Milý Ježíšku je projekt, který za pomoci veřejnosti plní přání dětem z dětských domovů a sociálně slabých rodin. Za projektem stojí Martin Kučera a Vojtěch Paukner, oba úspěšní absolventi bakalářského studia na FIT ČVUT. Martin nyní pokračuje na švýcarské Spolkové vysoké technické škole v Curychu (ETH) a Vojta na německé Technické univerzitě v Mnichově (TUM).
Projekt založili, když jim bylo oběma 16 let. Milý Ježíšku od té doby již splnilo přes jedenáct tisíc přání. Pomoct můžete i vy. Stačí si přání zarezervovat na www.milyjezisku.eu.
Kde jste se poznali?
Martin: My jsme se potkali už ve školce.
Vojta: Konkrétně v šatně, jestli je to potřeba vědět. (smích)
Kdy a jak jste projekt Milý Ježíšku vymysleli?
Vojta: Bylo to na gymplu v roce 2013. My jsme vždycky chtěli něco udělat, ale nevěděli jsme co.
Martin: Já jsem si kdysi dávno udělal webovou aplikaci, kde jsem si psal, co si přeju k Vánocům. Moji příbuzní si to tak mohli přečíst a zarezervovat, abych něco nedostal dvakrát. A Vojtu to zaujalo. Tak nás napadlo, že se tenhle nápad dá nějak zrecyklovat.
Jak se teď Milý Ježíšku vyvíjí?
Vojta: Za těch 7 let jsme vychytali spoustu bugů. Pořád jich máme hodně sepsaných. Máme dost podnětů, co chceme upravit.
Martin: Teď rosteme spíš do výšky (počet obdarovaných dětí, navštívení na webu, …), technologická expanze zatím moc neproběhla. (smích)
Jak moc jste museli překopat původní verzi s tím, jak se projekt rozrůstal?
Vojta: Když jsme to tehdy spouštěli, vůbec jsme netušili, jaké typy problémů budem řešit a možná jsme řešili trochu jiné věci. Jádro ale zůstává pořád stejné.
Martin: Já jsem vždycky vyvedený z míry, když se každý rok před Vánocemi něco na webu rozbije a já aktualizuju knihovny, co se rok neaktualizovaly. Za tu dobu jich je polovina outdated a unsupported.
V čem jste to psali a jak jste se k programování dostali?
Martin: V PHP a Nette. V tom jediném, co jsem tehdy uměl. Programování jsem se věnoval od malička (okolo 11 let).
Vojta: Mě na programování nalákal Martin. Chtěl jsem se naučit kódit jako on.
Martin: „Chci být jako Martin!“ Tak to od tebe slyším poprvé. (smích)
Plánujete nějaké změny do budoucna?
Martin: My každý rok tvrdíme, že už přijdeme s něčím dalším, něčím novým, ale pak zjistíme, že to nestíháme.
Vojta: Byly zde i nápady, jak rozšířit Milý Ježíšku i mimo aktuální záběr. Zatím na to ale není úplně čas.
Co všechno bylo potřeba k projektu zařídit?
Vojta: První myšlenka byla, že obepíšeme všechny dětské domovy v České republice. Byli jsme nadšení. Tak jsem našel okolo tří set emailových adres. Hned jak jsem to poslal, z toho rovnou dvě stě padesáti adresátům nefungovala schránka nebo měli jiné problémy. Pozitivní odpověď přišla zhruba z 10 dětských domovů. S tím, že od hromady dalších nám přišlo, že nám nevěří, studenti jsou nespolehliví, bůhví, co to bude, nechcem se dostat do problémů…. Trochu nás to v tu chvíli zamrzelo.
Vojta: Přemýšleli jsme, jestli se tím nedostanem do nějakého právního problému. Ze začátku to bylo drsné. Na druhou stranu nám hromada lidí fandila. Lidé začali plnit neskutečné množství přání. Měli jsme okolo 300 přání jen za prvních 24 hodin.
Je něco co vás zarazilo?
Martin: Že to fungovalo. Vojta obepsal domovy, já jsem nakódil stránku, děti z domovů tam pověsily přání, a u toho to zůstalo. Vojta link na stránku poslal jedné spolužačce a ona to nasdílela na Facebook. Od ní to přesdíleli další lidé a za pár hodin to najednou bylo po celém Facebooku. Sdílely to stránky, které měly desetitisíce lajků. A my jsme jen koukali, co se to děje.
Martin: Říkal jsem, oukej, asi tam nasadíme Google Analytics, abychom vůbec věděli, kolik lidí na tu stránku přijde.
Vojta: My jsme to se začátku ani nechtěli sdílet, protože jsme se báli, že někteří lidé si z toho akorát vystřelí a přání sice zakliknou, ale už ho nesplní.
Vojta: To se nějak nestalo.
Martin: A když už někdo přání nesplní, poté co si ho rezervuje, bývá to proto, že prostě zapomněl. Jsou to jen jednotky lidí.
Máte zpětnou kontrolu jestli skutečně dítě dostalo dárek?
Vojta: Dětské domovy, nebo máme i pár rodin v sociálně slabší situaci, zaškrtnou, že jim dárek přišel. V opačném případě do nějaké lhůty přání putuje znovu na stránky. A takhle jde cyklus přání pořád dokola.
Jak vás ovlivnil vhled do jiného světa (dětské domovy)? Změnilo se pro vás něco?
Vojta: Po prvním roce ano. Zjistil jsem, co to jsou dětské domovy, a jaké mají a nemají problémy. Jako když člověk dodělal lingebru a zjistil, že o maticích předtím nevěděl vůbec nic. Přesně tak jsem se cítil s dětskými domovy.
Je něco co by si o nich řekl? Když jsem si ty stránky pročítala zaujalo mě, že si dost dětí přálo třeba mýdlo – taková běžná věc. Mě by to k vánocům asi ani nenapadlo. Přitom bych nejspíš nechtěla vonět stejně jako všichni ostatní.
Vojta: Snad to s mýdlem není bug. (smích)
Vojta: Mě překvapilo, že jsou obrovské rozdíly mezi dětskými domovy. Některé jsou jako korporace, trochu váznoucí. Jiné se chovají jako velké rodiny. Rozdíl v jejich přístupu je obrovský. Dost se to promítá i na našem projektu. Typicky s námi na začátku velké dětské domovy nechtěly moc mluvit. Už je podporoval třeba někdo jiný (např. Albert), a tak s námi mluvili spíš ty rodinné, a pak nás začaly zvát i na jejich různé akce (besídky, výlet na kole, …).
Co jsou pro vás Vánoce?
Martin: Pro mě budou letos Vánoce 4 týdny karantény. (smích)
Vojta: Já jsem na to teď odpovídal do Cosmopolitanu. Pro mě jsou Vánoce úklid. V pozitivním slova smyslu. Je to příprava na vystoupení. Připravuješ, bum a hotovo. (smích)
Závěrem, Milý Ježíšku přinesl spousta radosti. Díky ochotě lidí, Martinovi a Vojtovi má nyní čtyřletý Sebík koloběžku, osmiletá Maruška povlečení s Elsou, pětiletý Pavlík tašku do školy…. Víc již splněných přání najdete zde.
Fotky:
[1-3] ze stránek www.milyjezisku.eu
