Když se v tomto čísle zabýváme programovacími jazyky, je na místě, abychom zařadili i knihu, která se jimi zabývá. Ale nemusíme být tak doslovní. Příručku nebo učebnici, jak programovat v tom a tom jazyku, ne, to vám neuděláme. V Hadích listinách se však o jistém zvláštním jazyku mluví…
Knihu s atraktivním a tajuplným názvem Hadí listiny napsala mladá autorka (1986) z umělecké rodiny. S výběrem tématu pro svůj debut vůbec netroškařila – pustila se do odhalování středověkých alchymistických technik a magického jazyka.
Mladá vědkyně Anna je zapálená pro zkoumání starých rukopisů a pergamenů. Vytyčeným bodem její profesní touhy jsou pergameny starého alchymistického mistra Rexe Illuminata, který, jak se alespoň odhaduje, chtěl sestrojit stroj na pravdu. Stroj, který má pomocí kombinace třech symbolů dokázat odpovědět na všechny otázky lidstva. Alchymistický jazyk je tak něco jako první programovací jazyk.
Výzkum a hledání Annu přivede do bouřlivé Barcelony, která byla dějištěm brutálních vražd dívek, které měly do těla vyřezány rituální obrazce, ale místní vyšetřovatelé si s touto záhadou nedokážou poradit ani tehdy, když je obětí talentovaná herečka Natalia Hernándezová.
Natalia má obrovské nadání nejen k herectví, ale je zdatná i ve výtvarném umění díky své matce. Když ji najdou po svátku svatého Jana mrtvou, je to obrovské pozdvižení. Místní vyšetřovatel Fabregat dostal před její smrtí tajemné dopisy, ze kterých ale nedokáže vyčíst žádná vodítka. Anna přichází na pomoc. Nejenže je nápadně podobná předchozím obětem, ale má také svůj zvláštní dar – prostřednictvím halucinací se dokáže vciťovat do pocitů autorů textu. Přijde na to, co spojuje všechny ženské oběti?
„Zdá se, že žena bez jazyka je stejně mocná jako s ním – ba snad ještě mocnější, neboť nemusí marnit čas řečmi a může jej strávit v rozjímání. Staví je to do obtížné situace, neboť se tím znovu prokazuje, že uvažující žena je ještě horší než žena hovořící.“
Jessica Cornwellová vycházela při psaní svého románu z mnoha vědeckých a historických knih, mnohdy se ale nechala unést svou vlastní fantazií. Román je složený z několika rovin – vyprávění Anny, její halucinace, nebo také korespondence mladíka s milovanou dámou z devatenáctého století, co knihu řadí mezi netradičně pojatá díla. V částech, kdy Anna halucinuje, je ale text poměrně nepřehledný. Když příběh rozložíte na jednotliviny, nelze moc vytknout, jako celek už kniha ale ukazuje pár slabších míst. Co se ale musí autorce nechat je, že čtenář do poslední chvilky netuší, kdo je dlouho hledaným vrahem.
