Ve dnech 21. – 23. května 2021 proběhl první online česko-izraelský hackathon pořádaný nezávislou organizací Konsent ve spolupráci s izraelskými univerzitami Azrieli College a Hadassah Academic College. Tato 24-hodinová akce se zaměřovala na brainstorming, vytváření nových nápadů a vývoj technologických řešení pro dva alarmující problémy: sexuální obtěžování v akademickém prostředí a násilí na dětech. První místo obsadil tým Entropy studentů FIT ČVUT a Univerzity Karlovy se svou aplikací SafeCampus, který tvořili: Antonín Kříž, Lucie Procházková, Adam Procháska, Jakub Horák (FIT ČVUT), Markéta Karlasová (FF UK) a Martin Košatka (PF UK). Zajímá vás, s jakým nápadem studenti přišli? Pak čtěte dál. Časopis pro vás vyzpovídal čtyři z vítězů letošního ročníku.
Cílem hackathonu bylo navrhnout mechanismy a nástroje pro prevenci a řešení sexuálního zneužívání a obtěžování v univerzitním prostředí a vybudovat bezpečnou, intuitivní a informativní webovou platformu pro oběti, aby mohly snáze řešit své problémy. Sexuální obtěžování na univerzitách je bohužel běžnou záležitostí, která postihuje nejen izraelské a české akademické prostředí. Vytváří nepřátelskou atmosféru a ovlivňuje fyzické i duševní zdraví studentů, jejich vnímání sebe sama a studijní produktivitu. To se navíc zhoršuje obviňováním obětí, které čelí následkům za oznámení obtěžování, místo vytvoření řešení a odpovídajícího trestu pro pachatele. Konsent uvádí, že asi 40% dotazovaných studentů zažilo na univerzitě sexuální obtěžování nebo zneužívání, což může vést k menšímu zapojení se do akademické sféry nebo dokonce úplnému ukončení studia.
Jak aplikace funguje a co od ní mohou uživatelé očekávat?
Adam: SafeCampus je webová aplikace, kde uživatel interaguje s dotazníkem, ve kterém odpovídá formou výběru z možností. Průchod dotazníkem se liší podle zadaných odpovědí a na konci dá uživateli personalizovaná doporučení a kontakty na relevantní místa, například psychologickou poradnu nebo krizové centrum jeho školy, případně i právní rady, jak může dál postupovat. My dostaneme anonymizovaná kvantitativní data, která můžeme dále zpracovávat. SafeCampus nemá fungovat jako distresová aplikace, neslouží pro kontaktování policie nebo jakýchkoli jiných orgánů. Jejím primárním účelem je shromažďování dat, která budou dále využita.
Lucka: V tom dotazníku jsou všechny otázky nepovinné, tím pádem uživatel může říct jenom to, že se něco stalo a dostat automaticky jen obecnou radu. Samozřejmě ta rada bude tím lepší, čím specifičtější informace ta aplikace dostane. Zároveň jsou otázky seřazené podle nějaké důležitosti tak, aby nám uživatel dal co nejvíce informací za co nejméně otázek, takže začínáme školou a fakultou. To, kdo incident nahlašuje a kdo je oběť či agresor, nevíme. Jediná chvíle, kdy se aplikace dozví nějaké jméno, je v případě incidentu mezi pracovníkem a studentem, kde dochází ke zneužívání postavení – to jsme vyhodnotili jako jedinou situaci, kdy chceme znát jméno, jinak je všechno striktně anonymní. Cílem aplikace není simulovat policejní vyšetřování, cílem je pomoci. A ta pomoc je stejná bez ohledu na jména.
Kuba: Snažili jsme se, aby po celou dobu, co uživatelé něco nahlašují, nebyli do ničeho nuceni, aby necítili, že to z nich taháme. Část tvorby toho dotazníku byla o tom, aby působil na lidi přátelsky. Snažili jsme se, aby měl na uživatele uklidňující účinek a působil spíše tak, že se jim snažíme pomoci, a ne tak, že z nich těžíme. Zdálo se nám důležité, aby ho vyplňovali víc kvůli těm radám, než abychom získali nějaká data.
Jak to vlastně celé začalo?
Adam: O tomto hackathonu jsme se dozvěděli od našeho společného kamaráda a kolegy ze Student Hub Martina, který se touto problematikou zabývá. Před nějakou dobou jsme se rozhodli založit studentský spolek, který by rozvíjel meziuniverzitní a mezifakultní spolupráci po celé České republice skrze zájmové aktivity, a to Student Hub. Právě přes něj jsme se setkali. Je to projekt, který nám umožňuje bavit se s lidmi, například s Martinem, kteří mají zkušenosti a schopnosti, kterými neoplýváme. Na něco se nám podívá a řekne: „Tohle nikdy nebude fungovat, protože paragraf n odstavec q.“ Spolupráce s lidmi, kteří jsou schopni dát úplně odlišnou perspektivu, je skvělá a velmi důležitá.
Kdo z vás přišel s návrhem řešení tohoto problému?
Lucka: Byla to společná práce. V den zahájení hackathonu jsme se sešli a udělali brainstorming na různé varianty. Přemýšleli jsme, jestli udělat nějakou aplikaci, která by vyloženě spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a pomáhala s touto částí procesu řešení těchto problémů, ale došli jsme k závěru, že to nemá úplně smysl, nebo že to není tak perspektivní. A tak jsme přišli s nápadem na aplikaci, která bude získávat data, která v této oblasti zoufale chybí, a zároveň poskytovat uživatelům personalizované rady – na koho se obrátit, jaké jsou možnosti řešení a tak podobně.
Adam: Hlavní důvod, proč jsme chtěli udělat tuhle aplikaci je, že existuje díra na trhu, kterou je třeba zaplnit. Sexuální obtěžování a násilí může nabývat hodně podob a některé není možné trestně stíhat, protože nenabývají skutkové podstaty nějakého trestného činu. My se chceme zaměřovat i na formy sexuálního obtěžování, které nejsou řešitelné standardními způsoby. To znamená, že ta aplikace dává možnost komukoli nahlásit libovolnou formu sexuálního násilí nebo obtěžování tak, aby zkušenosti a prožitky každého byly zpracovány a mohly nějakým způsobem přispět ke zlepšování prostoru, situace a života.
Kuba: Jednoduše jsme se k tomu dostali tak, že jsme si na tabuli napsali, jaké jsou problémy a co chybí. A potom jsme společným brainstormingem zjistili, že chybí data i řešení. Ty školy většinou nevidí, že se něco vůbec děje a jak se to děje. A když nemáme data, nemáme jak to zjistit. Takže potřebujeme něco, co by zároveň sbíralo data a zároveň pomohlo lidem, a nějak tak to vlastně vzniklo – aplikace, která dělá tyhle dvě věci najednou.
Setkali jste se osobně s někým, kdo se potýkal s tímto problémem, ale nevěděl, jak ho má řešit?
Lucka: Částečně ano. Slyšeli jsme o případech v našem okolí, kdy se něco podobného dělo, a určitě v těch případech často hrála roli právě ta nevědomost, na koho se obrátit a jak to řešit, která je z velké části příčinou celého problému a toho, proč je tak velký a skrytý. Pořád vidíme jen špičku ledovce. Z průzkumu od Konsentu vychází, že většina lidí – a to drtivá, přes 90% respondentů – netuší, kam se obrátit v případě těchto incidentů. I to jsme měli na paměti, když jsme tento projekt vymýšleli.
Kdy se aplikace začne používat v praxi?
Tonda: Jednalo se o projekt na hackathonu. Nešlo tam vyloženě o samotný vývoj, který je plánovaný na nějaký pozdější čas ve chvíli, kdy se můžeme dohodnout s nějakými sponzory či partnery. Ten hackathon je koncipovaný jako místo, kde se vymyslí nějaký nápad, nastřelí se možné řešení a až na základě toho se něco vyvíjí.
Adam: Pro upřesnění, ten hackathon jako takový byl 24-hodinový sprint, kde jsme potřebovali vyvinout vlastní koncept, ideu za ním a nástřel nějaké datové analýzy. Aplikace jako taková momentálně není hotový produkt. Samozřejmě jednáme o možné spolupráci s nějakými sponzory a řešíme, jak by ta aplikace vůbec měla vypadat. Pokud by nám byla dána možnost nějakým způsobem tuto aplikaci dál vyvíjet, myslím si, že bychom do toho určitě šli, protože ten koncept je velmi dobrý a věřím, že má dobrý cíl, který může mnoha lidem pomoci.
Jaká byla vaše zkušenost s průběhem celého hackathonu?
Lucka: Po úvodu v pátek ráno jsme dostali informace o tom, jak to bude fungovat, a rozdělili jsme si mentory, kterým bychom tímto rádi poděkovali za to, jak moc nám pomohli s obsahem a formou finální prezentace. Pokračovalo se až v sobotu večer, protože se jednalo o česko-izraelskou akci, takže se respektoval šabat, tudíž se od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce nic nedělalo. Náš nápad jsme vymýšleli už v pátek, ale pracovat jsme na něm začali až v sobotu večer, kdy jsme se sešli a rozdělili si práci. Martin s Markétou se soustředili na tu obsahovou část a prezentaci.
Tonda: My jsme dělali takové ty techničtější věci. Já a Lucka jsme vytvořili wireframe a nástin toho, jak by aplikace měla vypadat, nějaký nástřel datové analýzy nebo spíš prezentaci toho, co by ta datová analýza mohla ukázat, protože jsme neměli žádná reálná data. Kuba s Adamem pracovali na návrhu databáze a architektury vlastní aplikace. Dále jsme řešili, proč by to školy vlastně měly používat, což je druhá část toho nápadu, a to proto, že těm školám chceme nabízet balíčky řešení na základě konkrétních dat a toho, co přesně se na jaké škole děje.
Adam: V neděli se odevzdávala práce, kterou jsme vyprodukovali, a následně se prezentovala. Ta prezentace vypadala tak, že jsme vytvořili dokument, do kterého jsme dali připravené wireframy a flowcharty průchodu dotazníkem. Na tom jsme komentovali, co jsme vytvářeli, ideu za tím vším a také technické zpracování. Následně proběhlo hodnocení a nakonec vyhlašování výsledků. Naše spolupráce s Konsentem vypadala tak, že nám poskytl studie, které dělal, ze kterých jsme potom mohli vycházet a nějakým způsobem jejich data použít ve vlastním projektu. Také jsme se s nimi po skončení hackathonu bavili ohledně další možné spolupráce.
Jaký význam má aplikace pro školy?
Adam: Hlavní výstup naší kvantitativní analýzy je ucelený program pro danou školu, který bude přesně řešit problémy, které daná škola má. Různé vysoké školy mohou mít odlišné problémy. Jejich situace může být velmi různorodá, ať už co se týče kultury dané školy, nebo daného prostředí, které může podporovat různé typy chování. My se chceme zaměřit na nějaký daný problém a spojit školu nebo instituci s někým, kdo jí může pomoci její problémy řešit. Případně, pokud by si je škola chtěla řešit sama, poskytnout jí pouze informace, které mohou vést ke zlepšení situace.
Lucka: Řešení může být například ve formě nabídky seminářů, a to jak pro studenty, tak pro pracovníky dané instituce, nebo ve formě pomoci s vnitřními předpisy, krizovými plány a dalšími nástroji pro řešení těchto incidentů.
Foto:
[1 – 3] osobní archiv zpovídaných
