ATHENS je společný program několika evropských technologických univerzit, v rámci kterého studenti jezdí na nejrůznější týdenní kurzy. Koná se dvakrát do roka – konkrétně v březnu a v listopadu – a výjezd se doporučuje studentům, kteří už studují na magistru, není to však podmínkou, proto to můžete zkusit stejně jako já už ve 3. ročníku. Pojďte se podívat, co všechno jsem v Paříži zažil a proč se rozhodně vyplatí vyjet.
Jak to vůbec začalo
Při casual programování nějakého úkolu najednou přijde Martin (kamarád ze sousedního pokoje na koleji), jestli nevyrazíme na ATHENS. Hned se samozřejmě chytám: „Kdy to je? V březnu? V žádném případě, to budu muset psát bakalářku, nebude čas.“ Dny ubíhaly, chuť konečně po karanténě vycestovat byla stále větší a deadline odevzdání přihlášek se pomalu blížil. Nicméně to netrvalo ani týden a už jsem si doma tisknul a podepisoval vyplněnou přihlášku na výjezd. Lisabon, Bukurešť, Paříž – které město vyhraje, kde mě budou chtít?
Uběhl další čas a na pozkouškové dovolené v Římě nám všem dorazil mail s oznámením, že jsme se úspěšně dostali do výběru na kurz Extreme value statistics na Mines ParisTech – PSL. Jen co jsme dojeli domů z Říma, objednali jsme letenky a ubytování. Platit 2 000 Kč za noc v centru se nám moc nechtělo, a tak jsme po chvíli hledání objevili jsme byt – spíš zahradní domek – někde na předměstí, který byl o poznání levnější.
Den 0 – Balení, odlet a první zkušenost s pařížskou dopravou
V den odletu jsme začali panikařit, protože jsme nevěděli nic víc než, že máme být další den ve 14:30 ve škole někde uprostřed Paříže. S sebou jsme měli povinně pouze laptop s nainstalovaným softwarem pro programování v jazyku R.
Na letišti bylo až neuvěřitelně málo lidí, a tak jsme očekávali, že všechny kontroly proběhnou bez větších problémů. Akorát že vůbec, protože tím pádem bylo dost času všechno důkladně zkontrolovat a my jsme přišli na to, že jako nádoba s tekutinou do 100 ml, kterou bychom mohli mít na palubě letadla, se nepočítá sprchový gel, kterého je na posledních 5 osprchování. Při kontrole jde totiž o objem, který je napsaný na obalu a je úplně jedno, kolik tekutiny je uvnitř.
Nějakým způsobem se nám tedy podařilo kontrolami projít, ale toho sprcháče mi bylo fakt líto, voněl hezky. V letadle jsem sice seděl uprostřed, ale naštěstí nejsem úplně čahoun, a tak jsem se mezi sedačky snadno vešel a mohl se smát ostatním, kteří takové štěstí nemají.
Po úspěšném přistání na letišti v Paříži jsme nastoupili do autobusu, který nás měl odvézt do letištní haly. Potom, co s námi ujel asi 200 metrů, s námi ještě čekal 15 minut na místě. To byl první signál, že v téhle zemi to nebude snadné. Když už se konečně otevřely dveře, mohli jsme se vydat do letištní haly.
Cesta k zahradnímu domku na předměstí se našemu prvnímu řidiči Uberu asi moc nezdála, protože když jsme jej dostali v aplikaci přiřazeného, vydal se opačným směrem, než se nacházelo letiště. Když se od nás vzdálil přes 20 km daleko, řekli jsme si, že tudy asi cesta nepovede. Zrušili jsme tedy objednávku, naštěstí nám byly hned vráceny peníze. Další přiřazený řidič nás už v pohodlí hodil do La Courneuve, což je městečko 8,3 km od centra Paříže, kde jsme celý výjezd bydleli.
I přes náš pozdní příjezd nás postarší muž – údajně soused naší pronajímatelky – mile přivítal a ukázal nám, kde se co v bytě nachází a nechal nás se ubytovat. Nutno říct, že byt jsme si potom museli ještě projít sami, protože jsme muži nerozuměli ani slovo, protože angličtina není úplně silná stránka Francouzů.
Byt se skládal ze tří místností – ložnice s manželskou postelí, spojené jídelny, kuchyně a obývacího pokoje a samostatné koupelny – kromě internetu tam bylo všechno, co FIŤák potřebuje pro přežití v cizí zemi.
Den 1 – Pařížská doprava a pohoštění univerzity
První den jsme se těšili na čerstvou francouzskou baguette, to bychom ale od supermarketu na předměstí Paříže chtěli moc. Dům s nápisem Supermarché G20 má s naším českým supermarketem společný možná tak název, ale to je tak všechno. Ulovili jsme alespoň cereálie s bílým jogurtem a odešli domů. Po snídani jsme vyrazili na cestu do školy.
Na pařížském předměstí je doprava o víkendu poněkud zredukovaná, a tak jsme si dali větší časovou rezervu. Vyrazili jsme proto asi 2 hodiny před srazem na registraci. Na cestu pařížskou MHD, která měla trvat půl hodiny, to však bylo málo.
Nakonec jsme se tři čtvrtě hodinovým zpožděním dorazili na pařížskou univerzitu a nenápadně se proplížili do náhodného davu procházejícího areálem školy. Ukázalo se, že dav jsou naši kolegové z programu ATHENS, a zrovna si jdou udělat společnou fotku. Možná v registračním formuláři chyběl náš podpis, ale na společné fotce naši maličkost už každý najde.
Po focení následoval společný raut – tzv. welcome cocktail. Každý jsme dostali papírový talíř a čerstvý chléb. K tomu jsme si mohli odkrajovat z různých francouzských sýrů, které si pro nás univerzita připravila. K dispozici bylo i pití. Mohli jsme vybírat mezi různými džusy, šampaňským nebo vodou.
To bychom ale nebyli my, kdybychom svými stravovacími návyky nezpůsobili nějaké faux pas. Když jsem slečnu, která stála za barem, poprosil, aby mi do pomerančového džusu přilila trochu šampaňského, hluboce se mi podívala do očí – moje poslední možnost zachránit situaci, která bohužel zůstala nevyužita. Po mně její oči zamířily směrem k dalšímu členovi obsluhy. Zeptala se jej, jestli to myslím vážně a jestli tohle – podle nich nejspíš kacířství – má opravdu udělat. Z jeho odpovědi jsme pochopili něco jako: „Ano, to je mimóza, někde to prostě pijou.“ Po jejím dalším odsuzujícím pohledu na mě mi můj drink konečně nalila. Mimózu jsem si ten den už nedal, protože se to podle všeho ve Francii nesluší. A pro pití jsem už taky chodil k jinému stanovišti.
Pohoštění ale byl velmi milý zážitek po tom všem špatném, co se nám zatím přihodilo. Vedle velmi dobrého pochutnání jsme poznali spoustu svých nových spolužáků, a také jsme zjistili, že velká část studentů je z České republiky.
Nadšeni jsme se přes několik hezkých památek odebrali na cestu domů. Vyfotili jsme se před Pantheonem, viděli jsme zbytky Chrámu Matky Boží a ulovili jednu cache v nedalekém parku. Dokud jsme ještě byli v civilizovanější části Paříže, šli jsme do obchodu nakoupit večeři a jídlo na další den. Nyní jsme měli o něco větší štěstí a ulovili jednu z posledních baget, co se v obchodě nacházely.
Všechno se začíná dařit, nic se nemůže pokazit. Akorát že vůbec. Cesta z nějakého důvodu opět byla velmi dlouhá, plná přestupů, kde každý spoj měl minimálně 5 minut zpoždění. Po necelých dvou hodinách jsme však konečně dorazili domů a šli spát.
Den 2 – Návštěva Bastily a nevydařená večeře
V neděli se nic nedělá. A přesně proto máme v nohách 16,5 tisíce kroků. Začali jsme samozřejmě zvolna. Venku mrholí, a tak moc nespěcháme z postele. Stačí až v jednu dorazit ke škole na naplánovaný piknik. Dopravní situace je sice o něco lepší, ale pořád to neřeší problém, že o víkendu náš rychlovlak prostě nejezdí. Proto vyrážíme hodinu a půl předem. Půl hodiny před piknikem přichází zpráva, že piknik se ruší a že není žádný náhradní program. Čas improvizovat, vystupujeme na první zajímavé zastávce metra Opéra.
Piknik nám možná zrušili, ale naše odhodlání je nezlomné. Když už s sebou to jídlo táhneme, piknik si prostě uděláme. V parku nedaleko Louvru jsme si tedy namazali francouzskou bagetu francouzským taveným sýrem, přidali nizozemskou Goudu a španělskou klobásu. Udělali jsme si multikulti piknik a stali se pro všechny – minimálně ptáky – místní atrakcí. Všem jsme ukázali, že nejsme z cukru a nějaký deštíček nás nezlomí.
Povinný program začíná až za 3 hodiny, co dál? Obešli jsme Louvre a spočinuli pod nějakým obloukem nedaleko paláce. „To snad není ten slavný vítězný oblouk, takhle malý,“ říkám si možná až moc hlasitě. To je nápad. Naše další zastávka je Vítězný oblouk. Díky studentské slevě máme vstup úplně zadarmo až na jeho vrchol a ten pohled, to byla paráda!
Poté jsme pomalu vyrazili na místo, kde nás čekala část programu zvaná EDA – European Dimension Activities – ten jsme v rámci ATHENS museli povinně také absolvovat, kde jsme se měli dozvědět něco o městě, ve kterém studujeme.
Přivítal nás velmi energický mladý pán a začal vyprávět o historii Paříže, všech revolucích, které zde kdy proběhly, a hlavně o tom, co byla Bastila, kde se nacházela a k čemu sloužila. Dokonce jsme viděli i jeden z posledních dochovaných kusů Bastily.
Večer jsme byli pozváni místními studenty do restaurace La Cantine de Belleville, kde jsme měli ochutnat místní speciality za přijatelné ceny. Sice to trvalo přes 2 hodiny, ale nakonec jsme se svého jídla dočkali. Já jsem sice svoje ztracené vejce dostal, ale byli mezi námi tací, kteří čekali na paštiku Terrine, které se jim nedostalo. Předkrm tedy dopadl katastrofálně. Hlavní chod a dezert už snad dostali všichni, sice ne ten, který si objednali, ale nějaký snad ano! Tohle se Francouzům opět vůbec nepovedlo. Jídlo sice bylo dobré, ale za to čekání to rozhodně nestálo. Nakonec jsme se sice dokázali dostat domů ještě před půlnocí, kdy nám měly vypršet jízdenky, ale tento večer je jedna z mých nejhorších vzpomínek na Francii.
Den 3 – První školní den
Ráno jsme zjistili, že přepážka na nádraží nefunguje, a tak si nemůžeme pořídit týdenní lístek. Frustrovaní zabíjíme další čas naší neschopností koupit si lístek. Otázkou zůstává, jestli je to naše chyba nebo ne. Naštěstí jsme si po zkušenostech s dopravou z minulých dnů prozíravě nechali spoustu času, a tak do školy nakonec dorážíme akorát 10 minut před začátkem.
První den nás přednášející motivoval ke studiu extrémních hodnot a statistiky kolem nich. Odpoledne následoval blok, kde jsme zprovozňovali virtuální prostředí, ve kterém jsme spouštěli RStudio, což je vývojové prostředí na psaní kódu v programovacím jazyce R, který nás celým kurzem provází.
Odpoledne jsme zároveň zjistili, že jsme si o víkendu pořídili špatnou kartičku na jízdenku. Proto jsme byli donuceni pořídit si další zbytečný kus plastu, kam bylo dokonce třeba vložit i vlastní pasovou fotografii. Jak jsme později zjistili při přepravní kontrole, namalovaný obličej opravdu nestačí. Naštěstí na nás paní revizorka, kterou jsme potkali o několik dnů později, byla moc hodná a pokutu nám nedala.
S novou platnou jízdenkou jsme vyrazili na kopec Montmartre, kde se nachází krásná bazilika Sacré Cœur, ale hlavně je odtamtud krásný výhled na Paříž. Skoro jako z vyhlídky v Petřínských sadech. Dokonce i lanovka – stejně jako na Petřín – na Montmartre vede. Cestou na horu jsem si pořídil krásný tmavě modrý baret, který mi krásně ladí s ČVUT mikinou.
Den 4 – Vyhlídková loď
Další školní den se z nás přednášející rozhodl udělat ranní ptáčata posunem výuky o půl hodiny dříve. Smiřovali jsme se s tím celý týden. Druhý den byl více o programování – snažili jsme se podívat na data, která máme zpracovávat v týdenním projektu, a vyčíst z nich nějaké souvislosti.
Projekty jsme zpracovávali ve dvojicích. Dostali jsme na výběr ze tří témat: Deště v Austrálii, Vichry v Evropě a nebo Teploty na jihu Francie. U nás s Martinem se největší oblibě těšily deště v Austrálii. Dostali jsme záznamy o každodenní velikosti srážek z 5 australských stanic za posledních 50 let. Z těchto dat jsme se v průběhu týdne měli naučit číst různé informace. Vypozorovali jsme, že záleží na tom, zdali je stanice u pobřeží moře nebo ve vnitrozemí. Také jsme se zabývali podobností jednotlivých míst měření. V neposlední řadě jsme zjišťovali, jak úhrn srážek závisí na ročním období, a spoustu dalších informací o datech.
Odpoledne nás čekala komentovaná vyhlídková cesta lodí po řece Seině, která Paříží protéká. Opět byla akce v rukou místních studentů, tudíž jsme už neměli vysoká očekávání. Byli jsme však velmi příjemně překvapeni. Paní, co nám povídala o jednotlivých místech, která jsme viděli, povídala nejdříve francouzsky a poté i anglicky. Plavili jsme se kolem chrámu Matky Boží, spousty dalších muzeí a divadel, které se nacházely u řeky, a nakonec došlo i na Eiffelovu věž. Zrovna, když jsme u ní byli nejblíž, se rozsvítila a protože byla celá hodina, věž dokonce blikala. Další zajímavostí je, že noční fotky věže by se neměly publikovat.
Den 5 – Únava a nejlepší panini ve Francii
Ve středu na nás padla únava, a tak jsme nepodnikali nic velkého a volný čas po škole věnovali odpočinku a nabírání sil na další dny. Ve školním parku jsme objevili miniaturu newyorkské Sochy svobody.
Na oběd jsme se vydali do paninérie, která nám byla doporučena jednou českou spolužačkou. Jídlo bylo perfektní a za velmi přátelskou cenu. Ač laťka nebyla moc vysoko, podnik se rázem stal naším nejoblíbenějším místem v celé Francii.
Den 6 – Sainte Chapelle a pařížské katakomby
Ve čtvrtek nás přepadla další smolná věc. Všichni jsme se sešli ve třídě a nový vyučující se s námi kvůli nemoci musel spojit online. Ale ne, zpátky ve vzdálené výuce. Nedá se nic dělat, musíme to zvládnout.
Během rychlého oběda jsme navštívili nedalekou kapli Sainte Chapelle s nepopsatelně krásnými barevnými vitrážemi. Škoda, že bylo pod mrakem, kdyby svítilo sluníčko, místnost by určitě duhově zářila a náš zážitek by to umocnilo. Nezbývalo nám než si to jenom představovat.
Po odpoledním bloku školy jsme se vydali prozkoumat pařížské katakomby. Řekl bych, že se jedná o místo se silným příběhem, ale nic moc hezkého k podívání to není. Shrnul bych to tak, že jde o staré vytěžené doly, jejichž stěny jsou vyskládané kostmi a lebkami. Někteří členové naší výpravy dokonce říkali, že kostnice, které máme v České republice jsou daleko hezčí.
Den 7 – Konec kurzu a Eiffelova věž
Poslední den byl z hlediska probíraných témat odpočinkový, vyučující říkali, že témata jsou navíc, abychom viděli, jak se dá statistika extrémních hodnot aplikovat v praxi. Vlastně to bylo takové letem světem naším předmětem Vytěžování znalostí z dat (BI-VZD) – ha, konečně po celém týdnu něco, co znám. Odpoledne jsme se snažili pohnout s projektem. Část nám však zůstala ještě na doma.
Nakonec jsme vyrazili k Eiffelově věži, abychom se z ní podívali na západ slunce a zároveň ji konečně prozkoumali i zevnitř. Cestou jsme došli do naší oblíbené paninerie, kde nás obsluhoval jiný pán než minule. Když jsme si objednali pancake with ham and cheese, tak na nás spustil: „palačinka, šunka, sýr.“ Tím si nás získal a dostal vyšší spropitné.
Chtěli jsme si do 2. patra, které se nachází zhruba uprostřed, vylézt po schodech, bohužel tento vstup byl zavřený, a tak jsme museli vyčkat téměř 3 hodiny ve frontě k výtahům. Západ jsme kvůli frontě bohužel nestihli. Úplně nahoře foukal velmi silný vítr a výhled vypadal skoro jako z letadla. Osobně se mi daleko více líbily výhledy z 2. patra, protože se jednotlivé budovy ve městě daly poznat.
Dolů se už dalo jít po schodech, které vedly nohami věže. Obdivovali jsme, jak se stavitelé vypořádali s jejich umístěním v takto atypickém tvaru stavby. Zároveň, protože nám cesta dolů trvala docela dlouho, jsme schody scházeli v době, kdy věž blikala, což ještě umocnilo náš zážitek z její návštěvy.
Den 8 – Louvre, Versailles, konečně doma
V sobotu nás už žádný školou pořádaný program nečekal, proto jsme museli podniknout něco na vlastní pěst. Ráno jsme předávali ubytování zpátky majitelům, naštěstí nám ještě dovolili si u nich nechat kufry, abychom se po městě mohli pohybovat bez nich.
První atrakce, kterou jsme navštívili, bylo muzeum Louvre. Obdivovali jsme staré sochy řeckých a římských bohů, zavítali jsme do islámské části muzea a v neposlední řadě jsme šli obdivovat vystavené obrazy. Mezi nimi jsme viděli i legendární obraz Mony Lisy, který pro sebe má vyhrazenou celou místnost.
Obdivovali jsme i samotnou architekturu celého muzea, která nás uchvátila možná ještě víc než všechny vystavené objekty. Abychom stihli všechno, museli bychom v muzeu strávit více než celý den. Není času nazbyt, čeká nás výlet do Versailles. Cestou jsem dokonce vyřešil sudoku v místních novinách 20 minutes, které mají k dispozici v metru.
Nějaké francouzské interiéry jsme už obdivovali půl dne, proto jsme zámek přeskočili a vrhli se rovnou do zahrad. Když jsme na ně pohlédli, padla nám brada až na zem. Ta krása a velikost nás úplně šokovala, pro mě osobně jsou zahrady ve Versailles nejlepší vzpomínkou na Paříž. V zahradách jsme vybalili bagety a naobědvali se. Protože jak jinak zakončit výlet do Paříže, že? Poté jsme se už jen tak procházeli. Ani potom, co jsme ušli zhruba 2 kilometry, nebyl vidět konec zahrad, tak obrovské byly.
S každým krokem tam si čím dál tím více uvědomujeme, že potom budeme muset udělat i krok zpátky, proto jsme se museli otočit, abychom stihli vlak domů pro kufry a na letiště. Cesta městem se se začínajícím víkendem opět stala peklem na zemi. K tomu všemu jsme zjistili, že se na nějakém stadionu, který jsme shodou náhod měli cestou, konal zápas v rugby mezi Francií a Velkou Británií. Doprava ve městě tím pádem kolabovala ještě víc než obvykle a my jsme i přes obrovskou rezervu téměř nestihli náš odlet.
Když už jsme dorazili na letiště a procházeli kontrolou zavazadel, mysleli jsme si, že už se nemůže nic pokazit. To jsme se ale velmi zmýlili. Francie nám ještě jednou pro vždy dala další facku do obličeje, abychom na ni nezapomněli. Zastavila nás totiž kontrola váhy zavazadel, kvůli které jsme ztratili nejen drahocenný čas před odletem, ale i poměrně velké množství peněz za odbavení jednoho z přetížených zavazadla. Měli jsme sice na mále, ale letadlo jsme nakonec stihli a ve zdraví dorazili domů na strahovské koleje. Zapili jsme úspěšný příjezd a šli spát.
Po příjezdu
Z Paříže jsme si odvezli nejen nové znalosti, ale i spoustu fotografií, vzpomínek a zážitků. Zároveň jsme si užili spoustu dobrodružství s místní dopravou a kulturou. Dopsali jsme zbytek školního projektu, který nám ještě chyběl dodělat a doufáme, že jsme splnili všechno, co se po nás chtělo. Teď už na výjezd jen vzpomínáme a těšíme se na další dobrodružství, která nás díky škole čekají.
Závěrem…
Na kurz jsem vyrazil v 6. semestru, kdy jsem měl psát bakalářskou práci. Má to výhodu, že vám během semestru neujede vlak s přednáškami a cvičeními. Stále si ale myslím, že jsem na náš konkrétní kurz měl málo znalostí a zkušeností se statistikou. V učivu vykládaném v angličtině jsem se docela ztrácel, ale naštěstí mi spolužáci pomohli s porozuměním složitějších principů (například, co znamená Q-Q plot). Kdybych mohl, určitě bych jel znovu, ale vybral bych si o něco jednodušší kurz.
A co říct k Paříži? Jsem rád, že jsem se tam podíval, ale ještě radši, že už jsem konečně doma. Centrum města je až působivě krásné. Bohužel notorická francouzská nechuť k anglickému jazyku mi zkazila pohled na celou Francii. Možná je to ale dobrá motivace začít studovat francouzštinu. Tak au revoir!
Foto:
[1-17] autor
