Čtyři měsíce v jihovýchodní Asii, v městském státě, na ostrově o něco větším, než je třeba Berlín. Na svém studijním výjezdu jsem toho zažila opravdu hodně, pokusím se shrnout ty nejzajímavější věci a kulturní odlišnosti, kterých jsem si všimla.
Jazyk
Singapur má hodně pestré obyvatelstvo, a to se odráží i v množství používaných jazyků. Úředním jazykem je angličtina, národním malajština a dále se tu mluví i čínsky a tamil (jazyk používaný např. v Indii). Díky této směsici to ale ani s tou angličtinou není tak jednoduché, používá totiž některá slova a větné konstrukce z ostatních jazyků a tvoří tak zcela unikátní jazyk – Singlish. Ten je sice pro cizince matoucí, ale pro Singapurce je velice efektivní, protože umí stručně vyjádřit komplexnější věty. Abych uvedla příklad, podle Wikipedie singapurský výraz „Can lor.“ znamená „Well, seems that it can be done, since you say so.“ Singapurské výrazy z názvu článku pak znamenají „Are you sure?“ a „Yes, of course!“.
To vedlo ke spoustě nedorozumění a zajímavým situacím, například když se v menze snažíte objednat a musí vám přijít na pomoc nějaký student, který vaši angličtinu anglicky přeříká výdejci jídla, ten mu anglicky odpoví a student to opět přeloží do vám srozumitelné angličtiny.
Naštěstí nebylo zas tak těžké si základní fráze osvojit, a tak se i ang moh (cizinec) jako já po pár týdnech naučí, že když jde člověk makan (jíst), měl by si nejdřív chope (zabrat) místo, pokud si náhodou jídlo nebere tabao (s sebou). Singlish je prostě shiok (skvělá)!
Jídlo
Singapurská kuchyně je sbírkou toho nejlepšího z kuchyní všech okolních kultur a Singapurci jsou na ni patřičně hrdí. Jídlo je tam neskutečně levné, pestré a no… někdy používá trošku neotřelé kombinace. Vyzkoušela jsem tak třeba zmrzlinu v toustu, rýži smíchanou se zeleným čajem nebo drcený led s kukuřicí a kokosovým mlékem. Ochutnala jsem také typický carrot cake, který z nějakého důvodu ani neobsahuje mrkev, ani se nejedná o koláč.
Díky tomu, že oběd koupíte za 70 – 120 korun, se Singapurci neobtěžují vařit si sami a raději chodí jíst do hawker center, ty si můžete představit jako takový venkovní food court. Pro místní je taky typické objednat několik jídel dohromady a pak je sdílet, což je ideální, pokud máte problém si vybrat jen jedno jídlo.
Kromě jídla jsou také Singapurci milovníci všemožných nápojů, které někdy místo v kelímku dostanete v igelitovém sáčku (což je prý praktické při ježdění na kole). Můžete si zde dát různé variace kávy, džusy z ovoce, o kterém jste v životě neslyšeli (nebo alespoň já o něm v životě neslyšela), ale hlavně to nejdůležitější, bubble tea. Ten je na ostrově k dostání od 60 různých značek, nějaký obyčejnější koupíte v každém stánku s nápoji a dokonce jeden z mých úkolů do školy se věnoval právě bubble tea.
Škola
Od Nanyang Technological University jsem díky jejímu hodnocení v žebříčcích měla vysoká očekávání, když jsem to ale komukoliv z místních studentů zmínila, dostalo se mi jako odpovědi jen nevěřícného smíchu. Místní svou univerzitu za příliš dobrou nepovažují a po svém pobytu dokážu pochopit, co je k tomuto názoru vede.
Na místní fakultě informatiky jsem měla zapsaný předmět Artificial Intelligence a ten mě kvalitou opravdu zklamal. Nestává se často, že by mi někdo vysvětloval DFS tak nesrozumitelně, že by mě to zmátlo natolik, abych se zamýšlela, zda jsem ho vlastně celé ty roky na FITu nechápala špatně. Ke splnění předmětu bylo potřeba vypracovat dva týmové úkoly, ale stejně jako pak u zkoušky, nikdy jsem se vlastně nedozvěděla, kolik jsem z nich dostala bodů, co jsem měla špatně a mohla udělat lépe, nebo jestli si ty úkoly někdo alespoň přečetl.
Naštěstí jsem si zapsala předměty i z jiných fakult, kde byly mé zkušenosti podstatně lepší. Učila jsem se analyzovat filmy a psala jsem vlastní horor, vytvářela reklamní kampaně nebo jsem se svými singapurskými spolužáky konverzovala v němčině.
Skvělý byl také kampus, kde se dalo najít všechno, co student k životu potřebuje – spoustu sportovních hřišť a hal, bazén, park s jezírkem, několik jídelen, stánky s bubble tea, obchody s potravinami, knihkupectví, a dokonce i nehtový salón. Jediné, co by mohlo českým studentům chybět ke štěstí, je hospoda. Ta byla na celém kampusu pouze jedna, místní se ale raději chodí socializovat spíš při jídle než u piva, a tak je to pro ně plně dostačující.
V kampusu byl ještě jeden, pro mě opravdu hodně překvapivý prvek – opice. Před každou kolejí byly vyvěšené instruktážní letáky, kde se psalo, ať před opicemi nenosíme viditelně jídlo, neusmíváme se, protože ukázání zubů je pro ně výraz agrese, a hlavně ať si zavíráme na kolejích okna. Ze začátku se mi tomu samozřejmě nechtělo věřit, ale když jsem si vyslechla několik historek, jak opice vlezla někomu oknem do pokoje, rozhodla jsem se instrukce uposlechnout a kdykoliv jsem nějakou opičí tlupu na koleji viděla, vyhnula jsem se jí velkým obloukem.
Lidé
Singapurci jsou moc milí a jakmile vidí turistu v nesnázích, snaží se mu co nejvíce pomoct, ať už ukázáním cesty nebo radou ohledně objednávání jídla. Sami jsou zvyklí žít v kulturně pestré společnosti, takže když se pak kromě s buddhistou, muslimem, křesťanem a sikhem baví ještě s jedním evropským ateistou, příliš je to nerozhodí a naopak jsou zvědaví a chtějí se dozvědět něco o další kultuře. Díky jejich vstřícnosti jsem tak byla pozvána k místním domů na oslavu čínského nového roku, zahrát si tradiční čínskou deskovou hru Mahjong a nebo (a to je asi můj nejbizarnější zážitek) skupina Singapurek mně a mým dvěma kamarádům zorganizovala photoshoot v hanfu – tradičním čínském oblečení.
Začalo to zcela prostě, procházeli jsme se po Chinatown, viděli jsme skupinu lidí právě v hanfu a požádali je o společnou fotku. Dozvěděli jsme se, že se jedná o členy Hanfu Society, tedy skupiny, která se snaží oživit používání tohoto tradičního oděvu. Pozvali nás na večeři a při ní došli k nápadu, že nám zařídí photoshoot. Nadšeně jsme souhlasili, takovou příležitost člověk přece jen nedostává každý den. To jsme ovšem nevěděli, jak velká to bude akce.
Přípravy byly opravdu pečlivé, museli jsme na zkoušku oblečení, dostali jsme důkladnou instruktáž jak nasazovat jednotlivé části oděvu, byla nám doporučena speciální obuv a makeup, dokonce jsme se učili i správně pózovat.
Když nadešel den photoshootu, sešli jsme se s kamarády u mě na koleji, připravili jsme se jak nejlépe jsme mohli a vyrazili do blízkého parku, kde se photoshoot měl odehrávat. K našemu překvapení však na místě kromě členů Hanfu Society čekalo ještě 6 (!!!) fotografů. Byl to skutečně velmi intenzivní zážitek.
Mohla bych toho o Singapuru vykládat ještě spousty a spousty (a taky to většinou dělám, když mě náhodou potkáte), ale doufám, že tenhle článek vám poskytuje alespoň základní představu, jak to v Singapuru vypadá.
Vyjet do zahraničí je prostě super zkušenost a je to rozhodně zábavnější než číst nějaké dlouhé povídání o tom, jak kdosi jel do jakési země v Asii, kterou ani nevíte, kde byste hledali na mapě. Takže pokud to jen trochu jde, vyjeďte taky, ať můžete psát vlastní příliš dlouhé články a otravovat svoje kamarády neustálým vzpomínáním!
Autor: Terezie Hrubanová
Foto: Terezie Hrubanová