledáním, až nakonec týden před odevzdáním se Hipox rozhodl kontaktovat svého šíleného kamaráda ze střední školy – Alexe. Ten nejen že mezi nás okamžitě zapadl, ale taky vnesl do týmu nové, velmi potřebné zkušenosti. Již několik let se totiž aktivně věnuje cestování a stopem se dokázal dostat během dvou dnů až do Itálie. Navíc je velmi zdatný v získávání pozornosti na sociálních sítích a to se nám mělo v následujících týdnech neuvěřitelně hodit.
Allstars team
Takže tu máme náš allstars team: Hipoxe – houslového virtuose s velkými zkušenostmi v mediální tvorbě, Alexe – zkušeného cestovatele, který přes sociální sítě dokáže prodat i sebešílenější akci a mě – já se postarám o naši propagaci. Zakládáme společný facebookový chat a přemýšlíme, jak splnit úkol pro vstup do soutěže – natočit video, které zaujme lidi po celém světě, ukáže, že jsme dostateční blázni, a na tuhle skvělou akci nás protlačí bez toho, abychom se byť jednou sešli či se vůbec s Alexem na živo viděli. Máme totiž problém – s Hipoxem další den odlétáme do Londýna a to ještě nemáme ani vymyšlený scénář videa. Naštěstí nás ale napadá geniální řešení – využít tento výlet ve videu a točit ve dvou zemích současně.
Počáteční scénu na Václavském náměstí točíme asi 3 hodiny před odletem z města Pardubice, pak rychle dobíháme na vlak – skočíme na první, co do této části východních Čech jede, a v poslední minutě stihneme autobus na letiště. Tou dobou ještě netušíme, že v podobném stylu se bude táhnout celý výlet.
Naše dobrodružství začne dost šíleně, předání ubytování máme totiž až ve tři odpoledne, takže musíme přežít celou dlouhou a – nutno podotknout – velmi studenou noc venku.
Když Showtime tančí
Všechno to vypukne druhý den, když se procházíme po Trafalgar Square. Chvilku se jen tak rozhlížíme a přemýšlíme co bychom mohli udělat, když v tom Hipox navrhne, že bychom mohli tančit „Backpack kid dance“ uprostřed Londýna. Chvilku si to na jednom z nejrušnějších náměstí nejrušnějšího města Evropy zkoušíme a pak jdeme na věc. Postavíme se na obrovské schody před největší Londýnskou galerií a začneme hýbat boky. Okolo zrovna procházela nějaká španělská škola, z niž několik jejich studentů na nás chvíli koukalo a pak začali tančit taky. Tak jsme je rychle přizvali a natočili jednu z nejlepších scén našeho videa, kde tančíme spolu asi s třiceti dalšími neznámými lidmi přímo v centru Londýna. Dále jsme taky tančili u Toweru, před mostem Tower Bridge, na mrakodrapu Sky Garden a hlavně na několika telefonních budkách přímo před zraky půlky Londýna.
Teď už zbývalo jen udělat nějakou poslední, ale o to legendárnější, výzvu. Vstali jsme v sedm ráno a vyšli spolu s naším support teamem do krásného, sluncem prozářeného londýnského rána. Ušli jsme asi půl kilometru a stanuli u polorozpadlého a dosti nebezpečně vyhlížejícího schodiště vedoucího od chodníku až na pláž na břehu Temže. Natočili jsme několik základních záběrů a pak ze sebe shodili nepotřebné oblečení, otočili se směrem k řece a za nevěřícných pohledů náhodných kolemjdoucích jsme se po hlavě vrhli do chladné a dosti špinavé únorové Temže.
Trable s internety
Závěrečný den v Londýně jsme z velké části strávili stříháním. Natočili jsme několik posledních záběrů a pak se vydali do galerie moderního umění, kde jsme se posadili na koberec a pustili se do práce. Za necelou hodinku jsme byli téměř hotovi, ale hned na to se objevil nový problém. Jak nahrát video, které v tuto chvílí mělo skoro 1,5 GB, na internet? Vydali jsme se do nejbližší kavárny, ale po změření rychlosti a rychlém výpočtu jsme zjistili že bychom zde nahrávali video více než 2 hodiny, a to samozřejmě za předpokladu, že by internet vydržel. Žaludek se mi stáhl úzkostí, do odletu letadla zbývalo asi pět hodin a okamžik uzavření soutěže jsme měli strávit na jeho palubě.
Naštěstí Hipoxe napadlo najít internetovou kavárnu (ano, to ještě pořád existuje, taky jsem se divil). Kavárna byla asi půl hodiny daleko, naštěstí jsme mohli po cestě obdivovat jak studený a nepříjemný je londýnský déšť. Asi o půl páté celí promrzlí těžce dosedáme na židle a Hipox se neprodleně pustí do posledních změn ve videu. Já mezitím najdu spoj a s vážnou tváří mu oznámím že jestli v šest hodin neodjedeme z Victoria station, tak si budeme muset hledat jiné letadlo. Samozřejmě v šest hodin ještě pořád nervózně sedíme v kavárně a s napjatými výrazy sledujeme, jak se zelená čárka, oznamující renderování videa, provokativně pomalu sune z jedné strany monitoru na druhou. O půl hodiny později si plácneme, vyfotíme šťastnou, vítěznou fotku a bez otálení se vrhneme do nepřívětivých, rychle tmavnoucích a do poslední dlažební kostky promáčených ulic této anglické metropole.
Městská hromadná deprese
Vlak na letiště Luton nám ujede asi o deset vteřin a na další vlak si musíme čtvrt hodiny počkat. Ten je samozřejmě až po střechu nacpaný, staví na čtyřech různých zastávkách jen v Londýně a dává přednost každému vlaku co o to požádá. Cesta nám trvá výrazně déle než slibovanou hodinu. Když konečně dorážíme na místo, vyřítíme se z vagonu a zmateně se začneme rozhlížet. Nikde žádný terminál, žádná kontrolní věž a už vůbec nikde nestojí žádné letadlo. Na letiště musíme jet ještě autobusem.
Do terminálu vcházíme promáčení, vyčerpaní, ale s pocitem vítězství. Do zavření brány nám totiž ještě zbývá celých královských 50 minut. Ani teď se nám ale potíže nevyhýbají, jelikož kamarádku zastaví na kontrole, protože jí najdou v batohu nůž. Pak už s bušícím srdcem běžíme napříč terminálem, až konečně dorazíme k naší bráně, která samozřejmě byla až úplně na konci největšího terminálu tohoto letiště. Na místo dorážíme o minutu po plánovaném zavření brány, naštěstí jsme ale nebyli jediní, kdo ten den nic nestíhal. Letadlo odletělo až skoro o hodinu později….
Autor: Jakub Lustyk
Foto:
hlavička: autor
[1]–[2] autor