Jak jsem viděl Ameriku I. – Strasti přijímacího procesu

Tento článek je součástí série Jak jsem viděl Ameriku.

Ostatní články v sérii:

  1. Jak jsem viděl Ameriku I. – Strasti přijímacího procesu (aktuální)
  2. Jak jsem viděl Ameriku II. – Příjezd za americkým snem
  3. Jak jsem viděl Ameriku III. – Make America greater or equal again

Po čtyř letech odkládání jsem to konečně udělal – v říjnu 2016 jsem si podal přihlášku na studijní pobyt do zahraničí. Jak probíhá proces přihlašování a co všechno je potřeba zařídit?

Dlouhá cesta k přihlášce

Nikdy bych nečekal, že přihláška na studijní pobyt bude běh na takhle dlouhou trať. Mému čtyřměsíčnímu pobytu totiž předcházelo devět (9!!!) měsíců byrokracie. Proto si člověk musí vše potřebné začít zařizovat rok předtím, než chce do zahraničí vyjet.

Vše začalo již v říjnu 2016, kdy jsem začal zjišťovat informace o možnostech studijních pobytů a všech povinnostech, které jsou s tím svázané. Věděl jsem, že chci jet do anglicky mluvící země, abych se v angličtině zdokonalil (a nevrátil se s přízvukem, jaký má Rajesh Koothrappali), a Austrálie mě nelákala, takže jsem výběr zúžil na Anglii, Ameriku a Kanadu.

[1] America! F*ck yeah!
Bohužel s Anglií ČVUT neměla smlouvy žádné a v Kanadě byly v nabídce pouze školy z francouzské části, a tak mi z toho zbyla Amerika. Zároveň jsem nechtěl jet na východní pobřeží, které již mám křížem krážem projezděné, a hledal jsem školy, se kterými nemá ČVUT běžnou dohodu, ale jde o výměnný program, protože je mnohem výhodnější po finanční stránce.

Takže se do finálního výběru dostalo El Paso v Texasu, Manhattan v Kansasu a Lubbock v Texasu (v tomto pořadí), se kterými má ČVUT smlouvu v rámci Mimoevropské Bilaterální Dohody (MBD, vlastně Erasmus mimo Evropu).

[2] Web mobility.cvut.cz pro ČVUT vytvořil Véna ze skupiny Grafický odpad.
Pak už stačilo “jenom” vyplnit dlouhosáhlou přihlášku v systému mobility.cvut.cz (který je smrtí každého UI designéra, o uživatelích ani nemluvě), v rámci které jsem musel napsat, co jsem za celé studium dělal pro FIT, potažmo ČVUT, proč jsem si vybral tyto školy (jde o jednu přihlášku na všechny školy najednou) a proč by tedy měli vzít zrovna mě.

“Mluví se v Cože anglicky?!”

[3] Vrátí nám někdy Elvise?
Když byla moje přihláška přijata, musel jsem ještě podstoupit jazykové zkoušky – písemné části jsem se vyhnul, protože jsem si kdysi udělal zkoušku CAE (Certificate in Advanced English), která mi byla uznána i zde.

Dále následovala ústní zkouška, při které nás spárovali s jiným zájemcem o studium v zahraničí, se kterým jsme měli vést dialog na daná témata. Oba jsme čekali, že budeme muset mluvit o výjezdu, proč bychom chtěli zrovna na námi vybrané školy atd., ale opak byl pravdou. Témata s výjezdem neměla nic společného, takže jsme měli odpovídat na otázky typu: “Jsme ve vesmíru sami?” či “Je Facebook prospěšný pro lidstvo?”.

Finální verdikt, tedy jestli mě ČVUT na pobyt bude chtít vyslat (což ještě neznamená, že mě zahraniční univerzita bude chtít přijmout), padl až den před Vánoci. Jenom výběrové řízení za ČVUT tedy trvalo čtvrt roku. To jsem ještě nevěděl, že na cestě za výjezdem nejsem ani v polovině…

Pak mi začaly chodit informace od zahraniční univerzity, tedy od UTEPu – University of Texas at El Paso – který byl mojí první volbou.

[4] UTEP je hned u hranic s Mexikem.
Abych si vůbec mohl na školu podat přihlášku, musel jsem splnit další test z angličtiny, tentokrát šlo o TOEFL – Test Of English as a Foreign Language. Tento požadavek má pravděpodobně jenom UTEP, ostatní školy jej nevyžadují. Protože TOEFL probíhá cca jednou za měsíc a my měli na podání přihlášky cca dva měsíce, nemohl jsem moc otálet a přihlásil se na nejbližší termín.

Bez zveličování mohu říci, že TOEFL byl nejtěžší test, jaký jsem za šestnáct let studia angličtiny psal. Naštěstí UTEP požaduje pouze výsledek 50 %, a tak jsem prošel.

I need a dollar, dollar, dollar is what I need (hey hey)

Dalším krokem bylo zařízení finanční dohody – kromě sehnání všech potřebných dokumentů pro náš rektorát, jako je darovací smlouva (studenti dostávají 10 000 Kč měsíčně od státu, ale 45 000 Kč musí darovat ČVUT, aby tím zaplatili pobyt výměnného studenta z USA u nás), jsem musel doložit i to, že mám na účtě dostatečný obnos.

UTEP chtěl doložit neskutečných 250 000 Kč (cena jednoho tamního semestru – školné, kolej a menza). To, že stačilo napsat: “Jsem výměnný student, náklady platí škola.”, jsem se dozvěděl až na konci pobytu, tedy skoro o celý rok později.

Kde domov můj?

Abych si mohl podat přihlášku na UTEP, musel jsem zároveň s ní podat přihlášku na kolej. Ta se podávala přes online formulář, kde bylo potřeba vyplnit studentské číslo, které bylo studentům přiděleno po podání přihlášky. Abych si mohl podat přihlášku, musel jsem… Počkat!

Ano, systém nebyl úplně dokonalý. O to víc jsem se bavil detailností dalších částí formuláře, kde jsem musel odpovídat na otázky typu: “Jak často se učíte?”, “Vadí vám každodenní párty na pokoji?”, či moje nejoblíbenější “Vadilo by vám, kdyby váš spolubydlící měl u sebe střelnou zbraň?”. Ach ten Texas…

[5] Náhodný obyvatel Texasu při cestě do práce.

Víte, co to je pasy?

Když mi v polovině května UTEP přihlášku potvrdil, musel jsem si začít zařizovat víza. Do Ameriky Čechům pas bohužel nestačí a studentům bohužel nestačí ani klasické ESTA vízum, které si můžete zřídit online za pět minut a zaplatit za něj pár dolarů. Ale ne, to by bylo moc jednoduché.

Místo toho jsem si musel zařídit studijní vízum, kde jen vyplnění žádosti vám zabere několik dnů. A to ani tolik nepřeháním. Formulář má totiž asi třicet stránek, kde kromě klasických otázek na věk, pohlaví, rasu a náboženské vyznání musíte odpovídat i na podivnosti typu “Prodával jste někdy drogy?” či dokonce “Jedete do USA za účelem teroristických aktivit?”.

Naštěstí jsem na všechny otázky dokázal odpovědět. Větší problém nastal, když po mě formulář chtěl nějakou reprezentativní fotku. A aby to nestačilo, musela x desítek parametrů, od přesné velikosti po jasné osvětlení atd.

Nechal jsem se tedy vyfotit rodiči, když jsem u nich byl na víkend, pro jistotu dokonce několikrát. Bohužel, nestačilo to.

První fotka byla moc světlá, druhá moc tmavá, ani třetí nebyla tak akorát, jak to je v pohádce o medvědí chaloupce. Na třetí jsem měl moc velké kruhy pod očima a systém si tak myslel, že mám brýle. Na čtvrté a poslední fotce jsem asi byl prostě moc ošklivý.

[6] Některé otázky v žádosti o vízum byly dost konkrétní a nečekané.
A protože už jsem byl sám doma a chtěl jsem mít žádost o vízum již vyřízené, musel jsem se uchýlit k jedné ohavnosti – začal jsem pobíhat po bytě a fotit selfíčka u různých bílých stěn, které jsou dobře osvětlené.

Asi dvacátou fotku systém konečně přijal, a tak jsem pravděpodobně jeden z mála lidí, kteří mají na vízu selfíčko. A to ještě k tomu ne úplně povedené.

[7] Lepší míti selfie v pase, než-li sedět v US base.
Pak už stačilo jen domluvit si schůzku na ambasádě, hodinu čekat na každou ze tří částí pohovoru, při kterém se mě ptali na stejné věci, jaké jsem měl v žádosti, a pak už bylo vízum moje.

Zlatý KOS

Poslední věc před odjezdem byla zápis předmětů. Ani to bohužel nebylo jednoduché. Když jsem si prošel seznam nabízených kurzů a vybral si z nich sedm, které by mě zajímaly, nemohl jsem si je zapsat sám, protože jsem stále neměl přístup do školního systému.

Musel jsem tedy napsat na tamní studijní a požádat o zápis přímo ně. K mému překvapení mi bylo řečeno, že pět ze sedmi vybraných předmětů bych si brát neměl, protože jsou moc jednoduché. Ještě větším překvapením ale bylo, že mi radili nebrat si více než tři předměty, jinak budu mít až moc práce. Tři předměty jsou prý standard, čtyři mají jenom cvoci a pět blázni. Prošel jsem si tedy znovu seznam kurzů a nakonec si nechal zapsat čtyři. Stal jsem se tedy dle amerických měřítek oficiálně cvokem, a to jsem ještě ani nenasedl do letadla.

Všichni jsou už v Mexiku

Vše bylo připraveno na odjezd – byrokracie byla poražena, já měl v ruce potřebné dokumenty, a tak jsem mohl vyrazit na cestu. Abych si před svým pobytem v USA taky trochu užil volna (semestr začínal již v půlce srpna), vyrazil jsem na měsíc cestovat po Mexiku. Že mě mé cesty budou skoro stát život a pak mě ještě zadrží na hranicích s USA jsem v té době netušil. Ale o tom až příště…

[8] Západ slunce v Mexiku.
Foto:
hlavička: autor
[1] https://imgur.com/
[2] https://mobility.cvut.cz/
[3] https://imgur.com/
[4] https://maps.google.com/
[5] http://www.gamemodding.net/
[6] http://www.ustraveldocs.com
[7] autor
[8] autor

Dále v sérii:

Tomáš Nováček

Jsem ve svém živlu, když můžu být vždy a všude, nejlépe na nějaké vedoucí pozici, protože rád zadávám úkoly a hlavně se rád poslouchám. Proto jsem se kromě šéfredaktorování Buď FIT stal také vedoucím fakultního Seznamováku, organizátorem 111. narozenin, či zakladatelem FIT++. Kontaktovat mě můžete na novacto3@fit.cvut.cz.