Nejen na Fakultě informačních technologií ČVUT, ale i na ostatních vysokých školách proběhlo v letním semestru 2019/2020 zkouškové období vzdálenou formou. Nahlédnout do pocitů ze zkoušek a na tento typ výuky nám dala Kamila Foltýnová, studentka FIT ČVUT.
Kdybych na vejšce byla trochu delší dobu, mohl by úvod typu „zkouškový… stresy… klasika…“ být méně falešný. Proto napíšu jenom „zkouškový… stresy…“. Klasika pro mě vlastně není nic, moje zážitky o ohromně oblíbeném období každého studenta nejsou ještě zcela formovány. A to nepřekvapivě hlavně kvůli koroně, která je poslední dobou odpovědí na každou druhou otázku.
Nechci psát rozpis „PŘEDTÍM X POTOM – 10 VĚCÍ, CO SE NA ŠKOLE NADOBRO ZMĚNILY“, ani si vylévat srdíčko o super stresujících zkouškách (když ten stres je částečně má vlastní vina), ale spíš takový proud myšlenek, které se již nějakou dobu toulaly v mysli.
Obecně si nejsem úplně jistá, co si o našich zkouškách myslet. Trochu mi přijde, že se někdy míjí s cílem informatického vzdělání, kde nejdůležitější je využití nalezených informací (spíše než že by se člověk musel našprtat x pojmů a principů). Ale to je debata na dlouho, tak to nechám. To se mi na poko* zkouškách líbilo – větší důraz byl kladen na semestrálky/praktické úlohy, než na testy. Přišlo mi, že to důležitou část našeho zaměření podtrhlo víc. Nebo to je jenom výmluva, že jsem se nemusela ze zkoušek tolik nervovat. Kdo ví.
Obecně hlavní nervy byly podle mě z organizace. Neříkám, že byla vždy špatná a ty horší tu moc jmenovat nechci, tohle není pranýř. Problém byl, že se o zkouškách nevědělo moc dlouho předem a vše se blbě plánovalo. Asi nejvíce to z mých předmětů odnesla lingebra, která jako skoro jediná měla pevně daná data na x měsíců dopředu. A pokud lidem do jejich termínu nečekaně vlezlo něco jiného, postupně se odhlašovali, takže na termínech nikdy ve výsledku nebylo plno.
Ráda bych mluvila o fenoménu opačné prokrastinace. Ten termín jsem si teďka vymyslela, takže možná nebude moc dávat smysl. Ale pokusím se to nějak chytře popsat. Snad drtivá většina mládežníků (včetně mě) všechno odkládá (aka prokrastinuje) a pak se jim věci akorát nahromadí. Nahromaděné věci ale nemusí vznikat jenom z liknavosti, ale i z přehnané pilnosti. Když člověk slyší větu: „Dáme zkoušky na začátku, ať máte čas později na jiné,“ v několika předmětech, vše se naopak nahromadí na předtím. A tím myslím tu opačnou prokrastinaci – výsledek je stejný, ale dostali jsme se k němu opačným způsobem. V době korony je smysl času trochu pokřiven, proto by mohla mezi garanty předmětů být větší domluva a vznikla by tak možnost mít finální odevzdání/testy v trochu jiný čas. Je mi jasné, že to nejde udělat tak, aby to vyhovovalo všem studentům, každý má jiný roaster předmětů, ale ty povinné/oborové by se nějak zkoordinovat daly.
Tenhle článek je hodně z mojí strany, rozhodně to není žádná objektivní pravda (diskusi, jestli něco pedagogického může být objektivně správně a špatně, si necháme na jindy). Ale docela jsem se snažila se na mé dojmy podívat i z druhé strany – přeci jenom ať to není pouze článek „zkoušky bad“. A to rozhodně není pravda. Myslím, že někteří kantoři se snažili náročnost poko* zkoušek o něco snížit, což rozhodně cením, protože (alespoň pro mě) naučit se předměty doma trvá o dost déle než kontaktně. Rozhodně není asi jednoduché vyjít vstříc utrápeným studentům a zároveň nezdiskreditovat zakončení předmětu. Určitě někdo vždy skončí nespokojeně, protože ideální zkoušky sestavit nejde.
*poznámka: To je pro zlehčení textu jako ty pojmy ze školky poo a pospo – po obědě nebo po spaní. Taky tady to beru jako po koroně (začátku).
