Tajemství druhého semestru poodhaleno aneb království FIT 2

Těla poražených příslušníků první dynastie vládců království FIT ležela v prachu cest a pomalu chladla a udatní dobrodruzi, kteří se před několika měsíci vydali království dobýt, si oddechli a začali se rozhlížet kolem sebe. Království bylo jejich! Ale na jak dlouho? Jejich počty se povážlivě zmenšily, mnoho jejich druhů padlo nebo desertovalo a i na spoustě věrných bylo vidět, že v nich souboje zanechaly nevyřešené pochybnosti a že se s některými nepřáteli možná budou v budoucnu muset utkat znovu. V tom přišla zlá zpráva. Za hranicemi se formují další nepřátelé, jenž chtějí království uzmout pro sebe, budou tu během pár týdnů!

Nezbývalo jim tedy nic jiného, než se opět pustit do usilovného tréninku a příprav. Čas na dlouhý odpočinek po bitvách prakticky neexistoval a mnoho poutníků na to i doplatilo, když se rozhodli místo soustředění se na výcvik relaxovat a v bitvách jim pak potřebné znalosti výrazně chyběly.

Nepřátelské armádě veleli dva poddůstojníci, kteří svými útoky oslabovali už tak nepříliš silné vojsko dobrodruhů. Mnohem větší strach však ve všech vzbuzovali jejich nadřízení, jimž málokdo řekl jinak než „Svatá Trojice.” A čas, kdy mělo dojít ke střetům se pomalu blížil…

První poddůstojník Téměr Epesní Dokument příliš respektu nevzbuzoval, ale o to víc byli pak někteří bojovníci překvapení, když utržili velká zranění jen kvůli brnění poskládánému do špatné formy a bez patřičného důrazu na detail. Jeho kolega Slabě Archaický Programátor pak útočil logicko-elektrickými kouzly, která vyslovoval v prastarém a málokomu srozumitelném jazyce, s nímž si jen někteří dokázali poradit. I přes tyto problémy se armády dobra přes poddůstojníky převalily a mohly stanout čelem opravdové výzvě.

První člen trojice byl Programovací Autokrat 2, bratr jednoho z nepřátel poražených už během první války. Mnoho dobrodruhů se ho právě proto příliš nebálo, což bylo ale hrubé podcenění situace. V kombinaci se svým kamarádem Opravdu Synchronizovaným Yntrovertem totiž tvořili smrtelnou dvojku a na souboj s ní se jen málokdo dokázal správně připravit. Jen desítky hodin poctivého výcviku a broušení zbraní mohly přinést ovoce. Zvláště na souboj se druhým zmíněným bylo potřeba sestrojit takové zbraně, o nichž si válečníci nikdy nemysleli, že je kdy budou sami vyrábět. I tak ale zbraně v nejméně vhodném okamžiku neustále padaly bojovníkům z rukou, selhávaly a rozsypávaly se. Pouze nemnoho vojáků oba souboje ve zdraví přežilo…

A poté je čekal ještě poslední strašlivý nepřítel – Lobotomik Inteligenčních Nervů. Nejhorší na něm bylo to, že vypadal téměř neškodně. Oblékal se do svítivě žluté a doma měl nespočetně velikou sbírku motýlů. Jakmile však vstoupil na bojiště, panika se začala lineárně šířit po celé armádě. Stovky a stovky nezkrotných rovnic a matic, navzájem se mezi sebou násobících, činily všem dobrodruhům obrovské potíže, zvláště když na ně ze vzduchu dorážela dotěrná dé-vé-déčka.

Nakonec však i tento nepřítel padl a mohl nastat klid. Jenže, na jak dlouho?

Disclaimer: Podobnost čehokoliv v příběhu s čímkoliv na škole je samozřejmě opravdu čistě náhodná. Upřímně. Ale pokud by v někom hlodaly pochybnosti, věřte, že jistým podkladem pro příběh mohl být studijní plán pro současný třetí ročník, který se trochu liší od plánu pro současné prváky.

 

Autor: Adam Kučera

Zdroj obrázku: http://www.apuregeneration.com/blog/wp-content/uploads/2012/12/789crown.jpg