Malá černá krabička

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jakým směrem se programování ubírá a došel jsem k názoru, že jedním z nejvýraznějších trendů je dnes jakýsi „blackboxing“ – programujeme na čím dál tím vyšší úrovni, kdy se více a více vzdalujeme od psaní zdrojového kódu a přibližujeme k přirozenému jazyku. Je to ale ta správná cesta?

Vývoj programování samozřejmě úzce souvisí s programovacími jazyky. Časy, kdy assembler byl vrcholem zjednodušení vývoje, už jsou dávno pryč a dnes ho většina vývojářů, až na specifické obory, potká maximálně ve škole. Ale posun je mnohem dál, dnes se většina vývojářů při představě správy paměti pro vlastní aplikaci klepe strachy a zuby nehty brání více či méně nenažraný garbage collector svého oblíbeného programovacího jazyka.

Samozřejmě dalším neodmyslitelnou součástí tohoto trendu jsou frameworky, které jsou zářným příkladem onoho „blackboxingu“. Dostanete krabici plnou kostiček a stavte si. Zatímco dříve jste byli šťastní za knihovny, které se postaraly o low level funkcionalitu vaší aplikace nebo vám poskytly již implementované rychlé searching nebo sorting algoritmy, dnes je pro velkou část programátorů samozřejmostí, že dostanou MVC framework, kam si jen doplňují jednotlivé díly skládačky a pokud v něm nemají přidaných alespoň padesát pluginů, zjevně dělají něco špatně.

Ukázkovým příkladem může být například vývoj počítačových her. Vytvořit byť triviální 3D počítačovou hru znamenalo ještě několik let zpět připravit se na řádnou záplavu matematiky a Céčka. Jistě, velká studia dnes stále vyvíjejí vlastní enginy v C/C++, ale ruku na srdce, kolik jich je? Dnes jsou tu nástroje jako UDK nebo Unity, kde vše tvoříte z 80% v grafickém rozhraní a jen doplňujete skripty (v nichž máte k dispozici navíc knihovny, které se o většinu toho složitého postarají).

 

 

Možná si říkáte, že je to volba každého z nás, ale pravdou je, že za použití těchto nástrojů vyvinete aplikaci mnohem rychleji než ručně a v dnešní době jsou rychlé výsledky to, co klienti chtějí. A právě to vás tlačí, ať už přímo (jako freelancery) nebo nepřímo jako zaměstnance (prostřednictvím frameworků, které používá firma), se přizpůsobit.

Z toho vyvstává pro nás velice klíčová otázka. Pokud se budou nároky na programátory, stejně jako učící křivka, tímto tempem dále snižovat, nedojdeme jednoho dne do bodu, kdy bude moci takto „programovat“ úplně každý?  Nebude poté potřeba jen zlomek programátorů na udržování těchto samoobslužných nástrojů? Nepodřezáváme si takto pod sebou sami větev? Čím dál tím více se zdá, že se tento okamžik blíží. Jsou to vše jen plané obavy nebo je možné, že programátoři budou mít brzo nouzi o práci? Odpověď se možná dozvíme již brzy…

Richard Holaj

Na FITu začal studovat v září 2012 a k redakci se přidal jako zakládající člen obnoveného časopisu o rok později, v září 2013. V "období bezvládí" rovněž krátce působil jako šéfredaktor. Na své redaktorské pozici pak setrvával až do srpna 2015, kdy nás bohužel opustil (jak napsal současný šéfredaktor) a odnesl si s sebou bakalářský titul. Od prosince 2016 však působí jako externí dopisovatel z Onoho světa (čtěte rovněž jako z Dálného východu, či z Brna), kde studuje počítačovou lingvistiku a věnuje se dalším činnostem na hranici vědy a chudoby. Kontaktovat mě můžete na holajr22@gmail.com.