Již během mého dospívání mě fascinoval tanec a latinskoamerické rytmy. Bohužel jsem se kromě základních kurzů společenského tance nikdy aktivněji tomuto sportu nevěnoval, neboť jsem nebyl obdařen výraznějším pohybovým talentem, a navíc nejsem velký týmový hráč a přítomnost partnerky mě obtěžuje. Když jsme ale jednou po hodině Aqua aerobicu ještě s varhánky na bříškách prstů s Ing. Josefem Gattermayerem (gattejos) přemýšleli o zápisu tělesné výchovy na následující semestr, přišla řeč i na naši společnou lásku k latinskoamerickému tanci a kultuře. Zumba tedy byla jasná volba.
Pro lekce Zumby jsme si zvolili úterní termín, který se později ukázal jako nejvíce obsazený. Před první lekcí jsem měl trochu trému a bál se, jak nás několik desítek přihlášených děvčat přijme. Je úterý, v osm hodin ráno začíná naše první lekce Zumby. S Gattejosem se scházíme před sportovním areálem na Julisce pět minut po osmé, rychle se převlékneme a jdeme na věc.
Hned u dveří nás s úsměvem na rtech vítá lektorka Klára a pobízí nás, abychom zaujali místa v první řadě, ať prý lépe vidíme na předcvičovanou choreografii a ať se dívky za námi mají na co dívat. Zdvořile odmítáme a hledáme volná místečka v zadních řadách. Přiznám se, že se situací, kdy jsem okolím vnímán jen jako „kus masa, na který se dá zezadu dívat“, jsem se setkal v životě poprvé a moc dobrý pocit jsem z toho neměl. Zvláštní pocity ve mně ještě chvíli přetrvávaly, protože pro většinu dívek v sále jsme byli něco jako vetřelci a náležitě nám to dávaly najevo svými pohledy a uchichtáváním. Mezi všemi těmi slečnami na nás koukal i jeden chlapec, jehož pohled se mi ale zdál až moc „mlsný“. Raději jsme s ním bližší kontakt nenavazovali.
Mé smíšené pocity ze mě ale najednou opadávají. Klára pouští první skladbu, začínáme hned pěkně zostra písní v rytmu Merengue. Při Zumbě vám nikdo nic nevysvětluje, všechno musíme odkoukat, což nám z počátku dělá problémy, ale po chvíli hodíme všechny starosti za hlavu a necháváme se tou podmanivou hudbou strhnout. Kroky neřešíme, hudbu vnímáme celým tělem, nohy tančí samy. Některé prvky choreografie více či méně připomínají „vábení samce“, zpočátku v nás je nějaký vnitřní blok a vynecháváme je, po několika lekcích si i je vezmeme za své a moc nás baví. Zhruba v půlce hodiny si gattejos všímá, že nás skrz prosklenou stěnu v horní pravé části tělocvičny sledují nějací muži. Během semestru se ukázalo, že tam chodí pravidelně, ale nám to nevadí. Prožitky během Zumby jsou natolik silné, že nás nic nemůže vyvést z míry. Tanečních stylů během hodiny stíháme plno, od Samby až po Reggaeton. Jen píseň Waka Waka od Shakiry, na kterou jsem si Zumbu trénoval doma, chyběla, ale to nám vůbec nevadí.
Hodina končí. Nechceme věřit, že už uběhlo 60 minut. Jsme zpocení, udýchaní, ale přitom nabiti novou svěží energií. Neskutečně příjemnou, téměř postkoitální atmosféru Klára korunuje písní Impossible od Jamese Arthura a my už jen provádíme závěrečný strečink. Děvčata v sále už se na nás mile usmívají a my víme, že nás mezi sebe přijala. Ve sprše se pak ještě s gattejosem zasmějeme nad svými největšími zaškobrtnutími, jeden druhému ukazujeme, jak prvky choreografie provést správně, a pak už se naše cesty rozchází. Oba ale už teď víme, že po téhle ranní Zumbě bude následovat úspěšný den.
Autor: Václav Strnad