Herečka vynálezkyně

Zkuste si představit den bez Wi-Fi, GPS navigace, televize nebo volání z mobilního telefonu. Na dnešní dobu je to trochu absurdní scénář, nicméně nebýt Hedy Lamarr, byl by ještě nedávno realitou. Hedy Lamarr byla rakousko-americká herečka a vynálezkyně, která je označována jako nejkrásnější herečka tehdejšího filmového průmyslu. Později však svět obohatila o komunikační systém, jehož principy jsou dodnes používány.

Už v šestnácti letech začala vystupovat v krátkých filmech natáčených ve Vídni. O dva roky později přijala nabídku na roli ve filmu Gustava Machatého Extase, kterým se mezinárodně proslavila. Do paměti diváků se zapsala tím, že v něm hrála několik minut nahá, což nebylo ve své době zvykem a snímek vyvolal pobouření a byl dokonce zakázán. Poslední významná role v jejím životě byla role svůdkyně ve filmu Samson a Dalila. V roce 1937 se Lamarr stala předlohou pro první dlouhometrážní animovaný snímek Sněhurka.

Po odstartování své kariéry se zamilovala se do Friedricha Mandla, za kterého se provdala. Mandl byl bohatý německý podnikatel, který vedl přední rakouskou zbrojní firmu založenou jeho otcem. Během svého manželství se Lamarr chtěla vrátit zpět ke své herecké kariéře, nicméně Mandl jí návrat zakázal. Tento zákaz, jeho práce a chorobná žárlivost byly důvody, proč od něj utekla do Francie, odkud se s ním na dálku rozvedla. Poté odcestovala do USA, kde se jí podařilo opět nastartovat kariéru. Během svého života měla několik manželství, ovšem většina z nich nevydržela dlouho.

Její první manžel měl ve svém domě porady s významnými armádními činiteli, a v té době připravovali systém dálkového řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Řešili několik problémů spojených s tímto systémem, nejvíce je však trápila ochrana signálů proti úmyslnému rušení a odposlechu. O Lamarr si mysleli, že jejich debatám nerozumí, ale zmýlili se. Již v té době vymyslela, že pokud se bude nosná frekvence signálů nepravidelně měnit, bude rušení a odposlech prakticky nemožný. Protože Mandla nenáviděla, nesdílela s ním svůj nápad. Během svého života se seznámila s hudebníkem Georgem Antheilem, který v té době skládal hudbu pro šestnáct pianol, které měly hrát synchronně. Společně dospěli k závěru, že by na podobném principu mohl pracovat vysílač a přijímač. Ty se měly přelaďovat ve stejný čas pomocí děrných pásků.

O vynálezu a jeho využití

Technologie, kterou Lamarr a Antheil vynalezli, byla pojmenována Frequency Hopping Spread Spectrum (FHSS) a je definována jako jedna z metod přenosu v rozprostřeném prostoru. Metoda FHSS pracuje na principu přeskakování mezi frekvencemi, a tím se eliminuje možnost rušení signálu a jeho případného odposlechu. Existuje ve dvou verzích – Fast Hopping (FFH) a Slow Hopping (SFH). Tyto dvě verze se liší podle doby, kdy dochází ke skoku mezi frekvencemi. V případě FFH se skok může provést při přenosu jednoho bitu, naopak při SFH se frekvence změní po přenosu hned několik bitů.

Celková šířka pásma potřebná pro FHSS je mnohem širší, než je potřeba. Je definováno 79 kanálů v okolí frekvence 2.4 GHz. Každý kanál má šířku pásma 1 MHz a přeskakování na jiný kanál se provádí minimálně 2,5krát za sekundu. Průměrná hodnota je cca 20 přeskočení za jednu sekundu. Pro úplnou představu – signál svoji frekvenci změní průměrně za pět setin sekundy, tedy 50 milisekund.

V roce 1942 si Lamarr a Antheil nechali metodu FHSS patentovat a zároveň svůj objev poskytli bezplatně americkému námořnictvu, které jej nikdy nepoužilo. O sedmnáct let později myšlenky FHSS využila elektrotechnická společnost Sylvania Electronic Systems Division, která pro armádu Spojených států vyvíjela sdělovací systém s přeladitelnou frekvencí. V té době však technika pokročila a místo děrných pásek byly použity tranzistorové digitální obvody. Vojenské využití si i přes vysokou odolnost vůči úmyslnému rušení vynutilo několik bezpečnostních úprav. Systém byl použit při kubánské krizi v roce 1962.

Dne 9. května 1985 Federální komise pro komunikaci Spojených států uvolnila technologii pro civilní použití. Tím dala zelenou k jejímu dalšímu rozvoji a začala se rozšiřovat do družicových komunikačních systémů, GPS, satelitního vysílání, nebo pro vývoj mobilních sítí.

V roce 1997 byli za vynález FHSS Lamarr a Antheil (in memoriam) oceněni organizací Electronic Frontier Foundation. Kromě tohoto ocenění neobdrželi žádný zisk a brzy se na ně zapomnělo.

Foto: imgur.com

SdíletShare on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Milan Kurka

V redakci časopisu začínám třetí rok a stále mě to neuvěřitelně baví – stejně jako FIT! Obě tyto věci spojují mé největší záliby v jednu – a to psaní o informatice. Kromě časopisu jsem členem FIT++, kde kromě jiného organizuji akci pro nové studenty Hello FIT!. Přizván jsem byl také k organizaci fiťáckého Seznamováku, pravidelně mě můžete vidět na různých fakultních akcích a … prostě je toho hodně. :) Ve volném čase se věnuji grafice, webařině a výletům do neznáma, protože život přeci není jen počítač. :)

Kontaktovat mě můžete na kurkamil@fit.cvut.cz.