Tomáš Přeučil: Jak jsem s ČVUT procestoval Evropu

Bylo nebylo, seděl jsem v polozatemněné místnosti uprostřed ničeho. Přesně tak, jak to má většina programátorů ráda. Já ale tohle šero naprosto nesnáším. Buď tmu, nebo pár tisíc lumen, sakra! K tomu všemu jsem byl naštvaný na celý svět… A v tu chvíli to přišlo. Pocit, že s tím musím něco udělat. Nejenom, že bych měl roztáhnout žaluzie, ale že bych měl i něco dělat se životem. No ne?!


Tomáš Přeučil je studentem druhého ročníku magisterského studia FIT ČVUT v oboru Návrh a programovaní vestavných systémů. Letos se již potřetí účastní Výzkumného léta na KČN a loni si na své konto připsal první publikaci. V tuto chvíli je na Erasmu ve Švédské Uppsale a vůbec se mu odtamtud nechce, což určitě nemá nic společného s jeho zálibou v cestování ani s tím, že miluje skandinávskou kávu. Pokud ho náhodou zastihnete doma, nejspíš ho uvidíte zahradničit, nebo sledovat anime.


Došel jsem k oknu, prosvětlil místnost a sáhnul po počítači. Už dlouho jsem si říkal, že by bylo fajn vypadnout někam pryč. Jako nejjednodušší způsob se mému mozku v té chvíli jevil Erasmus. „A pojedu někam na sever, kde mě nikdo nenajde!“ Vzhledem k tomu, že v tu chvíli byl konec září (a začátek semestru na většině univerzit v zahraničí), jsem ale moc informací k aktuálnímu roku nenašel.

„Hm, co je zač ta kolonka ATHENS“, říkal jsem si při pohledu do rozhraní Portálu ČVUT. „Krátkodobý výjezdy? To zní taky fajn.“ Po přečtení všech informací se mi možnost vyjet na cca deset dní na nějakou partnerskou univerzitu docela zamlouvala. Mělo to ale jeden háček. Deadline byl následující den. Ale já si sen o výjezdu hodlal splnit.

ATHENS je program, kde si člověk vybere alespoň tři kurzy, které seřadí podle priority. Tyhle kurzy můžou být o čemkoli a vůbec nemusí reflektovat váš obor. A že je z čeho vybírat! Po usouzení, že na astrofyziku asi nemám, jsem si vybral kurzy, které můj obor reflektovaly víc než dost. Chyba! Ale o tom za chvíli. Pro představu, mojí prioritou číslo jedna byl kurz Embedded systems v Lovani. Dvojka byl Cloud computing v Paříži. A to třetí? To už nevím.

Tenhle výběr trval asi dvě hodiny. Ještě před desátou večerní jsem měl odeslanou přihlášku a druhý den ráno jsem sedl do auta a vezl ji odevzdat na studijní do Dejvic. Už dlouho jsem nebyl takhle spontánní.

O pár týdnů později jsem dostal výsledky. Letím do Paříže! No, až takovéhle nadšení ze mě nesršelo. Město lásky. Bleh. No ale co. Vypadnu pryč! V tu chvíli jsem si začal nadávat, že jsem si vybíral kurzy podle oboru. „Příště to udělám jinak,” říkal jsem si. Velkou výhodou ATHENS je to, že vám ČVUT platí nemalou částku na ubytování a dopravu. Takže jsem si koupil letenku s Air France na letiště Charlese de Gaulla s desetidenní otočkou. Pořídil jsem si i kufr do podpalubí, protože na takhle dlouhou dobu jsem ještě neletěl.

Louvre

Tři, dva, jedna… start!

Listopad. Přišel den D. Čtvrtek. Letím. Prvně v životě nemám boarding pass vytištěný předem. Prvně v životě házím zavazadlo dolů. Ok, nic výjimečnýho a o pár hodin později už stojím u okénka a svou ne příliš plynnou francouzštinou žádám o tamní tramvajenku. Odebírám se do AirBnB a první dva dny trávím v uličkách centra a ve Versailles.

Počasí nám první dny moc nepřálo

V sobotu odpoledne začínají povinné společenské aktivity. Takže přednáška o tom, jak ATHENS vznikl. Nezapře se, že program byl původně ryze francouzský. Třeba už proto, že přednáška začíná o půl hodiny později, než bylo plánováno. Přednáška končí, jdeme na raut. Poznávám spoustu nových tváří. Přesně proto jsem přijel! Je tu spousta Čechů, což je fajn. Ale bavím se i s Francouzi, Poláky… S těmi všemi se pak odebíráme na večerní program, plavbu lodí.

Druhý den máme ráno komentovanou prohlídku centra. Přicházím jako jeden z prvních a otvírám termosku s kafem. Průvodkyně mě drbou. Pár minut je nechám, pak jim odpovídám anglicky. Jejich výrazy jsou k nezaplacení. Odpoledne couráme po centru s partou Čechů.

Notre Dame
Pohled z Vítězného oblouku…

V pondělí následuje, nepřekvapivě, kurz. Je o něčem trošku jiném, než bylo inzerováno. Ale fajn, s tím se počítá. Učí ho datový vědec a ukazuje se, že půjdeme od základů síťování až po přesuny VM mezi datacentry podle toho, kde zrovna běží noční proud. Učiteli občas není úplně rozumět, ale alespoň to člověka drží v pozornosti. Do obsahu kurzu bych asi víc nezabíhal, přínos stejně bude pro každého úplně jiný. 🙂

Po večerech prozkoumáváme ve skupinkách Paříž. Je to neskutečně fajn. Občas s Čechy, občas s ostatními. Následují většinou posezení na společném (a naprosto příšerném) hostelu. Osazenstvo je extrémně mezinárodní, což si užívám. Běžně se navíc stávají situace, jako je tahle: „An Indian girl with a Japanese name walks into a bar in Paris and asks for vodka. She gets a shot. The bartender is confused but so is she. She, as a person living in Poland, was expecting a bottle.“ Jak je asi vidět, hlavním pozitivním aspektem celého výletu pro mě byla socializace. A tak to má u cestování být.

Dnes a denně v pařížském metru

Po závěrečném testu (za který na ČVUT ale stejně nejsou udělovány kredity) se skupina rozpadá. V sobotu procházíme Paříž s dalšími dvěma Čechy, ale na ulicích se začínají množit žluté vesty. Rozdělujeme se. Neuplyne ani hodina a ocitám se v centru dění, uprostřed kouře. Utíkám. Utíkám do La Défense. Odtamtud pozoruji, jak se Vítězný oblouk noří do dýmu vyprodukovaného pařížskými protestujícími.

V neděli letím domů, ale to, že jsem zažil pařížské protesty na vlastní kůži, ve mně zanechalo dost silnou stopu. No co, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní! Tahle celá spontánní akce byla super!

Ale co ten Erasmus?

Na ten jsem v žádném případě nezapomněl. V aplikaci Mobility jsem hledal univerzity, které by stály za hřích. Ta aplikace má sice na začátku nepříjemné UI, ale člověk v ní najde všechno a dokonce i na logických místech. Což se o mnoha součástech informačního systému ČVUT vážně říct nedá.

Se směrem jsem měl jasno. Sever, sever a zase sever. Mám rád svůj klid a svůj osobní prostor. Představa, že jsem mezi hlučnými Španěly (nic proti nim, prostě nejsou moje krevní skupina), mě vysloveně děsila. Na stranu druhou na severu člověku nikdo do jeho osobní bubliny neleze. A co je nejlepší? Jednolůžkové pokoje na kolejích jsou naprostým standardem.

Volba tedy padla na Tampere University of Technology. Tampere je víceméně studentské městečko dvě hodiny od Helsinek směrem na sever. Tamní univerzita nabízí širokou škálu oborů a na dva semestry bych si vybral i se svou velmi úzkou specializací (Embedded systems). Jak jsem se tak hrabal ve všech těch informacích, zjišťoval jsem, jak tedy vlastně založím přihlášku. „Jo aha, ono to ještě pořád nejde.“

Zúčastnil jsem se veletrhu studia v zahraničí, zjistil, že doba platnosti smlouvy do roku 2019 znamená platnost do konce AR 2019/2020 a byl jsem připraven podávat přihlášku… No, a pak jsem si jí všiml. Uppsala Universitet.  Jedno místo, konec smlouvy akorát tak, že bych vyjel jako poslední. Studentské město jak blázen, 30 km od letiště s přímým spojením z Prahy. 

Uppsala je čtvrté největší město Švédska, má 160 tis. obyvatel a leží cca 70 km severně od Stockholmu. Co je ale důležité, přibližně třetina všech obyvatel jsou studenti a univerzita samotná má obrovské množství oborů. Najdete tu vše od ekonomie po lékařství, od molekulární biologie po informatiku, od práva po… no po cokoli. A hlavně, mají tu přímo můj obor!

Krom toho tu je 13 studentských spolků, několik unií a vůbec vše, co by si student mohl přát. Nevýhodou je to, že Uppsala je v rámci Erasmu velmi žádaná a navíc jako ČVUT máme jen jedno místo. Dohoda byla vždy vytížená. To ale nevadilo. Přehodil jsem priority a Uppsala byla mou jedničkou. Do Tampere se dostanu, to bylo jasné. Tam máme místa čtyři a skoro nikdo tam nechce. To je všeobecně charakteristika severu – z ČR sem chce vyjet velmi málo lidí, ale většina z nich se soustředí na pár univerzit jako Uppsala University, Royal Institute of Technology in Stockholm nebo Norwegian University of Science and Technology.

Do přihlášky lze vyplnit až tři univerzity, dle priority. Moje třetí byla jasná – NTNU Trondheim. Ale nakonec jsem ji tam nenapsal, Norsko bych neměl šanci zaplatit. Zbývalo zmáčknout magické tlačítko a přihláška byla na cestě. Druhý den ji proděkan schválil a já už musel jen čekat, až vše probublá na rektorát.

Pokračujeme v krasojízdě!

Tohle že by stačilo? Ha, ha, ha. Chci přece pryč ještě v průběhu jara, ne? Možná jsem začal tenhle systém využívat až moc. Ale když ty kapacity jsou, tak proč ne. Do teď jsem se věnoval akorát škole a ačkoliv jsem, díkybohu, už nedělal Progtest, čas na cestování jsem stejně neměl.

Hodlal jsem jít nejjednodušší cestou, takže opět ATHENS. Tentokráte jsem ale zvolil jako dva důležité faktory můj zájem o téma kurzu a to, kde se kurz koná. Vypadnul mi z toho poměrně zajímavý seznam (seřazeno dle priority):

  1. NTNU Trondheim – Sustainable Hydropower Development
  2. NTNU Gjøvik – Colour Management and Image Quality
  3. KU Leuven  – Physical Human-Robot Interaction in Medical Robotics
  4. Politecnico di Milano  – Milan, the Unexpected Green-growing City
  5. TU Wien  – Nuclear Astrophysics: Origin of the Elements

Což, co si budeme povídat, mému oboru to moc neodpovídá, ale jsou to témata, která mě fakt zajímají. Ten kurz o hydroelektrárnách jsem fakt chtěl, tohle téma mě fascinuje. Navíc tam vždy byla výuka jen dopoledne a odpoledne byly exkurze. No ale tam jsem se nedostal. Jenže do Norska jsem i přesto jel. Jen do třítisícového městečka jménem Gjøvik, které leží na konečné železnice, která se příznačně jmenuje Gjøvikbanen. Taky asi hodinu a půl od Lillehameru a na druhé straně největšího norského sladkovodního jezera než veškerá infrastruktura.

Tohle celý možná zní děsivě, ale bylo to super. Nejdřív bylo potřeba koupit letenky. Směrem tam do Osla, kde jsem strávil jednu noc ve velmi pochybném AirBnB a následně se přesunul vlakem do Gjøviku. Směrem zpět to nebylo tak jednoduché, protože příspěvek ČVUT vážně není tak velký, abych mohl létat ve Flex třídě. Takže jsem koupil jízdenku na vlak Gjøvik-Oslo-Bergen a pak letenku Bergen-Oslo-Praha. Jakkoliv to zní krkolomně, bylo to levnější (i když ne o moc), než přímá letenka z Osla. A podíval jsem se do Bergenu!

Odlet do Osla naprosto v pohodě, letušky u Norwegian super milé, sedadlo u nouzového východu, paráda. I like planes. Jen mi teda rozflákali check-in kufr. Na místě mi ale dali nový. Cool. Oslo super, cesta do Gjøviku nádherná, všude kolem byly (nepřeháním) metry sněhu. Cesta od nádraží už moc ne, zopakoval jsem si, proč běžně létám jen s příručním batohem. Bylo to děsně do kopce. 🙂

Údajně nejfotografovanější obejkt v Oslu (ještě aby ne, je to to první, co člověk vidí, když dorazí na nádraží)
Historická tramvaj v muzeu MHD v Oslu

Na hostelu jsem se poté, co jsem zasekl tamní platební terminál, potkal se zbytkem skupiny. Tři Češi, Polka, Rakušanka, Belgičanka, Španělka a zbytek Francouzi – supr grupa. Po večerech jsme se scházeli ve společenské místnosti hostelu, ve městě toho moc není. Ale samozřejmě jsme si ho prošli, zamrzlé jezero je nádherné.

Výhled nad hostelem v Gjoviku
Pozor… děti? (Jeďte pomalu, děti si hrají)

Norové pro nás připravili aktivity na přivítanou. Podobně jako v Paříži jsme začali přednáškou (na čas), ale pak následovalo něco lepšího. Ale ještě něž se k tomu dostanu… Věděli jste, že není jen jedna Norština? Jsou dohromady tři – Bokmål, Nynorsk a Riksmål a univerzity mají limity, že určitý počet publikací musí být v Bokmål a určitý v Nynorsk. NTNU to vyřešila skvěle. Její kampusy jsou roztříštěné po celé zemi, a tak si každá část publikuje v jazyce typickém pro svůj region a nějak jim to vychází.

Ale zpět do dění. Všech 24 nás naložili do autobusu a odvezli ještě víc do hor, než jsme byli teď. Jak na tom sněhu řídí, je mimo moje chápání. Tam nahoře, uprostřed ničeho, ve vánici, jsme se jali grilovat, běžkovat a bobovat. Super. Hned bych si to zopakoval. A všechno bylo absolutně norsky vychytané.

V pondělí začal kurz. Poté, co většina z nás zjistila, že nám nefunguje Eduroam, jsme se „napřihlašovali“ pomocí tamních loginů a někteří z nás na nich jedou dodnes. Kurz vedli dva odborníci na slovo vzatí. Začali jsme od začátku – co je to vlastně barva a dopracovali jsme se k tomu, jak barvy zobrazovat na monitoru, jak zajistit, aby z tiskárny lezlo totéž, co na monitoru vidíme, a hlavně jsme se v rámci cvik i naučili, jak monitory kalibrovat. Abych to shrnul. Před odletem jsem naprosto nesnášel práci s Pantone paletou. Po kurzu už pro mne Pantone není sprosté slovo. A to je úspěch.

Kurz byl zakončen testem (to nařídila centrála v Paříži). Mohli jsme mít svoje papírové poznámky. Ale já jsem student FITu. Na papír se kreslí, text se píše na klávesnici. Takže jsem, jako jediný, šel do místnosti bez poznámek. Nevadilo to. Byla to klikačka a riskovat se někdy vyplácí. Ale ne že bych riskoval, já si toho valnou většinu pamatoval.

Ale teď skok o den zpět. Jak jsem říkal, bydleli jsme v jediném hostelu ve městě. Ten byl ale na poslední noc vyprodaný. A tak nám univerzita zajistila tu jednu noc v Grand Hotelu na jejich účet. Teda, zajistila je silné slovo. Začal bych tím, že takový hotel ve městě není. S čímž jsme si poradili, jsou tam jen dva. Ale ani v jednom hotelu o nás na recepci nevěděli. Francouzi se vzdali (pardon) a chtěli jít jinam. No a tak jsem to zkusil vyřešit. Univerzitní telefony samozřejmě nikdo nebral, ale recepční nás uklidňovala, že to s náma vyřeší a že NTNU pošle účet. Nakonec jsem se dovolal koordinátorce na Messengeru, zorganizoval lidi a bylo. V procesu jsme se dozvěděli, že ona recepční létá co tři týdny do Prahy a hezky jsme si s ní pokecali. Alespoň něco, když jsme ji chuděru vynervovali. Byla hrozně milá, ale ten stres na ní byl vidět.

Zpět do původní časové linie. Po testu jsme šli pro věci, většina odjela prvním možným vlakem, ale já a ještě jeden Čech jsme měli jízdenky až na ten pozdější. Dojeli jsme do Osla, chvíli ho procházeli a mně mezitím přišla SMS, že segment mého letu (Bergen-Oslo) byl zrušen. Super. V jedenáct jsem sednul do nočního vlaku směr Bergen a neřešil to. Spal jsem na sedačce, ale před odjezdem jsem si zobnul kouzelnou pilulku (Melatonin) a prospal celou cestu. Dokonce ani snídani jsem si ve vlaku dát nestihl.

Selfie před palácem v Oslu
Pohled dolů z Holmenkollenu

Do Bergenu vlak přijíždí nad ránem, kdy se tam ještě nedá dělat vůbec nic. Tak jsem si schoval zavazadla na nádraží a vydal se hledat kavárnu. Našel jsem snad jedinou otevřenou a naprosto skvěle jsem si pokecal s prodavačem. Vypil jsem asi čtyři hrníčky výborného překapávaného kafe a vrátil jsem se tam i druhý den. Skandinávská káva je prostě nejlepší. V průběhu jsem přebookoval let a všechno, až na počasí, bylo sluníčkový.

Noční deštivý Bergen

No a pak jsem si prošel Bergen, sednul jsem na loď směr fjordy a užíval si na horní palubě. V tu chvíli už bylo hezky. O Bergenu se říká, že je to jedno z nejhezčích a nejdražších měst v Evropě. Obojí je pravda, ale já měl norskou studentskou kartičku, takže jsem byl spokojenej. Krom fjordů jsem vyjel lanovkou na jednu ze sedmi hor, které Bergen obklopují a prošel tamní akvárium a pevnost. 

Výlet na fjordy
Příroda nad centrem Bergenu, pouhých 5 minut jízdy lanovkou
Bergen z výšky

Další den ráno jsem vstal ve tři, abych stihnul můj náhradní let, sednul jako jediný pasažér do letištního autobusu, doletěl do Osla a nechal tam v duty free spoustu peněz. Tím, jak Norsko není v EU, jsou totiž slevy v duty free velmi výrazné. A to nejen u alkoholu (pokud se v Norsku objevíte, kupte si Aquavit), ale i u sladkostí, na které mají Norové uvalené výrazné daně. Nakonec jsem vezl přes dvě kila čokolády a dvě lahve.

A tak skončil můj další super výlet!

Zpět do ČR, zpět k Erasmu

Po odeslání přihlášky nastalo byrokratické kolečko. Nejdřív jsem musel napsat písemný test. Ten samotný byl prakticky o ničem, jen jsem zase překročil počet slov u eseje. Koneckonců úplně stejně, jako teď natahuju tenhle článek. Největší problém tady je ten, že všechny testy opravuje jeden člověk, aby to vše bylo spravedlivé. Takže to trvá. Výsledek se ukáže v aplikaci Mobility, která ale neposílá notifikace.

Můj výsledek (19/20) nakonec přišel mailem. Spolu s výsledkem všech ostatních. Hned jsem se šel zeptat kámoše o dva ročníky níž, proč mi neřekl, že ten test psal taky a kde jako vzal ten dvacátý bod. Každopádně vše fajn, čekáme na pohovor.

Pozvánka na pohovor přichází emailem, hlásíme se opět v Mobilitách. Termíny nejsou moc přívětivé, nevadí. Rozhazuju sítě, co tam vlastně chtějí slyšet. Motivace ke studiu, fajn. Ta je u mě přes devět tisíc, se studiem na severu to myslím sakra vážně. Pohovor probíhá ve dvojicích. Kolega přišel v košili a má připravené materiály. Já jen náhodou nemám tričko s barevným poníkem a mám akorát svoji hlavu.

Pohovor probíhá úplně v pohodě, vykládám o všem co chci v Uppsale studovat, co mají za speciální předměty, že už se učím švédsky… Oba zkoušející jsou milí, bavíme se asi dvacet minut. S poměrně dobrým pocitem se vracím o tři patra níž a pokračuju v práci. Přemýšlím o tom, jestli jsem náhodou nebyl „až moc na pohodu,“ a jak sakra případně dám výpoveď v CIIRC, když mezi výsledkem a odjezdem budou maximálně tři měsíce.

Za pár týdnů přichází email s výsledky. Jsem třetí. Začínám stalkovat ty dva přede mnou. Kolegyně zná jednoho z nich, a tak o pár desítek minut později vím, že mě může předběhnout jen jeden člověk. Zkoumám, co se dá, ale nejsem schopen zjistit, jestli se o Uppsalu mohl ucházet, nebo ne.

O nějakou dobu později sedím v té stejné kanceláři. Je asi pět odpoledne a já jsem připojen přes debugovací rozhraní k zrovna naprogramovanému čipu. Drátky se mi urvaly před hodinou, tak je tam držím ručně. Pípá email. Z rektorátu. Pouštím drátky, otevírám mail, chci otevřít přílohu… ale žádná u mailu není. Čekám pět minut. Nic. Zvedám se a ani nezamykám kancl. Běžím do osmého patra a ťukám na kancelář paní Holmerové. Ta mě nejdřív probodává pohledem, že nemá úřední hodiny. Říkám, co se stalo. Pohled se mění, dostávám dvojnásobné poděkování a já se vrátím do kanclu refreshovat mailovou schránku.

JE TO TAM! Čeká mě rok ve Švédsku!

Jásám, obvolávám všechny kolem a hledám letenky. Zbytek pracovního dne je v háji. Na stránkách UU jsou pouze základní informace o Orientation Week. Data jsou ale poměrně jasná. V Uppsale bych opravdu měl být nejpozději předposlední sobotu v srpnu. No jo, ale já tu sobotu a pátek před tím potřebuju být v Praze. Když přiletím v neděli, tak si to sice zkomplikuju, ale půjde to.

Klíče od koleje si můžu vyzvednout mezi čtvrtou a osmou odpolední. To nechává jediný možný let. S ČSA. No to mě podrž. Já se budu stěhovat s ČSA. Alespoň že mají limit check-in zavazadla 23 kg. Letenku kupuju, ve třídě Plus, spolu s dalším zavazadlem dole. Cena? Radši bych si to nepamatoval – Přes 4 500 Kč. Do té doby nejvíc, kolik jsem zaplatil za jednosměrnou letenku. To se ale ani ne za rok změní.

Co teď? Tu výpověď v práci by to chtělo vyřešit. Vymýšlím, jak na to. Na dalším meetingu se mě šéf ptá, proč mám dostupnost napsanou jen do půlky srpna. Tak to vybalím. Odpověď je nečekaná. Oba nadřízení mi gratulují a nabízí, že když bych potřeboval reference, ať jim napíšu.

Týden do odletu. Balím. Ale jako by to stěhování nestačilo, organizujeme s kamarády velkou akci pro vyšší stovky lidí. To datum bylo dané dřív, než jsem podal přihlášku na Erasmus. Takže krom hromady elektroniky a oblečení se mi po celém bytě válí ještě třeba instrukce k orientační hře a celé auto mám plné sudů cideru.

Naštěstí jsem měl dost pomocníků a většinu podkladů pro akci jsem si připravil dopředu a měl jsem tak alespoň minimální potřebné množství času na balení. Když jsem do sportovní tašky skládal peřinu (která na koleji není), povlečení, běžné oblečení, rýžovar… říkal jsem si, že to půjde. Pak přišel na řadu kufr. Polovinu zabraly boty a oblek, zbytek jsem měl k dispozici pro věci pro zpříjemnění pobytu. Takže dvě kila kávy (než najdu tamní pražírnu), speciální konev na zalévání kávy a vůbec spousta věcí na kafe. No a pak pár takových těch oblíbených věcí. Jen sněhule jsem nepobral.

Obě zavazadla byla na limitu povolené váhy. Začal jsem skládat příruční batoh. Projektor, plyšák, sluchátka, laptop, balík s nabíječkami, léky… Bum, osm kilo, limit. V tomhle jednom případě jsem opravdu nehodlal riskovat, jestli budou vážit (nevážili). Malé palubní zavazadlo – ok, plátěná taška, do ní mlýnek na kávu a pár drobností. Tři kila, limit. Fajn, na to peču. Přihodil jsem bochník českého chleba (ten nějakou dobu neochutnám), jídlo na cestu na nějaké mé výpěstky. Kdyžtak to prostě nechám na letišti, no.

Na letiště mě vezli rodiče, se zavazadly jsem byl jak vánoční stromeček. Přijdeme do odletové haly… a tam fronta jako blázen. Plná lidí, kteří letí se Smrtwings (pun intended) na dovolenou. Super. Já palubní vstupenku měl, ale samoodbavení zavazadel je v Praze jen pár měsíců stará novinka. Vystáli jsme si frontu a já se nervoval, abych neměl nadváhu. Letištní váha ale byla špatně zkalibrovaná, takže cajk.

Rozloučil jsem se s rodiči, překvapil člověka na security obsahem mého batohu a pokračoval směr gate. Rozměry příručáků byly stevardům úplně ukradené a já prošel do letadla. Sbohem ČR, tentokráte mám opravdu jednosměrnou.

A jak to bylo dál? Jak jsem opravoval síť ve studentském spolku? Jak jsem hacknul přístupy do několika budov? Jak se mi studovalo? A co na to korona? O tom příště. Ale ne za dlouho! 🙂

Autor: Tomáš Přeučil

Foto: archiv autora