Když mě moje kamarádka v únoru pozvala na lekci poledance, řekl jsem jí, že tam mě nikdo nedostane. Když jsem s ní o pár dní později stál před dveřmi tanečního centra, říkal jsem si, že tam mě nikdo nedostane. Když jsem pak převlečený stál pod velmi vysokou tyčí a díval se na její daleký vršek, říkal jsem si, že tam mě nikdo nedostane. Nedostal, ale nepředbíhejme…
Představili se nám dva milí lektoři, on svalnatý, ona gumová, a kamarádka se na mě podívala, jestli už to se mnou neseklo. Zatím jsem žil. Po krátké rozcvičce, při které jsem ztratil první, druhý a dokonce i třetí dech a měl jsem chuť jít umřít na nejbližší žíněnku, jsem začal zjišťovat, že je za námi ta nejlehčí část celé lekce. Nastalo první cvičení s tyčí.
Nejdřív jsem se k ní přibližoval s lehkým děsem, ale pak se ukázalo, že v té podivné, od podlahy ke stropu táhnoucí se rouře problém není. Byl ve mně. Léta programování a sezení ve škole si vybrala svoji daň a ani řádně plněné novoroční předsevzetí „Cvičit!“ nepomohlo. I při tak ladném sportu, jako je poledance, musí být člověk pěkně namakaný. Klobouk dolů pro všechny striptérky.
Následoval rychlý sled různých přítahů, testů výdrže, šplhání a padání, při kterých jsem cítil, jak mi odumírá těch pár svalů, co jsem v rukou ještě donedávna měl. A když jsme se konečně dostali k samotným tanečním prvkům, tak to nebylo o moc lepší.
Zkušenější slečny měly své pánské doprovody naučit nějakou otočku kolem tyče, což se ukázalo být jako problém. Nevím z jakého důvodu, ale mému vousatému obličeji a chlupatým nohám chyběla jakási ladnost, tudíž mé spiny byly spíše jakousi nepovedenou variací na výjezd hasičů. Snad se počítá alespoň snaha.
Ale postupně jsem začal chápat, jak se má která ruka a noha natáhnout, aby si je člověk úplně nezlámal. A překvapivě, když už to mé poskakování kolem tyče začalo alespoň trochu nějak vypadat, dostavil se celkem dobrý pocit a já zjistil, že mě to i baví.
I když jsem většinu cviků zvládl dost polovičatě nebo vůbec, pár zářných momentů tam bylo a o ty jde především. Ostatní mužské poledancery, kteří se drželi jednou rukou, hlavou dolů a stíhali u toho ještě štípat dříví švýcarským nožem, jsem se snažil ignorovat. Já sem přišel sportovat, ne se vytahovat.
A tak z pocitu, že ze středověkého vplétání do kola se stalo vplétání do tyče, se stává dobře strávené dopoledne. Sice ještě teď, když večer v posteli dopisuji poslední řádky svého útrpného počínání, cítím, kde všude jsem se tyče dotkl a kde všude se země dotkla mě, ale byl to neskutečný zážitek, na který moje tělo ani mysl nikdy nezapomene. A o to přeci jde, ne?