Vojtěch Mikšů

Dvaadvacetiletý rodák z Humpolce, Vojtěch Mikšů, student posledního ročníku bakalářského studijního oboru teoretická informatika a v poslední době především světoběžník po Spojených státech amerických.

Nejen u nás na fakultě je znám svým projektem Přiznání, které slouží pro anonymní svěřování se s tajemstvími, jež se pak objevují na k tomu určených stránkách na Facebooku. Vojta toho má ale na svědomí víc než jeden úspěšný internetový projekt. Za poslední rok stihl zažít tolik, co mnozí nestihnou za celé své pětileté studium. Proto dostal v tomto čísle prostor, aby se s námi podělil o svou cestu a třeba i motivoval zatím nerozhodnuté lidi stojící na prahu nějakého životního rozhodnutí. I přes časové pásmo, které Vojtovi nebylo zrovna nakloněno, jsme si povídali více než dvě hodiny. Rozhovor pro něj skončil před druhou hodinou ranní, zatímco já šel pomalu chystat oběd.

 

Když jsem ti včera večer posílal žádost o rozhovor, z legrace jsem se zeptal, jestli nejsi náhodou na cestě do San Francisca. Jaké pak bylo mé překvapení, když mi o pár hodin později blikla na Facebooku fotka tebe stojícího před Golden Gate Bridge. Kde se zrovna teď nacházíš a co děláš?

Momentálně jsem ještě pořád v San Franciscu a zítra odjíždím směrem na východ, kde navštívím několik národních parků, Las Vegas a Denver.

 

Takže užíváš cestování po Americe. Denver bude konečná zastávka před návratem do České republiky?

Snažím se stihnout před návratem ještě co nejvíc. Ano, po Denveru už následuje jenom let New York-Londýn-Praha.

 

Přejděme teď k tématu Přiznání, což je v současnosti tvůj asi nejznámější projekt. K tvému pobytu v USA se ale ještě později vrátíme. Prozraď mi, s jak velkým zájmem o svou osobu ses setkal po spuštění projektu?

S větším, než jsem si kdy dokázal před tím představit. Udělal jsem postupně asi 20 rozhovorů, a to včetně jednoho pro rádio. Zdvojnásobil se mi počet followerů na Twitteru a Facebooku. Rozproudil se mi také profil na Linkedinu. Začal jsem dostávat pravidelně spousty emailů, které se Přiznání nějak týkaly.

 

Jak vidíš projekt s odstupem času? Porovnej svou vizi a motivaci, kterou jsi měl při spouštění projektu, a jakou máš teď, když už nějaký ten měsíc běží?

Vidím ho podobně tak jako na počátku. Vždycky to měla být věc jen pro pobavení a v tom svůj účel rozhodně splnila. Samozřejmě přes léto zájem a nadšení dost upadly, a to jak ze strany návštěvníků, tak i mojí. Nicméně prázdniny jsou skoro už u konce a mám nějaké nápady, kam to dále směřovat.

 

Je mezi těmi nápady třeba to, jak by se na Přiznání dalo vydělat? Všiml jsem si, že ani na webových stránkách, ani na stránkách na Facebooku se neobjevují žádné formy reklamy.

Ne. Reklamy by Přiznání ihned zabily a rozhodně by se nedalo hovořit o pravidelném či stabilním výdělku. Stačí mi i to, že jsem si díky tomu udělal nějakou osobní reklamu a také mám teď možnost jednoduše oslovit prakticky (nejen) všechny VŠ studenty v ČR, což se může hodit i pro nějaký můj další projekt.

 

Takže máš ještě další internetové projekty? Dříve jsem zaregistroval agregátor facebookových příspěvků Fiťák.cz.

Zatím kromě Fiťáka a Přiznej nic dalšího. Pár nějakých nápadů mám, ale nechávám je ještě dozrát. Většina jich totiž po čase vychladne. A také jsem neměl poslední měsíce moc čas se něčemu dalšímu věnovat.

 

Nedostatek času určitě souvisí s tím, co jsme nakousli už ze začátku. Poslední rok jsi strávil jako výměnný student na Milwaukee School of Engineering v Americe, kde se pořád ještě nacházíš. Co byl vůbec ten první impuls? Kdy tě napadlo, že by sis rád rozšířil obzory někde dál ve světě?

Ve skutečnosti jsem poslední měsíce strávil stáží. Škola tolik času nezabírala. První impuls? Ani nevím, tak nějak vždycky jsem věděl, že je potřeba někam na čas vycestovat a všichni mě v tom utvrzovali. Plánoval jsem to už na střední škole, když jsem přemýšlel o té vysoké. Jeden z důvodů, proč jsem skončil na ČVUT, jsou jejich mezinárodní dohody.

 

O čem stáž byla? A jak se ti podařilo se k něčemu takovému nachomítnout?

Byla pro Westinghouse Electric Company ve Windsoru, CT. Westinghouse navrhuje, staví a udržuje jaderné elektrárny. Já jsem pracoval na jejich simulátoru. Dostal jsem se k tomu opět přes ČVUT, a dokonce přímo přes FIT.

 

Simulátor jaderné elektrárny zní skvěle. Chtěl by ses něčemu takovému věnovat i nadále, nebo je tvá budoucnost v algoritmech, internetových projektech a čisté informatice?

Dokázal bych si představit tam zůstat i déle než tři měsíce. Informatika bývá nejzajímavější, když se smíchá s nějakým dalším oborem.

 

Vraťme se teď na začátek loňského srpna, kdy jsi do Ameriky odjížděl. Jak jsi to měl s angličtinou? Byl jsi dostatečně jazykově vybavený nebo ses pořádně rozmluvil až na místě?

Angličtinu jsem měl naposledy na střední škole a pak 2 roky na FITu vůbec nic. Měl jsem nakoukáno hodně filmů a i leccos načteno, takže jsem celkem slušně rozuměl. Mluvení bylo ale mnohem slabší. Jsem ten typ, co se hrozně bojí mluvit jiným jazykem. Spíš měli Američani problém rozumět mně, než já jim. V Milwaukee mají celkem znatelný akcent oproti běžné angličtině, která je třeba ve filmech. Tohle se však celkem rychle zlepšovalo a sebevědomí také narostlo.

 

Určitě tomu napomohlo i to, že jsi nebyl celou dobu zavřený na pokoji jen s počítačem. Co párty? Cestování?

Bydlel jsem na koleji, kde jsme měli téměř všichni otevřené dveře. Tudíž nebyl problém si s kýmkoliv dojít popovídat, na jídlo, kouknout na film, zahrát si na xboxu a najít si tak spoustu super kamarádů. Také jsme chodili často na všelijaké house party či do barů. Další nespočet akcí pořádala přímo škola, od blbůstek na 2 hodiny, přes celodenní výlety na baseball až po dlouhodobé ligy v různých týmových sportech. A samozřejmě byl také čas na menší i větší výlety.

 

Určitě jste jezdili v nějakých větších skupinkách. Kam všude jste se podívali? Když zkusíš porovnat své kamarády a spolužáky u nás v České republice a ty nové v Americe, je tam nějaký výrazný rozdíl?

Většinou jsme cestovali v české skupince o 3 až 5 lidech. Dali jsme se dohromady ještě s ČVUŤáky z Madisonu a také Kansasu. Já osobně jsem se podíval několikrát do Madisonu, Chicaga, Miami a celkově jižní části Floridy, New York City, Bostonu, Baltimoru, Washingtonu D.C., Connecticutu (státu, kde jsem pracoval) a teď San Francisca a pár dalších míst mě ještě čeká. Výrazný rozdíl? Kdepak, jsou jako my :). Možná jsou malinko více snaživější, co se týče školy, což je vzhledem k penězům, které je to stojí, celkem pochopitelné.

 

Co ti na USA nejvíce vadilo? A naopak. Čím by se mohla Česká republika inspirovat za oceánem? Co tě vyloženě nadchlo a v ČR ti bude chybět?

Uvedu jen jednu malichernou věc – zákony týkající se alkoholu. Věkový limit 21 let, zákaz pít na veřejnosti, ukazovat IDčko úplně všude a vždy (někdy uznávali pouze pas) a zákaz prodávat alkohol od jisté večerní hodiny. Doteď nechápu, proč z toho dělají takové tabu. Co mě nadchlo? Z pohledu geeka služby typu Netflix, Pandora, Amazon, Google Now (a další jejich služby) aneb technologické věci, které tu perfektně fungují a u nás ne.

 

Zkus prosím porovnat kvalitu a přístup ČVUT a MSOE z hlediska náplně učiva, týmových projektů a vyučujících. Měl jsi možnost to pozorovat rok, což je dostatečně dlouhá doba na to, udělat si nějaký obrázek.

MSOE navštěvuje celkově jenom 2000 lidí. Třídy mají maximálně 20 lidí. Všechny hodiny učí a cvičí pouze profesoři. MSOE je hodně prakticky zaměřená škola. Skoro v každé hodině dostanete nějaký domácí úkol. S profesory tudíž vybudujete mnohem osobnější vztahy, mají na vás spoustu času, jsou připraveni vám kdykoliv pomoct třeba v rámci konzultací. Každý student navíc dostane k ruce i mentora, peer asistenta, 2 studijní poradce a na koleji i RA. Aneb všichni se vám snaží maximálně vyjiít vstříc a naučit vás co nejvíce. Centrem dění je tu student a všichni zaměstnanci školy se k němu chovají maximálně přátelsky a nápomocně. Učitelé mají většinou bohaté zkušenosti z praxe a je vidět, že to co dělají, je hodně baví. Na FITu bych nejspíše ani po 2 letech nenašel učitele, který zná moje jméno.

 

To je nejspíš cena za to, že u nás nemusíme platit školné. Přijímací řízení vychrlí do prváku každý rok přes 700 nových studentů a atmosféra je pak anonymnější.

Je to tak. Nechci tím FIT nijak shazovat, vím, že za to nemůže.

 

Vzpomeneš si na nejlepší předmět, který jsi na MSOE měl?

Nejlepší? Uvedu schválně netechnický – Innovation and Business Markets. Během něho jsme si vytvořili imaginární firmu, napsali business plán, nacvičili elevator pitch pro investory, probrali i spoustu aktuálních událostí týkajících se ekonomiky a také udělali výlet na jednu konferenci zabývající se startupy. Dalo mi to krásný náhled do toho, jak Američané o podnikání a ekonomice přemýšlí.

 

Jak moc tě po celý ten rok podporovala rodina? Co říkala tehdy na to, když jsi jim oznámil, že budeš rok pryč?

Finančně ani moc nemusela, páč je to paradoxně levnější než rok v Praze. Nejdříve moc nadšeni nebyli, ale postupem času pochopili, jak skvělá zkušenost, to je.

 

Dozvěděl jsem se také, že jsi byl aktivním účastníkem programu Mentoring. Programu, kde se úspěšní lidé z českých i zahraničních firem dělí se studenty o své know-how. Tvým mentorem byla Senta Čermáková z Hewlett-Packard. Proč sis vybral zrovna Sentu?

Senta je jeden z nejúspěšnějších českých manažerů, dělá v oblasti, která mě zajímá a má dost blízko také k USA (studují tam její děti a má tam také svojí kancelář).

 

Jak probíhal pohovor? Čím myslíš, že jsi Sentu ve finále zaujal?

Otázky se týkaly toho, co od mentoringu očekávám a také co mohu nabídnout. Mentor totiž očekává, že i jemu to přinese nějakou hodnotu. Sentě se líbilo, že pojedu studovat do USA (její syn si v té době vybíral školu) a také jsem jako jediný využil možnosti ji i dodatečně kontaktovat i po pohovoru, což brala jako známku mého odhodlání :).

 

Jak dlouho jste spolupracovali? Co nejdůležitějšího ti tohle spojení přineslo?

Spolupracujeme dodnes. Volali jsme si i během posledního roku a v září se plánujeme opět setkat. Dostal jsem spoustu rad a náhled na to, co obnáší práce managera. Také je skvělé, že znám dalšího zkušeného člověka, na kterého se můžu obrátit, když budu potřebovat udělat nějaké důležité životní/kariérní rozhodnutí.

 

Z toho, co jsme si zatím řekli, to vypadá, že se nebráníš novým výzvám. Máš v plánu něco dalšího? Co všechno teď čeká Vojtěcha Mikšů v následujícím roce?

Naopak, ve skutečnosti jsem plachý introvert a tohle celé je jen jeden velký experiment, jak tenhle můj bug fixnout :). No v následujícím roce musím hlavně dotáhnout bakaláře na FITu, na což budu mít hrozně moc času, jelikož rok přetahuji. A z novinek? Chci se více zapojit do International Student Clubu na ČVUTu a budu také pomáhat cvičit PA1. Musím také navíc už přemýšlet o tom, co po bakaláři. Plánuji si dát několik přihlášek na americké graduate školy. Pokud to nevyjde, tak budu pokračovat dále na FITu a ještě alespoň jednou využiji naše úžasné zahraniční dohody (Jižní Korea? :)).

 

Říkej tomu jak chceš, ale na mě to všechno působí tak, že z plachého introverta se stal za jeden rok protřelý světoběžník. Na závěr máš jedinečnou příležitost udělit jednu cennou radu všem čtenářům, co vytrvali až do konce. Co bys jim rád vzkázal?

Zapojte se do ISC a využijte vše, co vám škola nabízí (zahraniční výjezdy, mentoring, nabídky stáží). Tam venku je celý nový svět :).

Jan Bouchner

V roce 2014 jsem si po pěti letech na FIT odnesl v igelitce inženýrský diplom a v hlavě vyjma nabytých vědomostí i spoustu hezkých vzpomínek. Starám se o napůl uschlý fíkus a proto jsem dobrý člověk. Kontaktovat mě můžete na bouchja1@fit.cvut.cz.