Jak jsem viděl Ameriku II. – Příjezd za americkým snem

Tento článek je součástí série Jak jsem viděl Ameriku.

Ostatní články v sérii:

  1. Jak jsem viděl Ameriku I. – Strasti přijímacího procesu
  2. Jak jsem viděl Ameriku II. – Příjezd za americkým snem (aktuální)
  3. Jak jsem viděl Ameriku III. – Make America greater or equal again

Cesta do kaktusy zarostlého El Pasa nemohla být jiná než trnitá, ale stálo to za to. Jaké příhody a nehody mě na ní čekaly a jaké byly mé první dny v Texasu?

Call of Juarez

Je devět hodin večer a po výlezu z letiště je již tma jako v pytli. Ani po měsíci cestování, při kterém jsem přejel celé Mexiko od jihu na sever , mě stále nepřestává překvapovat, jak brzo se zde stmívá.

Na klidu mi nepřidává ani to, že jsem právě vkročil do Juarezu – často označovaného jako nejnebezpečnější město na světě. Není divu, v roce 2010 zde bylo v rámci války drogových kartelů zabito 3 766 lidí, tedy přes deset každý den! Loni to byl pouze 1 člověk za týden, což už se dá přežít. Ehm…

[1] Každodenní kolona na hranici Juarez-El Paso.
To byl pravděpodobně důvod, proč mi studijní oddělení texaského UTEP (University of Texas at El Paso, moje budoucí alma mater) zakázalo z letiště jít pěšky. Pochopil jsem to už z toho, že mi jako odpověď na můj plán přišel mail, který se podobal kdejakému spamu – byl plný textu psaného CAPSLOCKEM, občas dokonce tučným červeným fontem. To už pak poznáte, že to myslí vážně. Nebo že volí SPD.

Nicméně mě přesvědčili, že moje noční dvouhodinová pouť přes Juarez není úplně košér, a tak pro mě přijely dvě slečny, které pracovaly na tamní Study Abroad. Doufal jsem, že díky nim bude přejezd přes hranice do Ameriky jednodušší. Mýlil jsem se.

Jsem jako Jan Hus, končím na hranici

„Tady si vystup a dál běž pěšky”, říká jedna z nich, když jsme dojeli ke koloně, která evidentně vedla k hranicím. Často je totiž rychlejší jít po svých, než jet přes hraniční kontrolu autem. Sen o překročení hranic pěšky se mi tedy nakonec začal plnit. Problém byl, že byrokracie není při vstupech do USA úplně jednotná.

[2] Noční pohled na hranici El Paso-Juarez může být opravdu úchvatný. Když vás tam zrovna nezadrží.
Když nás Study Abroad instruovalo, jaké dokumenty musíme při přechodu hranic mít, počítali s tím, že všichni přiletíme letadlem. Takže mi neřekli, že při přechodu hranic pěšky člověk potřebuje o dokument navíc. A tak mi to musel sdělit pán s bouchačkou za pasem po tom, co si mě na dlouhých patnáct minut odvedl do výslechové místnosti.

Pak stačilo už jen vyplnit formulář, zaplatit za něj a moje dobrodružství v Americe mohlo začít.

Pětihvězdičkový hotel zvaný koleje

Když konečně přijíždíme ke studentským kolejím, je jedenáct v noci. Já jsem překvapen z kvality ubytování, na recepci jsou zas překvapeni z mého příjezdu – očekávali mě prý nejdříve zítra. Po krátkém souboji s administrativou se dozvídám, že můj pokoj ještě připraven není, takže dostávám provizorní pokoj, ve kterém mám strávit dvě noci. Nakonec v něm zůstávám až do konce pobytu.

[3] Koleje Miner Canyon postavené v roce 2015.
Vůbec mi to ale nevadí – pokoj je lépe vybavený, než můj byt v Praze, alespoň co se zařízení týče.

Koleje se zde skládají z bytů pro šest lidí, rozdělených na dva dvoulůžkové a dva jednolůžkové pokoje. Jako delegace ze zahraničí dostávám ten jednolůžkový. K tomu je v rámci bytu velký společný prostor, kterému nechybí moderní kuchyně, o dvou velkých koupelnách ani nemluvě.

[4] Ne, takhle naše kuchyň na koleji opravdu nevypadala. Naše byla vždycky strašně zabordelená.
Jediným problémem bylo, že byty byly vybaveny pouze nábytkem a vše ostatní si člověk musel pořídit sám. A tak jsem byl nucen spát pouze na matraci – bez peřiny, polštáře, deky či povlečení. Rozhodně to byla noc, na kterou jen tak nezapomenu.

Čech, Australan, Korejec a Mexičan přijdou do školy a…

[5] Na mojí obranu… ne, nic nemám, prostě to byla nuda.
…ne, to není začátek nějakého rasistického vtipu. Hlavně to ani není úplně přesné. Výměnného pobytu se nás totiž na podzim 2017 účastnilo v El Pasu 6 – kromě mě přijel z Česka ještě FIŤák Ondra, jedna slečna z Austrálie, dva kluci z Jižní Koreje a jeden Mexičan (byl z Juarezu, měl to tedy na výměnný pobyt blíž, než většina z nás do normální školy).

A i když ve škole neusínám prakticky nikdy, zde se mi to povedlo hned při první hodině. První dva dny jsme se totiž účastnili povinného seznamovacího kurzu, kde probíhalo hlavně poznávání školy a místního kulturního prostředí. Trochu jsem si tedy klimbnul při hodinové přednášce o tom, která slova jsou moc urážlivá při komunikaci například s postiženými. Mně v tu chvíli hrálo v hlavě pouze to, jaká slova jsou moc urážlivá při hodnocení té prezentace. Když jsem si ujasnil, že žádná, spokojeně jsem usnul.

Probudila mě až zpráva na Facebooku, kde už v naší Study Abroad skupině kolovala fotka spícího Tomáše.

[6] Člověk by nevěřil, co vše se v Americe bere jako urážlivé.

Snažíme se zapsat si španělštinu

Protože je El Paso hned na hranicích s Mexikem, chtěl jsem toho využít a naučit se španělsky. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak jsem čekal. Teď ale nemluvím o španělštině jako takové, ta byla muy fácil, ale o samotném zápisu předmětu Španělština pro začátečníky.

Abych si jej mohl zapsat, musel jsem hned po příjezdu složit rozřazovací zkoušky. To, že španělsky neumím ani slovo, nikoho nezajímalo. Naštěstí Ondra, druhý výměnný student z FITu, chtěl španělštinu také, a tak jsme s byrokracií mohli bojovat spolu.

“Tak tam prostě přijdeme, podepíšeme se, odevzdáme prázdný papír a půjdeme pryč.”, rozumovali jsme před testem. Bohužel ani to nebylo tak jednoduché, jak jsme čekali. Test se totiž psal na počítači a všechny otázky byly povinné. Náhodně jsme tedy zaklikali odpovědi (byly to ABCD odpovědi s možností právě jedné odpovědi) a po pár minutách odešli.

[7] Národní park White Sands v Novém Mexiku. Písek je zde opravdu bílý jako sníh – s testem první jaderné bomby z roku 1945 to prý nemá nic společného.
Při porovnávání našich odpovědí, jak už to studenti dělávají, jsme se začali trochu bát, že nás nařknou z opisování. Oba jsme totiž jako pseudonáhodný generátor odpovědí vybrali ten nejjednodušší – abcdcbabcd…

Naštěstí se pohroma nekonala a oba jsme byli přiřazeni do správné skupiny. Nikdy bych nečekal, že může být tak těžké stát se začátečníkem.

Pašuji drogy přes hranice

Protože jsem před příjezdem do USA měsíc cestoval pouze s batohem na zádech, měl jsem s sebou pouze to nejdůležitější. Zbytek věcí mi měli rodiče poslat FedExem tak, aby kufr dorazil pár dní po mém příjezdu. Když končil druhý týden mého pobytu, tak jsem jej stále neměl.

Důvod byl jasný – moje máma je doktorka. Nevidíte tam spojitost? A když vám řeknu, že je ještě k tomu přehnaně starostlivá? Pořád ne?

Je to prosté, milý Watsone. Do kufru mi k oblečení přibalila pár léků, kdybych je náhodou potřeboval. A “pár” zde znamená plnou krabici v hodnotě cca 8000 Kč, což se kontrole na hranicích nelíbilo, a tak si tam zavazadlo nechali.

Nejdřív jsem musel vše řešit s českou pobočkou FedExu, což byl problém, protože pracovní doba v ČR se kvůli časovému posunu přesně shodovala s dobou, kdy v El Pasu byla noc. Když už jsem konečně měl komunikovat s centrálou FedExu v USA, problémem tentokrát bylo, že americká a evropská telefonní čísla spolu nedokáží komunikovat. Takže než jsem získal všechny své věci, končil můj třetí týden v El Pasu.

[8] I Tom Hanks měl s FedExem lepší pořízení.
Alespoň jsem na otázku “Why are you still wearing the same shirt?” mohl odpovídat “Because I was smuggling drugs across the border and they took my luggage.” Výraz všech, když se přestali smát a pochopili, že si nedělám srandu, byl k nezaplacení.

P. S. Nikdy bych nevěřil, jaké utrpení může být nemoct si měsíc ostříhat nehty.

Světlé zítřky

Tím končí mé největší počáteční problémy po příjezdu. V dalším pokračování se konečně zaměřím na studium na UTEP a porovnání s ČVUT. Je Amerika tou velkou zemí, za kterou se vydává? Nebo je opravdu potřeba udělat Ameriku opět velkou? A jaký mají vztah k Česku? A co na to Jan Tleskač?

[9] Východ slunce nad El Pasem je jedna z věcí, kvůli kterým se vyplatí si přivstat.
Foto:
hlavička: Autor
[1] http://kut.org/
[2] https://imgur.com/
[3] http://www.elpasotimes.com
[4] Autor
[5] Autor
[6] Autor
[7] Ondřej Bílek
[8] http://derekwinnert.com/
[9] Autor

Dále v sérii:

Tomáš Nováček

Jsem ve svém živlu, když můžu být vždy a všude, nejlépe na nějaké vedoucí pozici, protože rád zadávám úkoly a hlavně se rád poslouchám. Proto jsem se kromě šéfredaktorování Buď FIT stal také vedoucím fakultního Seznamováku, organizátorem 111. narozenin, či zakladatelem FIT++. Kontaktovat mě můžete na novacto3@fit.cvut.cz.