„Vrm- vrm- vrrrrrrr…” Mé ospalé oči mžourají do světla propadajícího skrz otrhané závěsy. Na budíku je 7:00, samotný budík ještě ale v poklidu spí. To jen nějaká osamělá vrtačka ucítila výkyv v rovnováze vesmíru a probudila se, aby připomněla poklidně spícímu strahovskému kopečku, že rekonstrukce je stále v plném proudu. A pak zase hned ztichla. Vždyť je přece neděle.
Otáčím se v posteli, dávám si do uší sluchátka a pokouším se znovu usnout. Bude to rychlé, povídali. Tři dny nepohodlí, povídali. Hehehe… Nějaká sbíječka pod okny, která se rozhodla, že v tom svou kamarádku vrtačku jen tak nenechá, vytváří další melodickou linku heavy metalu v mých uších a zesiluje nápor na moje bubínky natolik, že se mi nedaří znovu zabrat. Myšlenky mi poletují hlavou jak polystyreny ve větru. Přemýšlím, jak to vlastně celé začalo? Že by jedním mailem?
„Vazeny studente, vazena studentko,
dovoluji si Vas informovat o skutecnosti zahajeni akce Zatepleni koleji Strahov. (…) Samotna akce sebou nese spoustu negativnich skutecnosti (…) Zcela chapu Vase obavy o ztratu soukromi pri studium na zkousky ci traveni volneho casu. Verim ale, ze pochopite aktualni stav veci a svym pristupem ulehcite samotnemu postupu v konani potrebneho.”
Jasně, tohle bylo to překvapení, které jednoho krásného únorového dne přistálo ve schránce všech strahováků. Anglické verzi, vytažené přímo z automatického překladače, nejspíš nerozuměl ani jeho samotný autor. Tou dobou už všichni ale naštěstí něco tušili díky neoficiálnímu mailu od Silicon Hillu. A hned potom se ale rozjela řada velkých… moment, co to povídám? Nerozjelo se nic. Pak byl měsíc klid a pohoda. Na webu se objevil předběžný harmonogram, k tomu několik FAQs (otázek, které se měly časem stát frekventovanými), byla založena facebooková skupina Rekonstrukce Strahova a v kuloárech se začalo šeptat, že stavební firma má zpoždění a že se o měsíc harmonogram celé rekonstrukce posouvá.
Na tváři se mi objevuje úsměv. Jó, „rekonstrukce”. To nám určitě všichni závidějí. Teda, kompletní rekonstrukci strahovských kolejí si nedokáže představit ani sebelepší spisovatel fantasy románů, ale zázraky se občas dějí i v naší kotlině uprostřed Evropy, a tak se všichni dočkají alespoň výměny oken (což ocení ti, co mají v okně místo skla alobal) a kompletního zateplení (to ocení obzvlášť ti, co bydlí na Strahově i přes zimu). Tedy až na obyvatele bloku 11 a 12, na které se nějak zapomnělo. Nějaké peníze se v tomhle případě našly přímo v pokladnicích Evropské unie, což pro všechny ubytované, náhodné kolemjdoucí, projíždějící auta, cestující prolétající nad kopcem letadlem a družice na oběžné dráze hlásá bílo-modro-zelená tabule u zastávky.
Neodbytné ťukání a stín zakrývající výhled na sestavu antén z protějšího bloku mě nutí zvednout hlavu a podívat se, co se děje za oknem. Aha, to jsou jen nohy dělníka, který tam něco zatlouká kladivem. Házím letmý pohled na zbytek lešení a ujišťuji se, že je zde zcela sám, jako obvykle. V hlavě mi zní ozvěna kladiva a slova „asi už bych měl pomalu vstávat” a lehám si zase do postele. Ještě chvíli to tady vydržím.
Semestr byl v plném proudu a místní obyvatelé s hlavou plnou povinností už dávno skoro na vše zapomněli, když vtom se najednou mezi bloky objevily ploty a zábrany, po chodbách začali chodit dozorci. Strahov se tím začal podobat věznici Pankrác ještě více, než na známém srovnávacím obrázku. Prvním obyvatelům také začali chodit na pokoj dělníci měnit okna. Tedy, občas pouze vyndavat ta původní, jako jednomu šťastlivci, který kolem desáté večer zjišťoval, jestli je ještě šance, že mu přes noc nezůstane jen otvor ve zdi. S okny si vůbec spousta strahováků užila pořádnou porci zábavy. Někdo například získal zdarma zabezpečení před vypadnutím z okna – přes lištu na závěsy nešlo otevřít vůbec, a tak musela lišta pryč (a závěsy s ní). Dobrý fór ve stylu Pata a Mata se dělníkům také povedl v několika koupelnách na horních patrech. Okna tam namontovali otočená o 90 °, takže se po otevření vyklápěla směrem dolů. Ideální recept na několik pořádných boulí. Několik dobrovolníků, kteří si v dobré víře nechali namontovat testovací nová okna ještě před rekonstrukcí, čekala studená sprcha, protože se zjistilo, že byla namontována špatně, a vše je tím pádem čekalo znovu. A nakonec nebyli ušetřeni ani ti s plastovým oknem z dřívějších let – i oni si ho museli nechat vyměnit za nové, aby byl dodržen „jednotný technologický postup”.
Technologické postupy ovšem zanedlouho dostaly samy o sobě pořádnou ránu a společně s nimi i několik nešťastně umístěných parkujících aut, pár stojících kontejnerů a poslední zbytek nadějí v jednoduchý a bezproblémový průběh celé rekonstrukce.
Chcete vyprávět pohádku? Bylo nebylo, jednu noc na konci března se na strahovském kopci rozfoukal velmi silný vítr. Ten vítr byl tak silný, že to nevydržely kusy izolačních polystyrenů, které se do té doby jen tak povalovaly na střechách bloků, a protože také podléhaly fyzikálním zákonům proudění, tak se rozlétly po širokém okolí. Rány v noci zněly, jako kdyby padaly celé strahovské koleje. Dělníci byli ráno pořádně zděšení a když viděli tu spoušť, tak se pustili hned do práce. Všechny polystyreny poctivě posbírali, vytáhli je opět na střechu… a nechali je tam ležet. Vítr se jenom zlomyslně zasmál pod vousy a řekl si: „Ach, ti jsou ale naivní.” A zadul znovu. Nuže, zbytek pohádky už znají všichni, co o strahovské rekonstrukci slyšeli aspoň z doslechu. Polystyreny se ze střech proletěly znovu, tentokrát za bílého dne, a na Strahově to vypadalo jako za pořádné sněhové vánice. Bloky zasypaly cesty, chodníky i celé staveniště a na dokreslení atmosféry ozdobily kusy igelitu stromeček před menzou. Je to ale správná pohádka – nikomu živému se nic nestalo a kus polystyrenu, který doletěl dokonce až k letohrádku Kinských, tam nejspíš žije tam šťastně až dodnes.
K dělníkům na lešení se přidal ještě hluk z chodby. Asi už budu muset opravdu vstávat… Pomalu jdu ke stolu a roztahuji závěsy.
Novým plastovým oknem dopadají dovnitř první sluneční paprsky (ztěžka, protože déšť upravil jeho vzhled tak, že vypadá znovu jako to předchozí – jako by ho padesát let nikdo nemyl) a já si uvědomuji, že tu jsem pořád rád. Jako mnoho dalších obyvatel, co na Strahově tento půlrok vydrželi, jsem si na každodenní budíčky a další porci pořádně okořeněné zábavy zvykl. I přesto, že i v mém pokoji nejprve namontovali dělníci špatně kliku na okně. Že následné „tři dny nepohodlí” znamenaly tři dny strávené v NTK místo na pokoji. Přesto, že při nanášení nové omítky jsem nemohl pět dní větrat, protože jsem měl okna přelepené igelitem. A že výsledná podoba hotových bloků není zrovna zázrak moderní architektury, což ani být nemůže kvůli nějakému zvrácenému architektonickému záměru vizuálně ladit s protějším polorozpadlým monstrózním stadionem. Těším se, až vše skončí, zábrany zmizí a naše koleje budou znovu připraveny na plnohodnotný studentský život. Třeba hned na začátku října, kdy si novou podobu strahovských kolejí budou moci všichni prohlédnout během Strahov OpenAir, který i letos určitě naláká spoustu lidí k tomu, aby nešli první středeční odpoledne semestru do školy.
„Vrrrrr, vrrrrr…” Končí naše komedie, přátelé, já mizím!
Foto: FB skupina Rekonstrukce Strahova
Odkazy:
http://www.ksh-architekt.cz/koleje-strahov
https://www.facebook.com/groups/rekonstrukce.strahov/
http://www.lidovky.cz/studenti-kritizuji-rekonstrukci-koleje-strahov-fbf-/zpravy-domov.aspx?c=A150401_153530_ln_domov_jzl
