Studium na FITu je dlouhé. Tři Čtyři roky bakaláře a potom další dva nebo tři pro třípísmenkový titul. Po chvíli si člověk řekne, že už ProgTestu bylo dost, Marast ho straší i ve snech a zaslouží si dovolenou. Dlouhou, a hodně, hodně daleko.
O tom, že vůbec existuje něco jako výjezd do zahraničí, jsem se dozvěděl od svého o rok staršího kamaráda, který zrovna plánoval výjezd do Británie. Znělo to celkem dobře. Člověk si vyjede rok před bakalářkou, na výjezdu si odpočine a vrátí se zpátky se spoustou zážitků, vzpomínek a novými kamarády na druhé straně světa. Vcelku rychle jsem se rozhodnul, že jednoduše musím vyrazit!
Vybíral jsem mezi několika různými destinacemi. Od začátku jsem věděl, že chci někam daleko, mimo Evropu. Do takové Francie se člověk může podívat o víkendu, ale jet na Taiwan, do Singapuru nebo třeba do Jižní Ameriky? To je příležitost, kterou člověk jen tak nedostane. Po pročtení zkušeností z výjezdů a konzultování s kamarády jsem se nakonec rozhodl pro Singapur. A udělal jsem dobře.
Singapur má výhodu v tom, že je blízko všeho, díky čemuž se dá levně, rychle a jednoduše podívat do sousedních zemí. A tak jsem si sbalil batoh a za pár set korun nakoupil na poslední chvíli letenky do Thajska a Vietnamu. Po vzoru Honzy Bittnera, který oslavil svůj titul Ing. dvouměsíčním putováním přes Asii, jsem si dal do batohu tři trička a vyrazil. Bylo to úžasný. V Thajsku se mi povedlo vykoupat se v řece se slony, další den mě thajský kuchař učil vařit jejich tradiční jídla. Ve Vietnamu jsem zase jeden celý den strávil chozením po městě a ochutnávkami nejrůznějšího street foodu.
Jídlo, jídlo, jídlo
Singapur je místo, kde se střetávají snad všechny možné kultury z celého světa. Odpovídá tomu nejen rozličná architektura, v každé části města dramaticky odlišná, ale i jídlo, které člověk může sehnat. Od taiwanské kuchyně, přes jihočínskou a severočínskou (v tom je velký rozdíl), až ke kuchyni korejské, japonské nebo třeba thajské. Ať už si ale člověk vybere cokoliv, může si být jistý, že to bude stát za to. Skvělé je, že si student nikdy nemusí vařit. Ve městě je doslova v každé čtvrti Hawker center, což je v podstatě budova, často několikapatrová, nacpaná až k prasknutí nejrůznějšími stánky s jídlem. Tam se dá přijít prakticky v kteroukoliv denní dobu a vychutnat si skvělé teplé jídlo pětkrát denně.
Místní si, až na výjimky, nevaří ani zdaleka tak často, jak jsem na to byl zvyklý u nás v Česku. Místo toho je zvykem si zajít na dobré jídlo do vašeho oblíbeného food courtu. Ceny za jídlo jsou tu totiž řádově nižší než u nás. Zatímco všechno ostatní stojí plus mínus stejně jako v Česku, za plnohodnotné (a moc dobré) jídlo člověk dá v přepočtu od 50 do 90 korun.
Jestli poletíte do Singapuru, rozhodně doporučím spřátelit se s místními. Kromě toho, že poznáte jejich kulturu, budete mít kamarády, kteří vás provedou po těch zajímavějších místech, kam se obyčejný turista nepodívá. Budete mít také úžasnou příležitost poznat gastronomickou stránku Singapuru z pohledu místního. Jak jinak se člověk dostane k tomu, aby si ve stínu obrovských mrakodrapů pochutnával na rejnokovi, zrovna vytaženém z grilu, zatímco mu rodilý Singapurec vysvětluje, jak se jmenuje ta rybička balená v palmovém listu.
A když budete mít štěstí, pozvou vás rovnou k sobě domů na večeři. Typická večeře u Singapurců vypadá jinak než ta u nás. Všichni jsme si sedli k jednomu stolu, na kterém bylo rozmístěné úctyhodné množství (syrového) jídla a jeden hrnec s vodou, rozdělený na dvě části – místní tomu říkají steamboat dinner. Funguje to tak, že si každý vybere, co vlastně chce, a uvaří to v jedné části hrnce (samozřejmě až po modlitbě – člověk by netušil, kolik místních praktikuje nejrůznější náboženství). Do každé půlky se dá trochu jiné koření, a všichni vaří a jí společně v jeden moment. Většina jídla je z moře, od nejrůznějších rybích kuliček až k chobotnicím, u kterých můžete jazykem cítit jednotlivé přísavky na chapadlech. Ve výsledku to byla jedna z nejlepších večeří, na kterých jsem kdy byl.
Singapurci jsou přátelský národ
Nejraději jsem však byl za to, že jsem si našel kamarády přímo z řad místních studentů. Člověk na výjezdu hodně snadno zapadne mezi ostatní zahraniční studenty, ale s nimi se většina akcí sestává z návštěv hospod a klubů. Což úplně nemusím. Měl jsem ale štěstí, v jednom z místních školních klubů jsem potkal moc přátelskou skupinku Singapurců. S nimi jsem se po večerech učil na zkoušky, chodil na boulder, nebo mě třeba brali na různá skrytá místa v Singapuru a doporučovali ty nejlepší restaurace se skvělým jídlem.
Byl jsem opravdu nadšený, že se mi povedlo potkat takové kamarády. Doteď jsem s nimi v kontaktu, dokonce se plánuji na pár týdnů v létě do Singapuru vrátit.
Nejlepší bylo, když byli ochotni poodejít stranou od ostatních a bavit se se mnou o politice. Člověk se tak dozví, jak moc jede v Singapuru gerrymandering, nebo že jejich volby vlastně vůbec nejsou tajné. Pak jednoho pomalu opouští dotazy na to, jak je možné, že se u vlády drží ti samí lidé prakticky od počátku Singapuru.
Štěstí jsem měl i na jednoho exchange studenta, tentokrát z pevninské Číny. Ten se po zjištění, že já jsem nemusel podepisovat s vládou smlouvu o tom, že budu obhajovat její politiku a nahlásím, s kým jsem se potkal, nadšeně rozpovídal o tom, jak to u něj doma vlastně funguje.
Nejvíc mě zaujalo, když jsme se začali bavit o cenzuře. O tom, že on to doma vlastně nijak moc neprožíval. Jeden moment, ze kterého jsem byl nesvůj, mi ale vyprávěl. Doma studuje historii, a tak se jednou ošil, když vláda vydala prohlášení, které bylo historicky naprosto špatně a nedávalo smysl. On se proti tomu ohradil na čínské obdobě Twitteru. Z toho, jak vnímáme Čínu u nás, by člověk čekal, že by mu ten příspěvek vláda smazala, ale to ani nebylo potřeba. Vyprávěl mi, jak se do něj okamžitě pustili jeho spolužáci, kteří s ním studovali na univerzitě, a agresivně obhajovali názor vlády, přičemž ignorovali fakta, která jim prezentoval. Argumentovali tím, že když to říká vláda, tak to přece musí být pravda..
Z toho, co vyprávěl, jsem měl pocit, že čínská censorship machine pracuje, když se člověk aktivně projevuje veřejně před velkým množstvím lidí. Ale před svými kamarády není nijak kontrolován. Úplně stačí peer pressure z toho, že vládu obhajují všichni kolem něj, zprava zleva.
Navíc tento systém vlastně celou dobu obhajoval, což mi přišlo na tom celém nejzajímavější. Tvrdil, že to je potřeba a že to takto funguje dobře. Vůbec neměl problém s tím, jak to u nich v Číně vypadá, vlastně mu to vyhovovalo.
Nanyang Technological University
Jakkoliv byl zbytek výjezdu skvělý a bavil mě, nemůžu se nezmínit o škole samotné.
Všechno ostatní bylo úžasné: lidi, jídlo, příroda, kultura. Ale akademická stránka celé věci byla skutečně ponoření do studené vody.
Chvílemi jsem měl pocit, že celá univerzita (včetně předmětů pro 3. ročník bakaláře) je zhruba na úrovni střední školy. Například celý předmět Artificial Intelligence spočíval v asi pěti článcích na Wikipedii, kdy v každé přednášce se pročítal daný text. Což o to, články na Wikipedii jsou někdy poměrně kvalitní. V tom předmětu jsme ale opravdu jeli jen úplné základy, z každé wiki stránky často jenom prvních pár odstavců a dál se nešlo do hloubky. Vysokoškolské vzdělání si představuji jinak a bylo to pro mě zklamání.
To se navíc týkalo i výběrových předmětů, například volitelný předmět pro čtvrtý ročník bakaláře (obdoba našich AG2) byl zhruba na obtížnostní úrovni první poloviny AG1. A to se jednalo o výběrový předmět, před kterým mě místní varovali, že je hodně náročný a je skutečně náročné ho udělat – nebylo.
Předmět pro třetí ročník (výše zmiňovaný Artificial Intelligence) spočíval v tom, že jsme měli v týmu tří lidí napsat BFS, DFS a A*. A když jsem požádal svého singapurského kamaráda, aby napsal alespoň BFS, že já udělám zbytek, tak odvětil, že netuší, jak se to dělá, že jenom blikal ledkama na Arduinu, a vlastně nijak neprogramoval. Nemyslím si, že by se jednalo o problém daného studenta. Například laboratoře z předmětu Computer Network fungovaly tak, že učitel seděl s active noise cancelling sluchátkama vzadu, a my měli samostatně vypracovávat úkol – bez žádného výkladu.
Čím víc jsem na NTU trávil času, tím víc jsem získával pocit, že tady doma na FITu jsem vlastně na jedné z nejlepších škol na světě. A že jsem moc rád, že mám možnost tady studovat a trávit čas s těmi nejlepšími. Kvalita výuky je jednoduše nesrovnatelná.
Další zajímavou věcí na NTU je jejich social credit score. I když má NTU hodně kolejí, nevejdou se na ně všichni. Zatímco třeba tady u nás se hojně používá systém “kdo dřív přijde”, případně s přihlédnutím k tomu jak daleko člověk bydlí, na NTU to funguje zcela jinak. Za mimořádné aktivity (výhry v soutěžích, členství v klubu, vedení klubu apod.) studenti získávají body. Podle počtu získaných bodů následně dostanou přednostní místo, nebo třeba hezčí kolej.
Vlastní kampus byl ale naprosto úžasný. Odhadem čtrnáct kolejí, desítky menz, v každé až patnáct různých stánků s různými druhy jídla. Několik knihoven, banka, dva obchody, McDonald’s a KFC, dokonce vlastní nemocnice. NTU kampus je zkrátka obrovský a je v něm úplně všechno. A tolik zeleně! Jednoduše nádhera. Nedovedu si představit lepší kampus než ten, na kterém jsem byl.
Závěr
Jsem moc rád, že jsem mohl do Singapuru vyjet. A i když jsem za tu dobu poznal, jak cenný poklad vlastně ve FITu mám, výjezd samotný mi přinesl spoustu zkušeností, přátel i určitého nadhledu. Už se nemůžu dočkat dalšího. Třeba se mi podaří během magisterského studia navštívit Taiwan nebo Japonsko.
Nakonec bych si dovolil vyzvat všechny čtenáře, kteří dočetli až sem. Jestli můžete, vyjeďte. Jedná se o jedinečnou příležitost, která se naskytne jednou, dvakrát za život. Je to možnost žít půl roku v úplně jiné kultuře, v úplně jiné zemi, kde všechno funguje jinak. V něčem lépe, v něčem hůře. Možnost poznat nové lidi, kteří přemýšlí úplně jiným způsobem. Jako student má člověk unikátní příležitost se s místními spřátelit a poznat, jak doopravdy žijí. A to je zkušenost k nezaplacení.
Autor & Foto: Petr Šťastný