Vzpomínka na Adélu Kochanovskou – první profesorku ČVUT

Prvním profesorem inženýrství v českých zemích se 15. prosince 1706 stal Christian Josef Willenberg1. Teprve za 254 let byl stejný titul u nás udělen i ženě.

Adéla Kochanovská se narodila 8. března 1907 ve Slezské Ostravě jako nejmladší ze třech dětí v dobře situované rodině báňského inženýra Františka Němejce a jeho manželky Eleonory. Měla dva starší bratry, Jana a Františka.2

Matka si prý přála budoucnost dcery spojit s hudbou, otcův bratranec Augustin Němejc3 zase s malířstvím. Žádná z múz ji ale nepřesvědčila. Po maturitě (1926) na reformním gymnáziu v Plzni, kam se inženýr Němejc s rodinou přestěhoval, odešla do Prahy na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy studovat matematiku a fyziku. Tehdy začala přípravná kapitola jejího odborného životopisu a téměř dvě desítky let v blízkosti profesora Václava Dolejška4. Oblíbila si nejen jeho přednášky, ale díky němu i rentgenografii (pořizování snímků struktury materiálu zářením, pozn. red.), vědní obor, který se u nás právě v té době ucházel o důvěru inženýrů a techniků.

Těžké začátky

Své první zaměstnání hledala Adéla Kochanovská počátkem třicátých let minulého století. Přestože z vysoké školy odcházela jako doktorka přírodních věd a aprobovaná středoškolská profesorka, v období hospodářské krize nebylo volné místo ani pro učitele na měšťance. Ráda proto přijala nabídku Viktora Trkala (1888−1956), profesora teoretické fyziky na Přírodovědecké fakultě, který ji znal ze svých přednášek, a s jeho přímluvou nastoupila 1. července 1931 jako koncipientka v patentové kanceláři.

[1] Adéla Kochanovská − Němejcová (1907−1985)
„Zabývat se patentním právem jsem vydržela jen do konce roku 1932,“ vzpomínala paní profesorka. „Ani v dalším místě, výpočetním oddělení Všeobecného penzijního ústavu, nebyla práce o mnoho zajímavější. Protože tam ale pracovní doba končila už ve dvě hodiny, měla jsem více času na svého koníčka – fyzikální experimenty v laboratoři univerzitního Spektroskopického ústavu (SÚ), který založil a vedl Václav Dolejšek.“

Koncem roku 1934 vzniklo v laboratořích SÚ pracoviště s názvem Fyzikální výzkum Škodových závodů (FV ŠZ). Takové rozhodnutí bylo oboustranně výhodné. Škodovce odpadly riskantní počáteční investice, Spektroskopickému ústavu se zase podstatně zlepšily technologické i finanční možnosti. Řada mladých českých fyziků, včetně Adély Němejcové, tak od prosince 1935, dostala příležitost uplatnit svou vysokoškolskou kvalifikaci.

Kochanovská vstupuje do světa literatury

Koncem třicátých let se životním partnerem Adély Němejcové stal pojistný matematik Dr. Ing. Ivan Romanovič Kochanovskov a do české literatury zaměřené na aplikovanou rentgenografii přibylo jméno Adéla Kochanovská. Problematika, kterou se zabývala, vycházela z dobových otázek výroby. Byla zkoumána např. souvislost mezi strukturou materiálu (elektron, slitiny Al-Si) a jeho tepelným zpracováním, proces únavy a tečení chrom-molybdenové oceli, strukturní změny podmiňující zkřehnutí oceli, vliv tlaku na strukturu některých látek, anizotropie transformátorových plechů, distribuce makroskopické zbytkové napjatosti v okolí svarů aj.

[2] 65. narozeniny prof. Kochanovské v roce 1972
Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 byl sice Fyzikální výzkum Škodových závodů přemístěn z univerzitního prostředí do smíchovské budovy autoopravny Škodovky a později do Příbrami, vědecká práce však zůstala stále na vysoké úrovni. Odborné poznatky i zkušenosti s organizací vědecké práce ve FV ŠZ se po osvobození v roce 1945 staly základem mnohostranného využití rentgenové difrakce v československých výzkumných ústavech i velkých průmyslových podnicích.

Působení na vysokých školách

Úspěchy dosahované pomocí mikrostrukturní rentgenografie našly odezvu také na našich vysokých školách. Vzrostl počet doktorských prací zaměřených na určování krystalových struktur, vznikla pracoviště aplikované rentgenové spektroskopie a do učebních programů byly zařazovány přednášky ze strukturní analýzy. Velkou zásluhu na tom měla i Adéla Kochanovská, která kromě třech desítek let ve výzkumných ústavech, resp. jednom ústavu různých názvů5, téměř dvacet pět let působila i jako vysokoškolský pedagog.

Vychovala řadu kandidátů věd, přednášela na Přírodovědecké fakultě a Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy6 a od roku 1960 byla profesorkou ČVUT. Na FJFI vedla čtyři roky (1968−1972) Katedru inženýrství pevných látek; po odchodu do důchodu zde působila až do 31. 8. 1979 na částečný pracovní úvazek.

Seznam jejích publikací obsahuje přes 70 původních vědeckých článků uveřejněných v Československu i v zahraničí – monografii Zkoušení jemné struktury materiálu rentgenovými paprsky (1943), vysokoškolská skripta Radiokrystalografie a Strukturní rentgenografie a mnoho prací odborných a popularizačních. Dosáhla vědecké hodnosti doktorka fyzikálně-matematických věd (1957), byla jednou z prvních třech členek korespondentek ČSAV (1968), laureátkou Ceny ČSAV (1952), Státní ceny za vědu (1953) i mnoha dalších vyznamenání a čestných uznání za vynikající výsledky dosažené v aplikovaném fyzikálním výzkumu.

[3] 65. narozeniny prof. Kochanovské v roce 1972
Rozhodující zásluhu měla také na organizaci nové formy odborné výchovy, kterou dodnes poskytují tzv. Rozhovory o aktuálních otázkách v rentgenové strukturní analýze. Tyto akce, konané několikrát ročně, měly prohlubovat znalosti nezbytné pro využití rentgenové difrakce v průmyslu, zejména ve strojírenství a metalurgii. Přednášky určené specialistům (vysokoškolákům) i technikům (středoškolákům) zajišťovali zkušení odborníci, později začali naopak o svých poznatcích přednášet pracovníci z průmyslu.

Mé setkání s paní profesorkou

Poprvé jsem se s paní profesorkou setkal koncem roku 1960. V malé pracovně s dveřmi otevřenými do rentgenografické laboratoře pražského Ústavu technické fyziky Československé akademie věd mě přijala vlídná žena v bílém plášti; tmavé vlasy s pruhy šedin, prorůžovělá pleť, nenápadné vrásky kolem očí, úsporná gesta mírně se třesoucích rukou. Obavy čerstvého absolventa univerzity z konzultací u proslulé vědecké autority rychle zmizely, přání být jejím žákem se mi splnilo. Při posledním setkání, v polovině května 1985, měla v očích stopy zápasu se zákeřnou nemocí. Za několik týdnů potom, 5. července, zemřela7.

Filozofové minulosti přirovnávali smrt moudrého člověka ke stejné ztrátě, jako když shoří knihovna nenahraditelných rukopisů. Technické problémy s uchováním myšlenek našich předků jsou už vyřešeny. Jak však zařídit, abychom si z odkazu minulých generací brali poučení a neobjevovali znovu, co je už dávno objevené? Jak přesvědčit současníky, že neznalosti gramatiky, literatury či historie jsou stejnou vadou na intelektuální kráse člověka jako mezery jeho vzdělání v matematice, fyzice nebo chemii? Jak dostat do všeobecného povědomí staletími ověřenou zkušenost, že součástí kultury není jen literatura, hudba a výtvarné umění, ale i přírodní a technické vědy?

Autor: Prof. RNDr. Ivo Kraus, DrSc., dr.h.c.

Foto:
hlavička: Jiří Plechatý, archiv ČSAV
[1] Jovan Dezort, archiv ČVUT
[2] archiv ČVUT
[3] archiv ČVUT

  1. Ještě dříve, než byl Christian Willenberg (1676−1731) k vyučování umění inženýrskému schválen, musel před zvláštní komisí ustavenou Dvorskou válečnou radou (Hofkriegsratt) prokázat svou odbornou způsobilost. Protože examinátoři byli s Willenbergovými znalostmi z aritmetiky, geometrie, trigonometrie a francouzských i německých způsobů opevňování spokojeni, doporučili ho jmenovat císařským inženýrem.
  2. Dr. Ing. Jan Němejc (1900−1991), chemik, zakladatel a 1. přednosta Státního zdravotního ústavu v Bratislavě.
    Prof. RNDr. František Němejc, DrSc. (1901−1976), paleontolog, člen korespondent ČSAV.
  3. Augustin Němejc (1861−1938), akademický malíř, autor opony divadla v Plzni a desítek obrazů s motivy ze života venkovského lidu.
  4. Václav Dolejšek (1895−1945) byl v říjnu 1944 byl obviněn z ilegální činnosti a uvězněn v Terezíně, kde při epidemii úplavice onemocněl a 3. ledna 1945 zemřel.
  5. Fyzikální výzkum Škodových závodů přešel po válce do Čs. závodů kožedělných a strojírenských (byl přejmenován na Fyzikální výzkum Československých závodů těžkého strojírenství), od 1. 7. 1950 se stal součástí nového Ústředního ústavu fyzikálního, který byl počátkem roku 1953 začleněn jako Ústav technické fyziky do ČSAV; v lednu 1962 došlo k přejmenování ÚTF na Ústav fyziky pevných látek.
  6. V roce 1947 se na Univerzitě Karlově habilitovala.
  7. Místem jejího posledního odpočinku je hřbitov sv. Prokopa v Nepomuku.