Snad Závěrem Zazářím (fejeton o SZZ)

„A tohle si zapamatujte, na to se vás může někdo zeptat u státnic.“ Kolikrát lze asi během studia na FITu tuhle poznámku zaslechnout? Každý správný student si v tu chvíli řekne akorát: haha. A po přednášce – v lepším případě po zkoušce – nic nebrání tomu, aby celou látku vypustil z hlavy. „Vždyť co už, známku jsem dostal a státnice…”

Státnice jsou po většinu studia jen takový přízrak. Strašidlo, o kterém se vyprávějí historky, ale nikdo ho na vlastní oči neviděl. Je to taková Lochnesská příšera, Yeti nebo Bigfoot, jen na rozdíl od nich žije ve škole. A všichni povídají: „jednoho dne to přijde”. Ale koho by to zajímalo, když jsou momentálně důležitější věci na práci – odevzdat úkol na Progtest, zajít na pivo s kamarády nebo jíst třešně házeje pecky z okna. Občas lze ke konci roku maximálně potkat nějakého kamaráda z vyšších ročníků oslavujícího nově získaný titul. To je pak pravý čas na to si to srovnat v hlavě. „Hm, ten je asi starej… A to už jako půjde pryč? Hele, támhle letí čmelák…”

Pak to najednou přijde – konec třetího ročníku. Doba obav, strachu a tajuplných šepotů. Historky přibývají na síle a začínají se šířit přímo virálně… Ale ne, chyba! V květnu se nic nešíří, protože jsou všichni jen doma u počítače a snaží se v posledních pár týdnech dotáhnout bakalářku do použitelného stavu, zatímco venku švitoří ptáci a kvetou šeříky. Státnice už mají mnohem konkrétnější obrysy, jen nějak není čas je řešit.

S polovinou května a hotovou bakalářkou se zdá všechno najednou růžovější. Už se vyrojí jen pár dílčích a trochu nečekaných problémů, jako třeba výběr písma a barvy na desky bakalářky („Ta zlatá se k té modré nějak nehodí… A to se platí za každý řádek? Že já ten název nemám kratší!”), pár front kvůli razítku ze studijního („Že vy jste nečetl instrukce, co jsem před měsícem posílala mailem? A ven!”) a je to. Easy peasy, teď už všechno umím, všechno znám…

Co že to po mně vlastně ještě chtějí? Přemýšlí student, zatímco začíná pročítat sekci na Eduxu, do které po celou dobu studia neměl chuť zabrousit. Pod nekonečných směrnicích, vyhláškách a informacích o BI-PPR se skrývá odkaz Tematické okruhy BSP Informatika. A za ním… pravé peklo!

Cože? Tohle už mám všechno umět? A co je proboha tohle, to jsem v životě neslyšel! No dobrá – 35 okruhů, když stihnu 2 za den, tak to… ONI JSOU TU JEŠTĚ OBOROVÝ?!

Neboli první fáze paniky, která nastává ve chvíli, kdy se dozvídá krutou pravdu, co to ty okruhy ke státnicím vlastně jsou. A po odevzdání bakalářky a týdnu zahálení („Po půl roce práce si snad můžu trochu zaprokrastinovat, ne?”) přijde den, kdy je potřeba začít zpracovávat okruhy. V tu chvíli se hodí všechno, co je po ruce (seřazené podle rychlosti, kterou daný materiál dostane látku do hlavy): skripta, prezentace na Eduxu, vlastní poznámky, vypracované přípravy i výuková videa na Youtube. Od té chvíle totiž přichází neúprosný ďábel: příděl okruhů na den. Nezajímají ho soboty ani neděle, svátky ani dovolené, uznává jenom přesčasy a práci zadarmo. A všechno směřuje k jeho číslu: 66. Tik ťak, tik ťak…

A zatímco se student pomalu prokousává veškerou tou látkou, co už má dávno umět, pomalu přicházejí i ty historky. Především jde o zkušenosti z minulých let na fit-wiki:

  • „Učil jsem se na to 2 měsíce v kuse, 8 hodin denně. Učte se, co to jde, jinak se to udělat nedá!” (Klid, to už teď stejně nestíhám…)
  • „Všechno jsem se naučil za 1 den. Stačí usilovně myslet na ten svůj okruh a ono to vyjde.” (Že bych se dal na nějaké náboženství?)

Nebo z jiného soudku:

  • „Učte se na komisi, opravdu se to vyplatí. Všichni se vždycky ptají na to, co učí.” (OK, to dává smysl…)
  • „Žďárek: BI-DBS. ­­— Zahradnický: BI-SI1. — Trdlička: BI-ČAO.” (Hm.)

Deset dní před začátkem státnic přinese aspoň trochu uspokojení pohled na částečně vyplněný zaškrtávací seznam se zpracovanými okruhy:

Tohle už umím, tohle taky… Paráda ­– třeba se mě zeptají zrovna na tyhle okruhy a mám to v kapse! Třeba BI-MLO, to je přece jasný. Tak si to zkusím na čistý papír. (…) Cože? Věta o kompaktnosti?! TO JSEM JEŠTĚ V ŽIVOTĚ NESLYŠEL!

Aneb druhá fáze paniky přichází s vědomím, že se znalosti se hlavy dostávají ven rychleji, než dovnitř.

Ke konci již všichni netrpělivě očekávají chvíli, kdy přijde ze studijního oddělení rozpis komisí. Tento dokument totiž určuje nejen to, kdo bude za týden rozhodovat o osudu studenta, ale především, jestli na učení zbývá jeden nebo dva týdny – a to je setsakramentsky velký rozdíl!

Po úvodním zkoumání členů komise dostihne nakonec každého i třetí fáze paniky. Na lidi, kteří jdou na dřívější termíny, přijde ihned. Je to ale dobře – funguje jako takový motor, který je pohání dnem i nocí a nutí je objevit své superschopnosti v huštění znalostí do hlavy, o kterých předtím neměli ani tušení. Ti druzí si s vědomím klidu a pohody chvíli zaprokrastinují, aby se za týden dostali do přesně stejné situace. Akorát je navíc doprovází vědomí stále narůstajícího počtu spolužáků, kteří již nosí dvě písmenka s tečkou před jménem a kteří navíc vykládají o tom, jaké měli štěstí na otázky. A jak to vlastně nakonec bylo lehké.

V hromadě učení jdou ale veškeré dojmy stranou, protože dny utíkají a během pár okamžiků je tu soudný den. Přes nekonečné množství zkušeností a vyprávění kamarádů všechno stejně vždycky vypadá trochu jinak, než v původních představách. Otázky nejsou losovány z klobouku, předseda komise nesedí stranou, v třídě není vyvěšena česká vlajka… Na druhou stranu jsou všichni krásně vystrojení a překvapivě se opravdu tváří mile! Ale v tu chvíli, kdy student rozbaluje obálku s otázkami a medituje nad svými znalostmi a neznalostmi, dochází mu, že jedna pravda platí: „Je to všechno jedna velká loterie.”

A šťastným výhercem se stává…

Foto: autor

SdíletShare on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on TwitterEmail this to someone
mm

Zdeněk Kasner

Do fakultního časopisu jsem trvale přispíval od roku 2014. Po bakaláři z FITu jsem ovšem dezertoval na FEL, čímž jsem se stal ex-redaktorem – externím redaktorem. Rád bych se časopisu věnoval i dál, ovšem protože je málo času (a vzhledem k mé fakultní příslušnosti mohu přispívat pouze do rubriky “Zprávy ze zahraničí”), moje články existují pouze v kvantové superpozici. Neboli nevěřte, že nějaký skutečně bude, dokud ho neuvidíte na vlastní oči!