O Jámě lvové. Začít na základní škole není brzy.

Na ČVUT je hned několik korespondenčních seminářů. Pro druhý stupeň základní školy se pořádá soutěž na pomezí matematiky a informatiky jménem Jáma lvová. Středoškoláci si mohou potrápit mozkové buňky v seminářích jako je FIKS a Morous.

Okolo Jámy Lvové se bude tento rozhovor točit nejvíce. Co to je, jak vznikla? Kdo ji pořádá? Bavila jsem se s Janem Baierem (zakladatelem Jámy Lvové) a Ladislavem Marko (aktuálním hlavním vedoucím Jámy).

Honzo, koukala-li jsem správně, na FITu tento rok žádné předměty neučíš. Sem tam vedeš nějakou bakalářskou práci. Přesto se nejspíš rozhodně nenudíš. Mohou tě studenti ještě někde na FITu zahlédnout?

Jan: Ano, doufám, že teď nic neučím. Pokud by to tak nebylo, tak by mě už někdo snad postrádal. Kromě zmíněných bakalářek mě studenti mohou potkat na COFITu u stánku openSUSE, kde pracuji.

Zaujalo mě, že jsi začal studovat inženýra na FITu v roce 2009, v roce, kdy byl FIT založen. Je to tak?

Jan: Je to trochu složitější, na fakultu jsem se jako student Ing. zapsal 6. září 2010. Fakulta jako taková vznikla v roce 2009, ale vznikl jen bakalářský program. Já jsem hned v roce 2009 na fakultě začal učit. Magisterský obor se otevřel až rok poté, tedy jsem přestoupil z inženýrského studia na FELu. Byl to vtipný paradox – nejdřív jsem učil a pak až studoval. 

Jaké to bylo na fakultě v jejích začátcích?

Jan: Fakulta byla velmi dynamická. Mně se podařilo učit spoustu mých tehdejších spolužáků. Netradiční bylo, že spousta cvičících byli velmi mladí lidé. Na ostatních fakultách to tak nikdy nebylo.

Pamatuješ si, kolik vás bylo v ročníku?

Jan: Čistě teoreticky jsme v ročníku byli pouze dva – já a Pepa Dvořáček. Jako jediní jsme se rozhodli do druháku přestoupit na FIT, tedy se kvůli nám speciálně otvíraly některé předměty. 

Pepa nakonec protahoval, tedy jsem v ročníku zbyl jen já. První inženýrské státnice se dělaly jen kvůli mně – na někom se to ozkoušet muselo. 

Podle KOSu bylo celkem 150 magistrů (pozn. redakce 2 v druhém ročníku, zbytek v prvním), na oboru nás bylo si dvacet a na přednáškách jsme se potkávali ve čtyřech – tedy včetně přednášejícího.

Kde, Honzo, pracuješ? Čím se zabýváte v amagical.net?

Jan: Tohle je otázka, které se děsím. Dost to závisí na tom, kdo se ptá. Lidé mě znají z hodně kontextů.

Láďa: Třeba, že si ve volném čase hraje s telefonní centrálou.

Jan: Víceméně sedím neustále na více židlích. Současné dvě největší jsou práce v OpenSUSE, kde se věnuji automatizaci, výrobě nástrojů a open source jako takovému. 

Druhá židle, která je se mnou mnohem déle, skoro stejně tak dlouho jako Jáma, je moje působení v amagicalu. Dřív by se to dalo popsat jako outsourceování IT. Byli jsme firma, na kterou mohli všichni ostatní házet svoje IT potřeby. Dnes bych to v moderním světě marketingově popsal takto – IT jako služba. Díky tomu mohu dělat takové šílenosti jako SMS brány, vymýšlení telefonních ústředen, aby lidé na soustředěních měli aspoň nějaké rozumné zážitky.

Semináře, ve kterých jsi zapojen (FIKS, Jáma, Morous), jsou mimo jiné slavné pro tvé šifrovačky. SMSky a telefonní hovory se tam používaly k ohlášení, že je tým na stanovišti. Jak to přesně fungovalo?

Jan: Jeden rok to sloužilo jako klasická SMS brána, kdy člověk přišel na stanoviště, poslal SMS „Jsem tu.“ a ono mu to odpovědělo „Super jsi tam čtyřicátý.“

Pak jsme to vylepšili na celovečerní hru, kdy po potvrzení příchodu na stanoviště přišel kus příběhu s otázkou, co chceš dělat dál, a výběrem možností: „Chceš-li jít na sever, pošli SMS ve tvaru…, pokud na jih, pošli SMS ve tvaru…“

V době, když ještě byly telefonní budky, jsme to zpestřili – celé to bylo telefonní. Dnes by to už bohužel nešlo. Inspirovali jsme se Matrixem. Lidé chodili po Praze, zvonily jim v daný čas telefonní budky a oni je zvedali. Zjistili jsme, že každá telefonní budka má veřejně dohledatelné číslo. Takže jsme měli mapování telefonních čísel na telefonní budky, zadávali jsme úkoly, týmy chodily po Praze a v přesně definovanou hodinu jim zvonil telefon. Tým zvedl sluchátko a dozvěděl se, kam má jít dál.

Láďa: Zároveň po vás šli Agenti Matrixu, kteří se vám snažili přístupu k budkám zabránit. Člověk pak telefonát nestihl, musel se přesunout na jiné místo a doufat, že tentokrát zvonící telefon stihne.

Jan: My jsme se z toho na centrále málem zbláznili. Zjistili jsme, že když máme 4 různé týmy, které jsou na 4 různých místech a má jim zvonit telefon ve stejnou dobu, tak to jeden člověk prostě neobvolá. Proto jsem rok nato napsal program pro ústřednu, která vytáčení a telefonování víceméně dělala za nás.

Takže jste měli nahrané, co se bude říkat?

Jan: Ano, spoustu věcí bylo předtočených. Lidem na stanovištích sluchátko zvedl automat s hlasovou volbou. „Chcete-li slyšet pohádku, stiskněte jedničku, chcete-li splnit úkol, stiskněte dvojku…“ Měli jsme tam i zaheslované části, kdy tým nejdřív musel zadat pin, který se dozvěděl na jiném stanovišti.

Jak Jáma funguje? Jsou různá kola s nějakým počtem úloh? Co kdyby se chtěl nějaký student do organizace zapojit?

Jan: S výjimkou prvního ročníku, kde to bylo trošku jinak, má Jáma 3 kola. Co se organizace týká, organizátoři se mohou přidat jakkoliv, kdykoliv. Stačí si najít nějakého organizátora a říct si o práci. Řekl bych, že to tak funguje ve všech seminářích. 

Kdy a jak Jáma vznikla? 

Jan: To dnes bohužel už přesně nikdo neví. Bylo nebylo v dávných dobách roku 2009, jedna má spolužačka, Lucia, měla pozitivní zkušenosti z korespondenčních seminářů, které ji i nakonec přivedly k programování. Všimla si, že byl vypsán rektorátní projekt na propagaci vědy na základních školách. Rozhodli jsme se toho využít, protože jsme jako ČVUT žádný takový seminář neměli.

Tedy jsme si na podzim 2009 sedli v bufetu FELu na Karlově náměstí. Nevím den, ale vím, že to vzniklo v pozdních večerních hodinách. Dostali jsme se totiž do konfliktu s panem vrátným. Přišel s tím, že by bylo fajn, kdybychom opustili budovu, že už je prý dávno zamčeno.

Podle čeho nese Jáma Lvová své jméno?

Jan: Na ten papír, co šel na rektorát, jsme potřebovali napsat název projektu. Tedy jsme dali integritní omezení hned na začátku, že to musí mít něco společného s ČVUT. Lev je symbolem ČVUT, a tak jsme si řekli, že lev tam být musí! Pak už jen stačila poznámka, abychom se nedostali s pojmenováním do jámy lvové, a jméno bylo na světě.

Je Jáma programátorská soutěž?

Jan: Není a neměla by být. Většinou jí připravují programátoři, tak se to tak může zdát. Jáma je na pomezí matematiky, fyziky, informatiky a všech technických věd. V týmu jsou i lidé z jiných fakult než FIT a FEL, tedy i nějakou variabilitu máme. Máme pár lidí z jiných škol, kupříkladu z přírodovědy na UK. 

Jan: Takových lidí není nikdy dost, úlohy jsou pak rozmanitější.

Proč pořádat soutěž na pomezí matematiky a informatiky už pro žáky základních škol? Není to brzy? 

Jan: Není. Dobře to ukazuje situace se středoškolskými semináři typu FIKS nebo Morous. Tam člověk zjistí, že tito studenti už mají dávno jasno na jakou školu půjdou. 

Rozhodnutí, na jakou půjdou vysokou školu, překvapivě často dělají už na druhém stupni základní školy, kde začnou zjišťovat, jaký předmět je na škole baví.

Čím dříve se lidé začnou oslovovat, tím lépe, jsem nadšen z projektů jako mateřská a základní škola Lvíčata, kde si děti budují pozitivní vztah ke vědě už od mala. Pak je chytíme my na Jámě, to je třeba inspiruje zapsat si nějaký středoškolský seminář… Získáváme tak děti, které už od mala vědí, že ČVUT je super, a znají na něm spoustu skvělých lidí. 

Anička: A zároveň rozvinuté logické myšlení a dobrý vztah ke vědě se hodí všude.

Jan:  Důležité pro nás je, aby se lidé začali věnovat něčemu kvalitnímu. Ani v organizátorském týmu nejsou jen ČVUŤáci.

Jak jste rozšířili informaci o vzniku Jámy k základním školám a nižším ročníkům gymnázií?

Jan: Když se normálně vyrábí seznamy, koho oslovit na soutěže, vytáhne se Praha, Brno, další větší města, a těm se napíše email. Některé malé vesnické, byť kvalitní, školy mailing listům bohužel stále unikají. Na olympiádu se nedostanou, je to daleko. 

Na Jámě jsme první rok oslovovali školy, které jsme znali my jako organizátoři. Každý dal dohromady základky z jeho okresu, kraje. Tím jsme se snažili dostat k Jámě i školy, co jsou klasicky na dně takových mailing listů.

Pořádáte letní soustředění, takovou odměnu pro účastníky i organizátory. Co se tam dělá? Na co byste nalákali organizátory?

Jan: Rozhodně je nenalákáme na dostatek spánku. To je jediná věc, kterou tam nenajdete.

Láďa: Zato si přijdou na své milovníci šifer, sportů, zajímavých přednášek a jak Honza říká nočních aktivit.

Jan: K šifrovačkám – byly vždy součástí korespondenčních seminářů. Nás organizátory to bavilo, a tak jsme si je také procházeli. Kdyby si někdo chtěl vymyslet šifrovačku, rozhodně tam je příležitost. Na Jámě jsou potřeba jednoduché šifry, cení se krása nápadu. Konec konců, nic složitého to být nemůže, řeší to děti ze základní školy. 

Láďa: Těžkou šifru dokáže vymyslet každý. Pěkná šifra (ať už těžká nebo lehká) chce mít nějakou elegantní myšlenku za sebou schovanou.

Jan: Organizace semináře by také mohla oslovit lidi, kteří rádi předávají vědomosti mladším ročníkům.

• 

• 

• 

• 

Jak takovéto předávání vypadá na soustředění?

Láďa: Máme 3 způsoby. Nejtradičnějším způsobem jsou přednášky, kdy vezmeme nějaký zajímavý koncept a představíme ho všem dětem najednou. Pak máme workshopy. Samotné děti nám navrhnou témata, my jako organizátoři si témata přiřadíme mezi sebou a uděláme nějakou krátkou ukázku jen pro ty děti, které toto téma zajímá. Posledním způsobem jsou celotáborové projekty. Je to snaha je dokopat, aby se naučili nějakou novou věc. Třeba pájení, nový jazyk (Braillova abeceda), mikroskopování, kultivaci různých věcí v agaru. Motivací pro ně je, že na konci tábora musí své projekty představit a před ostatními obhájit.

Jan: Nebo třeba stavbu katapultů,raket na vodní pohon… Když to vezmu kolem a kolem, stačí si říct, že co se běžně dělá v předmětech na vysoké škole, lze najít i na soustředění. Přednášky, praxe a přidáváme do toho spoustu zábavy a pohybových aktivit.

Dají se tedy při vymýšlení úloh na Jámu využít předměty, co aktuálně studuješ, Láďo?

Láďa: Samozřejmě. Naprostá většina úloh v Jámě jsou zamaskované naše vysokoškolské úlohy. Ono, když se dětem NEřekne, že počítají s maticemi a řeší integrály, tak to s klidem udělají. Stačí říct, že to jsou mravenci, co staví domečky, a oni najednou s maticemi počítají bez problému. Je to o tom zaobalit koncept. Děti si ho převezmou, postaví z něj hrad a jsou spokojené.

Jan: Jedna z mých prvních úloh byla úloha na červeno-černý strom. Nebyl problém.

Kdo aktuálně z učitelů FITu jámu pořádá, pořádal nebo byl účastníkem?

Jan: Řekl bych, že spousta lidí, co momentálně učí, Jámu neznají. Je to způsobeno tím, že máme FIKS. Při vzniku Jámy jsme se záměrně snažili navést studenty FITu do organizování FIKSu, Jámu jsme byli schopni obhospodařit sami.

Můžu zmínit třeba Davida Bernhauera, který nikdy nebyl účastníkem, ale zlákal jsem ho, aby s námi jezdil na tábor. Byla to výměna za naši pomoc při vzniku FIKSu.

Na FELu bych zmínil Alenku Smutnou, což je oficiálně 1. účastník a také nejmladší účastník. Jako jediná zažila skoro vše – prošla si Jámou od účastníka po organizátora.

Láďa: A ze studentů FITu bych ještě zmínil dlouholetou organizátorku a účastnici Terezii Hrubanovou. Studenti FITu se s ní mohou setkat na seznamováku.

Kdy jsi se dostal k Jámě ty, Láďo?

Láďa: Já jsem se stal účastníkem ve 3. běhu Jámy. Účastnil jsem se hned od primy (ekvivalent 6. třídy) na gymnáziu U Balvanu v Jablonci nad Nisou. Pak jsem řešil Morous. FIKS a Morous měli v té době společná soustředění, tedy jsem se dostal do kontaktu i s organizátory FIKSu.

Jan: Možná by bylo dobré zmínit, že spolupráce na soustředěních byla více méně šťastná náhoda. Jednou jsem jel v tramvaji, načež mě jedna spoluorganizátorka Jámy zastavila s tím, že na FELu vzniká jakýsi korespondenční seminář (pozn. redakce Morous) a zda bych nechtěl přijít na schůzku. Tak jsem přišel a odešel jsem jako organizátor. V jednu chvíli jsem tedy byl organizátor Jámy, FIKSu i Morouse. Na FIKSu se začalo řešit letní soustředění a shodou okolností na Morousi také. Vznikl tedy nápad soustředění spojit. 

Řešení úloh účastníci buďto nahrají na web, či posílají poštou. Stává se často, že vám  účastníci posílají psaní? Pamatujete si nějaké atypické (z daleka, ozdobené…) případy?

Jan: Občas přijde taková jumbo obálka. První si pamatuju už z druhého ročníku, kde se 2 nejmenovanné školy rozhodly, že bude dobrý nápad využít Jámu jako pomůcku při výuce matematiky. Tedy nám přišly na opravení úložky od každého žáka jedné třídy. Z druhé školy to pro jistotu byly všechny ročníky, které se na Jámu mohly kvalifikovat. Bylo to okolo 150 řešení.

Láďa: Ale zas to bylo jednoduché na opravování, měli všichni velmi podobné řešení.

Jan: Jedna řešitelka se přestěhovala a chodila nám krásná orazítkovaná obálka přímo z Vídně. To bylo nejdál, odkud jsme dostávali dopisy. Aby to ale nebylo málo, tak jsme část řešení přeposílali dále do Curychu ve Švýcarsku, aby to mohl jeden z organizátorů opravovat. 

Láďa: Momentálně má organizátorský tým stejné problémy. Řešení se skenují do Finska, Německa a Singapuru (smích).

Jan: Občas přijdou děkovné dopisy od maminek dětí i od dětí samotných. Máme jejich databázi, je to krásné čtení. Když člověk pochybuje, zda má smysl seminář provozovat, tak si může počíst a připomenout si, že to má smysl.

Jan: Ještě jedna perlička, chodí nám obálky s řešením matematické olympiády a Pythagoriády. Řešení bývají pěkná, jen je to jiná soutěž.

Jak jsi se, Honzo, dostal k FIKSu?

Jan: Koukal jsem, že na fakultě visí letáček, o vzniku korespondenčního semináře. Jako kontakt tam bylo číslo dveří hned vedle mojí kanceláře. To mě zarazilo. Možná bych o tom měl něco vědět. Přeci jen, byly to vedlejší dveře. Zjistil jsem, že začínají vymýšlet takovou Jámu pro středoškoláky. Nic takového opět nikde na celém ČVUT nebylo. Tak jsem pomohl s 0. ročníkem (konalo se akorát soustředění). 

Jaké problémy jste při zakládání a údržbě korespondenčních seminářů měli?

Jan: Při zakládání seminářů je potřeba nejen získat účastníky, ale i organizátory. Je potřeba, aby o tom zbytek fakulty věděl, pak se ale stejně občas stává, že chodíš po fakultě a zjistíš, že ani lidé, co jsou o dveře dál, netuší, že děláš korespondenční seminář. To je škoda. 

Neexistuje informační kanál, jak by ČVUT jako celek vědělo, že tu nějaké korespondenční semináře jsou. Navíc kdyby neexistovali lidi, co jsou namočení do organizace více seminářů, tedy ty semináře propojí, tak ke spoustě spolupráce nikdy nemuselo dojít. Informace by se nedonesla na patřičná místa. 

Jan: Jedním ze základních pilířů je, že bývalí účastníci se musí stávat novými organizátory. V jámě i FIKSu se to daří. Morous je na tom momentálně špatně. Počet účastníků, co nastoupili na FEL, momentálně není schopný naplnit ztráty organizátorského týmu. U Morouse se přemýšlí, že by se změnil formát semináře. Baví nás se setkávat s lidmi a povídat si s nimi o problémech, to se dělá v korespondenčním pojetí blbě. Největší přínos jsem viděl v setkáních, co jsme pořádali. Příští rok nejspíš zkusíme změnit formát na několik větších setkání během roku.

Láďa: Ano, je fajn někam napsat, že semináře existují, jsou aktivní a opravdu chceme organizátory. Jak FIKS, MOROUS tak Jáma. Jáma je momentálně stabilní, ale má poločas rozpadu. Jak se říká, nová krev je potřeba.