Asie mě vlastně ani nikdy moc nelákala, ale když mi přišla nabídka na účast v programu Seeds for the future, řekla jsem si, že to zkusím. A rozhodně toho nelituju!
Moc lidí o tomto programu asi neví, tak ho představím: jedná se o mezinárodní CSR (company society responsibility) program společnosti Huawei – dvoutýdenní pobyt v Číně pro studenty z různých zemí světa. První týden se studenti seznamují s čínskou kulturou, jazykem a kuchyní v Pekingu, ten druhý potom stráví odborným školením v sídle společnosti Huawei ve městě Šen Čen. Společnost hradí úplně vše od víza, přes letenky, ubytování i stravu.
Já jsem se o programu dozvěděla díky Czechitas asi v polovině března a i navzdory termínu uprostřed zkouškového jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Pro přijímací řízení jsem měla napsat esej o sobě a IT v České republice, natočit video v angličtině, kde se představuji, a dodat doporučující dopis. V polovině dubna mě pak čekal pohovor v Huawei a za týden už jsem věděla, že se do Číny opravdu podívám.
Zařízení víz a podobné byrokracie bylo díky pomoci od koordinátorů programu jednoduché, a tak jsem se 31. května ocitla na ruzyňském letišti, kde jsem se seznámila se zbytkem naší české skupiny – s kluky z FIM UHK (Fakulta informatiky a managementu, Univerzita Hradec Králové) a z VUT (Vysoké učení technické v Brně).
Let uplynul rychle a než jsem se nadála, stála jsem na letišti v Pekingu, kde si nás vyzvedla naše pekingská průvodkyně. Ještě než jsme dojeli na hotel, čekala nás prohlídka Chrámu nebes, místa, kde čínští císaři děkovali bohům za počasí a ochranu. Tamní architektura byla opravdu krásná, malby na dřevěných stavbách byly opravdu dechberoucí.
Druhý den nás čekalo Zakázané město a Velká čínská zeď. Do Zakázaného města jsme vstupovali přes nechvalně známé náměstí Nebeského klidu. Jeho velikost byla opravdu ohromující, Václavák je maličký oproti tomuto prostranství. I vzhledem k třicátému výročí tamních událostí jsem se tam opravdu necítila příjemně.
Zakázané město mě taky překvapilo svou rozlehlostí. Obrovská prostranství, která sloužila hrstce lidí, byla ve velkém kontrastu s paneláky a mrakodrapy kolem. Prostory to jsou krásné, ale poměrně prázdné, příliš historického vybavení se bohužel nedochovalo. Mně osobně se velmi líbily císařské zahrady, které byly vlastně jedinou zelení v celém Zakázaném městě. Prý kvůli tomu, že slunce znamenalo sílu pro císaře.
Poslední historickou památkou, kterou jsme navštívili, byla samozřejmě slavná Velká čínská zeď. Měli jsme možnost projít si asi čtyřkilometrový okruh v místech, kde je zeď zdvojená kvůli ochraně bývalého hraničního přechodu. Obejít celý ten okruh trvalo těm rychlejším z nás asi dvě a půl hodiny.
Z moderní architektury jsme mohli obdivovat olympijský stadion „Ptačí hnízdo“ z olympijských her v roce 2008. Celá stavba je dnes muzeem olympiády, ale jiné využití nemá, aktuálně se rekonstruuje pro účely zimních olympijských her 2022.
V týdnu, který následoval, jsme pak navštěvovali kurzy na jedné z menších pekingských univerzit, BLCU – Beijing Language and Culture University. Jedné z menších znamená asi 9 000 studentů, což je zhruba polovina celého ČVUT. My jsme měli možnost absolvovat kurz čínštiny, kde jsme se naučili základní konverzaci jako pozdravit, představit se, objednat si v restauraci a zeptat se v obchodě na cenu zboží. Bohužel, jídelní lístek v čínštině nám stále byl poněkud k ničemu, čínské znaky příliš neovládáme ani tak.
Kromě čínského jazyka jsme měli možnost vyzkoušet si i čínskou malbu a kaligrafii, což bylo pro mě, po které nejde přečíst ani latinka, docela zábavné a zajímavé. Posledním kurzem, který nám program na BLCU nabídl, byl kurz tajči, jedné formy bojového umění kung-fu. Cvičit venku před místními byl také zážitek, hlavně pro ty místní, kteří se jistě bavili nad naším svérázným provedením cviků.
Po celou dobu pobytu v Pekingu jsme ochutnávali různé pokrmy z mnoha asijských kuchyní, hlavně z té čínské. Před pobytem pro mě byly synonymem čínské kuchyně nudle, ty ovšem nedominovaly. Základ severočínské kuchyně totiž tvoří spousta masa, především smaženého, zeleniny a samozřejmě rýže. Pro mě jako milovníka mořských plodů bylo pak potěšující, že téměř každou večeři a každý oběd na stole přistála mísa krevet. Jihočínská kuchyně pak využívá darů moře, jí se spousta ryb a zeleniny. Oproti té severočínské je méně pikantní, což bylo za mě také plus.
Po necelém týdnu v Pekingu nás pak čekal krátký let na jih Číny do Šen Čenu. Tam jsme se seznámili i se zbytkem naší skupiny, kterou kromě naší české výpravy tvořily i skupiny z Maďarska, Uzbekistánu a Mongolska. Šen Čen byl na první nádech jiný než Peking. Okamžitě po opuštění letištní haly vás do nosu praští vysoká vlhkost vzduchu. Šen-čen se totiž nachází na jihu Číny, asi 40 kilometrů od Hongkongu. Je to pár stupňů jižně od obratníku Raka, takže už v tropech.
Než jsme se však dostali do sídla Huawei k odbornému školení, čekal nás volný víkend. To pro nás znamenalo objevování kultury a místní historie. Užili jsme si třeba místního kulturního parku – skanzenu, kde byly k vidění miniatury významných čínských staveb, jako je třeba Velká čínská zeď nebo tibetský klášter. Kromě těchto miniatur jsme ve skanzenu viděli také domky typické pro různé čínské kultury. Pro nás je možná Čína celistvé území, ve skutečnosti je zde mnoho různých etnik, které mají svůj vlastní jazyk, náboženství a kulturu.
Shlédli jsme také obří světelnou show na šen-čenském náměstí, měli jsme možnost navštívit také muzeum Šen-čenu a seznámit se s jeho zajímavou historií. Před čtyřiceti lety byl totiž Šen-čen jen malým rybářským městečkem, v roce 1979 se však stal první speciální ekonomickou zónou, místem, které mělo speciální podmínky, co se daní, cel a zahraničních investic týká. Dnes je Šen-čen město s 14 miliony obyvatel a řadí se k nejrychleji rostoucím městům na světě. Sídlí zde několik velkých společností a mezi nimi právě Huawei.
Pro nás byly ale asi nejvíce očekávanou částí výletu nákupy, nejvíce očekávanou proto, že v Šen-čenu se nachází obří obchod s elektronikou a vším vybavením, které si umíte představit. Od součástek jako paměťové čipy, přes doplňky k mobilům po všemožnou techniku jako repráčky, sluchátka a vše o třetinu až polovinu levnější než u nás. Pro nás jasný cíl všech nakupovacích rozchodů.
Po náročném víkendu, kdy jsme se trochu seznámili i s ostatními skupinami, nás čekala výuka. Celý program byl zaměřen na technologii 5G sítí, takže jsme se seznámili s celým vývojem mobilních sítí, s jejich fungováním a konečně s požadavky na 5G sítě a jejich technologické řešení od společnosti Huawei. Celé to bylo velmi zajímavě pojato a člověku, který se o sítě a tuto problematiku zajímá, by to jistě dalo hodně. Pro mě to bylo tak spíš zajímavý úvod.
Celý týden pak utekl jako voda, byl tu pátek a s ním závěrečný test a ceremoniál. Z toho jsem byla velmi nervózní, jelikož jsem byla vybrána, abych za naši skupinu přednesla závěrečný proslov, naštěstí teda v angličtině, ne čínsky. Kromě něj čekalo celou skupinu vystoupení, kde jsme měli představit naši zemi. My jsme se rozhodli vybrat několik zajímavých čísel o naší zemi a ta přítomným ukázat a vysvětlit. Nakonec jsme pak zazpívali českou písničku – Hlídače krav, tu jsme během týdne zpívali několikrát a tak se k refrénu přidali úplně všichni.
Poslední den nás pak čekala krátká návštěva Hongkongu a let domů. Bohužel jsme neměli možnost Hongkong prozkoumat, kvůli nepokojům, které tam jsou kvůli extradičnímu zákonu, jsme měli rozchod jen asi hodinu a to jen na nákup suvenýrů na místním tržišti.
Celý program byl pro mě velmi přínosný. Asii, její kuchyni a kulturu jsem si opravdu zamilovala a plánuji se tam podívat znovu a třeba i na delší dobu. Program Seeds for the future byl opravdu zajímavý, chtěla bych ho všem moc a moc doporučit a ještě jednou poděkovat Huawei a Czechitas, že mi tento úžasný zážitek umožnili.
