V pokračování série rozhovorů na téma ženy v IT a jak to vidí FIŤačky se naší další „obětí“ stala Lucka Svitáková. Lucka je původem z Opočna, úspěšně absolvovala bakalářský program v oboru Softwarové inženýrství a momentálně je v prvním ročníku magisterského studia. Vyzbrojeni původní sadou otázek, ale s vědomím, že každá z námi oslovených studentek má nějaký svůj vlastní životní příběh a pohled na věc, jsme byli zvědaví, jakých odpovědí se dočkáme tentokrát.
Vezměme to hezky popořadě. Na FITu evidentně nějaké holky studují, jinak bych ani neměl s kým dělat tyhle rozhovory. Ale není vás moc, zhruba 12 %. Takže mě zajímá, co Tebe konkrétně vedlo k rozhodnutí stát se FIŤačkou?
Moje cesta na FIT nebyla přímo ze střední školy. Přestože jsem po většinu let na gymplu projížděla stránky vysokých škol, v maturitním ročníku jsem stále nevěděla, kam se vydat. Bavilo mě víceméně všechno, věděla jsem, že se nechci vzdát matiky, baví mě jazyky a chtěla bych, aby byla moje práce v budoucnu užitečná. Z toho mi nakonec vyšla ekonomie, tak jsem se vydala na Univerzitu Karlovu. Matematika pod Matfyzem byla super, ale v tom ostatním jsem se bohužel nenašla. Najednou jsem byla v situaci, kdy jsem vážně řešila, co dál a začala přemýšlet o změně školy. Uvědomila jsem si, že potřebuju ve svém oboru více logiky a praktického zaměření oproti společenskovědnímu povídání. Tohle informatika splňovala, jenže na střední škole jsme během počítačů dělali Word a upravovali fotky. V životě jsem neprogramovala. Ale protože jsem nechtěla zůstat na místě, řekla jsem si, že Karlovku dodělám a při tom zkusím informatiku alespoň na rok. Výběr se u mě skládal z pražských škol, protože jsem si Prahu za ty dva předchozí roky zamilovala. Důležitá pro mě byla samozřejmě i kvalita školy. Rozhodování se mi nakonec zúžilo na FIT a FEL na technické škole ČVUT, a protože jsem věděla, že se chci vydat softwarovou cestou a hardwaru potkat co nejméně, zvítězil FIT. No a výsledek? Fakt, že jde člověk na informatiku a nikdy před tím neviděl pořádný kód, vůbec není překážkou! Alespoň nemá zažité nějaké zlozvyky. Na ČVUT vás naučí programovat úplně od začátku. Procházka růžovým sadem to sice není, ale zvládnout se to dá a hlavně je to zábava.
K tomuhle se ještě dostaneme. Co přijímačky na FIT? Těžké/lehké ve srovnání s Karlovkou?
Přijímačky nebyly problém. Na Karlovku jsem šla díky Scio testům a FIT podle nich nabírá taky. Musela jsem je sice dělat znovu, abych měla aktuální výsledky, ale výhodou byla možnost více termínů. Ne každému může vyhovovat termín přijímaček na FITu. Třeba já měla zrovna zkouškové na Karlovce.
Mimochodem, jaký jsi měla percentil ze Scio testů? Hádám 65 a více, jinak bys tu asi nebyla, že?
To by znělo vytahovačně…
Ale jdi, ven s tím!
No z matiky napoprvé 100. Při opakovaném pokusu kvůli přijímačkám na FIT nějakých 95, tuším.
Aha… Zjevně Tě matematika opravdu baví. A slyšel jsem, že bakaláře jsi na FITu dodělala s červeným diplomem?
Hm… na to jsem fakt hrdá! (směje se)
Chápu… Tak co bylo dál, když jsi začala studovat dvě vysoké školy najednou? Asi ses musela dost nudit, ne?
Ani moc ne. (usmívá se) Nakonec jsem si vybrala obor Softwarové inženýrství, po bakaláři na Karlovce v ekonomii dál nepokračovala a zůstala šťastně na FITu. Momentálně studuju v prvním ročníku magisterského studia. V třetím ročníku na bakaláři jsem začala při škole na půl úvazku pracovat v softwarové společnosti Certicon, která sídlí v Dejvicích, tedy v příjemné docházkové vzdálenosti od školy. Od letošního února jsem pak přesídlila do jiné firmy – Profinit, která u nás na škole vede i několik přednášek zabývající se softwarovým inženýrstvím.
Profinit? Na jaké pozici tam jsi? Můžeš třeba uvést nějaký příklad projektu, který řešíte? Jsou s Tebou v týmu i nějaké další ženy?
V Profinitu pracuju jako vývojář, oficiálně se jedná o pozici junior konzultant. Junior proto, že zatím nemám s vývojem tolik zkušeností. Já osobně dělám na projektu pro Českou spořitelnu. Z asi 50 lidí, které v práci denně vídám, jsou ještě další dvě – tři ženy, takže procentuálně to vychází někde mezi těmi 6–8 %.
A spokojená nebo jsi tam příliš krátce na to, abys dokázala hodnotit?
Momentálně vlastně dělám v technologii, kterou jsem před tím nikdy nepoužívala, takže se i dost učím a to mě baví. Profinit obecně hodně podporuje vzdělávání zaměstnanců, což byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla pracovat právě tam. Navíc máme hrozně fajn lidi a není problém se na cokoliv zeptat nebo se dohodnout. Ale jak to tak vypadá, v srpnu nejspíš práci přeruším, protože mi vyšel půlroční zahraniční pobyt v Kansasu, USA.
To zní zajímavě. Předpokládám, že se jedná o studijní pobyt, to sis zařídila přes školu? Jak se k něčemu takovému běžný smrtelník dostane? Stačí chtít a znát jazyk?
Ano, jde to přes ČVUT. Jedním z kritérií je samozřejmě test z jazyka, v tomhle případě tedy z angličtiny. Potřebuješ mít alespoň trochu slušné studijní výsledky a ideálně nějak vhodně školu reprezentovat nebo pro ni pracovat. Pro mě byl takovým malým zahraničním předskokanem týdenní kurz v Paříži v rámci programu ATHENS, kterého je ČVUT spoluorganizátorem. Ale upřímně, vycestovat přes naši školu do zahraničí, pokud člověk chce a umí jazyk, není až takový problém.
Je určitě dobře, že ta možnost vyjet „ven“ tu pro studenty je. Můžu potvrdit, že jsou to zkušenosti k nezaplacení. Ale aby nám nezapadla hlavní otázka, proč myslíš, že se ženy obecně do technických oborů příliš nehrnou? Nehodí se na to? Nebo jsou důvodem obavy z náročnosti studia?
Sama jsem se s tímto problémem setkala, na gymnáziu mě studium informatiky taky napadlo, ale tehdy mi bylo jasné, že na informatiku přeci nemůžu. Jak jsem říkala, programování jsem na gymplu nikdy nezkusila a počítačům se věnovalo jenom pár kluků, kteří z našeho pohledu věděli o počítačích vše. Byla jsem tedy toho názoru, že to jsou pouze ti vyvolení, kteří na takovou školu mohou nastoupit. Prostě, přesně jak říkáš, považovala jsem to za náročné studium, u kterého se bez předešlých hlubokých znalostí a zkušeností neobejdu. To je asi to podvědomí, kvůli kterému se tolik žen do oboru nehrne, pokud se s ním před tím moc nepotkalo.
A jak to vidíš teď z vlastní zkušenosti? Nejsou ty obavy trochu zbytečné? Co studium informatiky vlastně obnáší?
Obavy to vcelku zbytečné jsou. Podle mě stačí mít logické uvažování, matematické myšlení a bez předchozích znalostí i trochu píle. A v té jsou zas holky většinou důslednější. Studium informatiky obnáší především přemýšlení. Současně zabere i hodně času, protože člověk musí programovat dost domácích úloh. Ale jak říkám, zvládla jsem to první dva roky s druhou školou, další roky s prací, i když pak musí člověk počítat s tím, že na další věci už moc času nezbude. Nicméně i ta časová zátěž se prostě dá nějak zvládnout.
Jak hodnotíš přístup pedagogického sboru? Ve společnosti přetrvává představa, že ČVUT nabírá každého a následně to pročistí během prvních semestrů v gandalfovském stylu: „You shall not pass!“ Co Ty na to?
Podle mě je přístup „nabrat více studentů a část proházet“ lepší než ten opačný. Přijímací zkouška na vysokou školu je dost stresovou záležitostí, která se sice o něco zmírnila například díky Scio testům, ale i tak vše nevypoví. Šance zkusit si dané studium a ukázat, co dokážu, vypoví lépe, jestli na danou školu a obor mám nebo ne. Chápu, že ti studenti, kterým se některé zkoušky nepovedly a museli školu opustit, mají pocit, že narazili právě na Gandalfa, nicméně stále je dost těch, kteří dokážou trik se špičatým kloboukem a projdou dál. Cílená snaha je podle mě dosáhnout nějaké kvality, nikoli vyházet nadané studenty.
Navíc, v porovnání s Karlovkou, kde byl vztah student–vyučující dost neosobní, jsou na ČVUT tyto vztahy hrozně přátelské. Neznamená to, že byste si hned s každým potykali, ale díky zdejšímu přístupu rychle pochopíte, že není problém se na danou osobu obrátit s nějakým problémem a jednají s vámi více jako se sebou rovnými. Vyučující se účastní i různých mimoškolních akcí, kde s nimi můžete dát třeba i pivko. Nebo třeba kamarád si po té, co zvládl jednu dost obtížnou zkoušku, udělal rovnou s vyučujícím v kabinetu selfie (nebudeme jmenovat, ale šlo o děkana, pozn. red.), aby se mohl svým úspěchem pochlubit na Facebooku.
A co spolužáci? Jak vnímáš zdejší převážně mužskou komunitu?
Osobně nemám ráda kolektivy, kde převažují ženy. Každý to zná asi z vlastní zkušenosti, pánská společnost bývá tak nějak upřímnější a zábavnější. Takže já jsem velmi ráda za to, že tu není třeba osmdesát procent žen. Nicméně stále platí, že je nás tu až moc málo. Ale odstrčená se fakt necítím, většinou se s vámi někdo začne bavit. Někdy právě i z toho důvodu, abyste se jako holka necítila být mimo kolektiv. Pokud něco potřebujete vysvětlit, tak si můžete být naopak jistí, že se vždy nějaký ochotný spolužák najde. (směje se)
Co Ti studium na FIT doposud nejvíc dalo? A co Ti škola naopak vzala?
FIT mi dal znalosti a zkušenosti, díky kterým mám velmi dobré uplatnění na trhu práce s nadprůměrným finančním ohodnocením. Společně s tím jsem získala i spoustu skvělých nových přátel. Navíc mi FIT dodal i hodně sebevědomí – ukázal mi, že jsem opravdu schopná vystudovat a prakticky aplikovat informatiku. A u holky, když se tě někdo zeptá, co děláš, a řekneš, že informatiku, jsou ty udiveně-uznalé pohledy okolí k nezaplacení. A co mi škola vzala? Asi vysportovanou postavu. (směje se)
S tou postavou teda kecáš, to bych si musel všimnout. Co plány do budoucna?
Momentálně plánuju vyjet na zmiňovaný studijní pobyt, vrátit se, pokračovat v práci, dostudovat a začít rodit. (směje se) To je mimochodem taky super u tohohle oboru, že rodičovství není problém, často je možné pracovat z domova, takže děti se zvládají mnohem snáze. Nezávidím kamarádkám například z medicíny. Jinak zatím nevím, čemu bych se chtěla v IT jednou konkrétně věnovat. Dobré však je, že mám možnost si různé pozice vyzkoušet už při studiu, případně se na ně vypracovat.
Zdá se, že to máš vše pečlivě promyšlené. A když zrovna neplánuješ a nepřipravuješ se na zkoušky, tak děláš co?
Tak momentálně se snažím především sportovat, protože studium s prací mi přidalo nějaké to kilíčko navíc. A hlavně je to při sedavé práci potřeba (nejen) kvůli zádům. Taky se ráda věnuju hudbě, hraju na flétnu a momentálně jsem i klavíristka samouk. Pak překládám a vymýšlím úlohy do časopisu Mensa, kde jsem redaktorkou, což mě taky baví. No, ale někdy se prostě jen ráda vykydnu na gauč a pustím nějaký film nebo seriál. Díky spolužákům si někdy třeba zahraju i nějakou počítačovou hru.
Hru? Jakou?
Třeba Zaklínače.
Myslíš neohroženého a všemi mastmi mazaného zabijáka nestvůr?
Přesně toho! (směje se)
Holka, co hraje Zaklínače? Máš malé bezvýznamné plus! Závěrem, je něco, co bys vzkázala středoškolačkám, které se aktuálně rozhodují, na jakou vysokou školu si podat přihlášku a o FIT ČVUT uvažují?
Nebojte se. Jak říkám, vůbec není třeba být před nástupem počítačový génius, programování se na FITu naučíte od začátku. Chce to jen přemýšlet a nekašlat na to. Navíc získáte skvělé nové kamarády a v budoucnu i zábavnou práci s viditelným výsledkem a nadprůměrným platovým ohodnocením, plus uznání od svého okolí a společnosti. Držím palce!
Díky moc za rozhovor.
