Od počátku kinematografie už uběhla dlouhá doba. Velký průlom v technice, když stroj dokázal zachytit nejen obraz, ale i pohyb, změnil od základů zábavní průmysl, a od té doby se způsoby zachycování obrazu stále jenom vyvíjejí. Černobílé filmy, barevné filmy, 3D, IMAX… filmy se čí dál tím víc blíží realitě, až z toho člověku (doslova) přecházejí oči. Na co se ale stále tak trochu zapomíná, je audio. A přitom i tam se technologie posunula o velký krok kupředu.
Doby, kdy byly filmy němé, jsou sice dávno pryč, nicméně i zvuková stránka filmů se pořád zlepšuje. Nevýhodou je, že tam ten posun není tak znatelný jako u obrazu. A přitom se soudruzi z NDR stále snaží udělat zážitek co nejrealističtější, nejen díky počtu bedniček. Surround systémy jako třeba 5.1 nebo 7.1 se snaží navodit pocit 3D zvuku pomocí rozložení audia na více kanálů, tedy dopomáhající k lehčí lokalizaci zdroje.
O level výše je ale něco, čemu se říká binaurální audio. Tato technologie se snaží napodobit reálné prostředí a způsob, jakým lidské ucho zaznamenává zvuk. Kromě klasického levo-pravého nahrávání (tedy fakt, že k jednomu z uší přijde zvuk o sekundu dříve, než k tomu druhému), které je využíváno při klasickém záznamu zvuku, se využívá i takzvané HRTF (head-related transfer function).
HRTF bere v potaz, jak se frekvence zvuku šíří kolem hlavy a do ucha, ve vnějším a vnitřních uchu či eustachovou trubicí. Na binaurální nahrávání se používá uměle vymodelovaná lidská hlava (tedy tzv. dummy head recording) a dva mikrofony, čímž je simulováno, jak člověk zvuk opravdu slyší.
Výsledný efekt se bohužel nedá používat například v kinosálech, protože efekt je znatelný pouze při poslechu audia ze stereo sluchátek, o to je však zvuk více autentický. Při poslechu opravdu máte pocit, jako byste byli ve stejné místnosti s hudebníkem, přednášejícím či dokonce zubařem.
Binaurální audio ale není výdobytkem moderní vědy. První binaurální nahrávka byla pořízena již v roce 1881. Tehdy se používal takzvaný Théâtrophone, (The theatre phone), díky kterému bylo možno si vychutnat operu či divadlo na dálku přes telefon. Byl to první použití vícekanálového zvuku na světě.
O čtyřicet let později se rádiostanice v americkém Connecticutu pokusila vysílat své rádiopořady za pomoci binaurálního zvuku, ale aby posluchači mohli tuto vychytávku opravdu ocenit, museli mít dvě rádia, což si většina lidí v té době nemohla dovolit, a tak rádiostanice upadla v zapomnění.
V roce 1978 ale vychází první komerčně úspěšná a známá binaurální píseň. Lou Reed kombinuje živou a studiovou nahrávku a vydává píseň Street Hassle.
Moderní doba totiž přinesla velké změny, a tak je nahrávání i přehrávání jak klasického, tak binaurálního zvuku mnohem levnější, a tak se touto technologií nahrávají i celá alba. Ale nejen to. V roce 2013 dokonce vyšel krátký australský film The Blind Passenger, který rozhodně stojí za to vidět.
Kam se ale bude audio vyvíjet, je stále ve hvězdách. Třeba se jednou dočkáme nějakého binaurálního 3D blockbusteru. Rozhodně by to byl zajímavý zážitek.
Pro zažití binaurálního zvuku na vlastní kůži doporučuji například tato videa:
- youtube.com/watch?v=IUDTlvagjJA (Virtual Barber Shop)
- youtube.com/watch?v=NncADNIFHXQ (VIRTUAL DENTIST BINAURAL RECORDING)
- youtube.com/watch?v=Y3l4wOLvVEo (The world’s first binaural music video)
