Thai food nebo thai suit?

Cestování mě baví. Cestuji rád a cestuji hodně, abych se na chvíli odpoutal od programovací rutiny, a protože mě už stereotypní evropské země omrzely, vydal jsem se letos s rodinkou do slunného Thajska za Thajkami, Thajci a…něčím mezi. Cestou jsem zažil spoustu zajímavých věcí, ale pro potřeby časopisu se pokusím vypíchnout jen to nejzajímavější.

Náš trip začíná v Bangkoku, rušném hlavním městě plném lidí spících na tvrdém chodníku, místních taxíků zvaných tuktuků a bohatého nočního života.

Z toho všeho byly nejvíc zrádné tuktuky, tedy alespoň jejich řidiči. Když nám nabídli, že nás převezou přes půlku města za 40 bahtů za čtyři osoby (deset bahtů je asi 8 korun), tak nás opravdu převezli. Cestou nás odvezli asi do tří krejčovství, kde se nám snažili vnutit oblek na míru, dost často „značkový“. Všechny návštěvy krejčovství vypadaly nějak takto (lámanost angličtiny se nebudu snažit imitovat, stejně tak přízvuk Rajeshe Kootraphaliho z Big Bang Theory):

„Hello, my friend! I have a very good suit for you!“
„No thank you, I don’t need a suit.“
„Of course you need a suit! Do you work? You don’t want to go to work looking like this! Where are you from?“
„Czech republic. But I really don’t…“
„I see, Čeka! Do you want some košule? This is a very good košule! See? How long will you stay in Bangkok?“
„We are leaving tomorrow morning.“
„Okay, we will bring your suit to your hotel in the morning. No problem, my friend!“
„No, thank you, I already have a suit.“
„You can have two! This is the best tailor shop in Thailand!“

…a tak dále, dokud se člověk nevymluvil a neutekl nebo dokud si nekoupil oblek (všem oblekům jsem zdárně odolal). Jak překvapeni byli pánové z krejčovství, když nás k nim další den zavezl jiný tuktukář…

Když jsme po dvou dnech opravdu odjeli z toho betonového pekla, vydali jsme se na sever, kde  místo velkých měst jsou spíše historická městečka obklopená lesy, z velké části patřící národnímu parku. A protože mám radši klid přírody než krásy velkoměsta, zařídil jsem nám dvoudenní trek místní džunglí.

Jak se dalo čekat, nebyla to klasická hollywoodská džungle, kde bychom se museli prosekávat mačetou. Pokud taková místa ještě na světě existují, tak jich není mnoho, a rozhodně se tam nevodí turisti.

I přesto jsem si nepřipadal jako v českých luzích a hájích. Díky místní floře a fauně (převážně obrovským pavoukům) jsem si opravdu mohl připadat jako v nějakém deštném pralese (kterým tento národní park je).

Přespávali jsme v domorodé vesnici, kde žila rodina čítající čtyřicet lidí. Na dnešní poměry neměli prakticky nic. Vlastnili sice nějakou drůbež, voly a prasata, ale vodu měli pouze tu, co jim napršela a ani dva solární panely na jedné ze střech nedělaly z jinak dřevěných budov na kůlech honosné paláce. Ani polorozpadlé skútry zde nebyly jako pěst na oko.

„Nám tady nic nechybí,“ povídá mi místní stařešina, který vypadal tak na šedesát let. „Mně je sedmdesát, támhle babce osmdesát a jak si tady žijeme. Ráno vstaneme, nakrmíme zvířata a odvezeme děti do školy. To trvá tak hodinu tam, hodinu zpátky. Dvě hodiny když prší.“

Jako dobrodruhovi mi to nedalo a vyzkoušel jsem si, jaké je to kydat hnůj, připravovat pomyje prasatům a jíst místní pochutinu přímo ze stromu: citronové mravence. Díky tomu jsem si vyzkoušel první pravidlo džungle na vlastní kůži – kousněte své jídlo dřív, než kousne vás!

Poslední dny našeho pobytu jsme strávili na jihu Thajska – na ostrovech. Místa, která všude vychvalují kvůli jejich krásným plážím, nás zklamala především ošklivými plážemi. Možná to bylo tím, že bylo v té době v Thajsku o dva metry méně vody, než je normálně, nebo tím, že si jako vášnivý plavec pod pěknou pláží představuji něco jiného. Nevím. Faktem je, že všechny pláže, na které jsme tam vkročili, byly plné střepů a odpadků, voda prvních dvacet metrů dosahovala nanejvýš ke kolenům, a pak začínaly ostré kameny, které se nedalo ani pořádně přeplavat.

Proto jsme si na předposlední den zařídili výlet na lodi kolem celého ostrova s tím, že při každé možné příležitosti nám „kapitán“ naší malé kocábky zastaví, abychom mohli šnorchlovat. Tenhle výlet měl ale menší zádrhel. Neuměl jsem šnorchlovat.

Já vím, zní to divně, ale je to tak. Prostě jsem nebyl schopen vydechovat pouze pusou, takže se mi vždy při výdechu lehce odlepily brýle od obličeje, naplnily se vodou a já se začal topit.

Takhle to šlo asi první hodinu, pak jsem tomu naštěstí přišel na kloub a mohl jsem se kochat podmořským životem ostrova Koh Samui, který byl opravdu nádherný. Ryby všech tvarů a barev se nebály připlavat až k nám, dokonce oždibovaly kusy chleba, které jsme pro ně přinesli. Žádného ze slibovaných žraloků jsme ale bohužel (naštěstí?) neviděli.

A tak jsem se do Prahy vracel o pár zážitků bohatší, o pár bahtů chudší, s nulovým počtem obleků a s pocitem, že můžu s klidnou duší dobře zažité dovolené opět sednout k programování. Uvidíme,  jak dlouho mi to vydrží…

SdíletShare on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Tomáš Nováček

Jsem ve svém živlu, když můžu být vždy a všude, nejlépe na nějaké vedoucí pozici, protože rád zadávám úkoly a hlavně se rád poslouchám. Proto jsem se kromě šéfredaktorování Buď FIT stal také vedoucím fakultního Seznamováku, organizátorem 111. narozenin, či zakladatelem FIT++. Kontaktovat mě můžete na novacto3@fit.cvut.cz.