Semestr v Americe již začal a já navštěvuji první přednášky. Jaká je obtížnost výuky v porovnání s ČVUT a co si o České republice myslí tamní studenti?
Výhody a nevýhody výměnných studentů
A toho se mi dostalo bohatě. Zažít studijní mentalitu na jiné škole bylo povznášející ve všech ohledech – například mé domácí úkoly byly od jednoho vyučujícího hodnoceny i po gramatické a stylistické stránce (angličtina má úplně jiná pravidla na psaní čárek ve větě, s čímž jsem se nemohl sžít).
Bohužel jsem taky mohl poznat lenost místních. Ku příkladu jsme na jednu hodinu měli přečíst článek, který nebyl nijak dlouhý (cca 20 minut čtení). Když se vyučující na začátku další hodiny zeptal, kdo článek četl, k překvapení (asi jen) nás dvou jsem byl jediný…
Trpím při týmových projektech
Nemám rád týmové projekty, přiznávám to. Všechnu práci radši dělám hned, jak ji mám zadanou, abych měl potom volno a nemusel se stresovat. Mnoho lidí tento způsob neuznává, a tak často vznikají komplikace.
Zároveň se stává, že někteří členové týmu mají tendenci nejenom práci co nejvíce odkládat, ale i z ní udělat co nejméně, a tak často dělám projekt sám.
Na UTEPu to ale byl extrém.
Například na jeden projekt jsme měli týden na vypracování, přitom práce bylo pro každého tak na hodinu. V den odevzdávání jsem si přivstal, abych vše zkontroloval, načež jsem zjistil, že jeden člen mého týmu ještě nic neudělal. Odevzdávat jsme měli za tři hodiny!
Závěrečnou týmovou semestrálku z dalšího předmětu odevzdal jenom jeden další člen týmu (ze čtyř). To jsem již místo velkého stresu byl ve stavu totální rezignace. Vyučující totiž beztak nebyl schopný za celý semestr opravit ani jeden úkol či test.
Třešničkou na dortu ale byl projekt, při kterém se mě kolega z týmu zeptal, ve které části prezentace má být úvod.
Realita malého češství
S krutou realitou západní civilizace jsem se ale setkal již na první hodině. V rámci předmětu Secured web-based systems (kde se bezpečnost nakonec probírala asi jenom hodinu) jsme si měli ve skupinách vyprávět o největších chybách, na které jsme při práci s různým softwarem narazili. Samozřejmě jsme se dostali k tématu hackerů, načež jeden můj spolužák prohlásil: „Stejně jsou všichni hackeři nějaký kok*ti z Československa.”
To mě dostalo do kolen (nečekal jsem, že je něco takového možné, když sedím na židli), a tak jsem se mu pokusil vysvětlit naši současnou geopolitickou situaci, při čemž jsme se dostali k oblíbené hře cizinců: „Najdi deset rozdílů mezi Českem (Czechia) a Čečenskem (Chechnya).”
Podobnou konverzaci jsem v USA zažil ještě několikrát, vlastně prakticky pokaždé, když jsem se představoval. Jednou jsem kvůli tomu dokonce zastavil náhodné kolemjdoucí na ulici, kteří se, bůh ví proč, o Česku zrovna bavili, abych je opravil. Ano, jsem hroznej, uznávám to.
Studentské půjčky
Jak jsem psal již v prvním díle své cestovatelské série, studium na americké vysoké škole není nic levného. Samotné školné často stojí tisíce dolarů (desetitisíce korun) za semestr, a tak jsou studenti často nuceni vzít si půjčku, která se s nimi táhne třeba i po zbytek života.
Na jedné školní nástěnce byl anonymní dotazník: „Kolik dlužíte za školné?”. Průměr byl 40 000 dolarů (cca 825 000 Kč), ale objevovaly se tam i částky jako 90 000 dolarů (1 854 000 Kč). Studenti tedy odchází ze školy a už mají milionové dluhy. To si pak člověk začne vážit našeho bezplatného školského systému.
Škola je život
Co ale na americkém školském systému ocenit, je obrovský pocit sounáležitosti, který ve vás budí. Částečně je to samozřejmě způsobené tím, že všechny školní budovy (až na některé koleje) jsou na jednom místě a tvoří tak obrovský kampus, kde se dennodenně potkávají studenti ze všech možných oborů.
Zároveň mají jednotné pojmenování všeho, co se školy týče. Protože UTEP vznikl v roce 1914 jako hornická univerzita, je jejich motivem hornictví a vše kolem. Logem školy je samozřejmě krumpáč, všechny názvy pak mají něco hornického v názvu (koleje Miner Canyon, Miner Heights, Miner Village, školní platidlo Miner Bucks, školní karta Miner Gold Card, časopis The Prospector, fotbalový tým UTEP Miners, minerálka… ne, to vlastně ne).
Zároveň se také velmi dobře starají o své studenty, takže v kampusu je kromě klasického bufetu i malá samoobsluha, pizzerie, asijské jídlo, Starbucks…
A aby studenti jenom nejedli, mají přístup do místního rekreačního centra, kde je vše od ping-pongu přes posilovnu až po dva bazény. A samozřejmě pro studenty zdarma. Je vidět, že vybírané školné je využívano na dobrých místech.
90 dní pěšky po El Pasu
Další věc, na kterou se školné využívá, jsou školní autobusy, které na pravidelných linkách objíždí koleje a školní kampus.
Ale protože to do školy z kolejí bylo jenom pár kilometrů (konkrétně 2.2), chodil jsem vždy pěšky. Za jakéhokoliv počasí.
Když odjížděl a míjel moji zasněženou, lehce přimrzlou sochu, ještě stále kroutil hlavou. Zároveň pokaždé, když jsem někomu řekl, že chodím pěšky, zíral na mě s otevřenou pusou.
„Ježišmarja, vždyť to musíš jít alespoň hodinu, ne? To já bych takovou dálku rozhodně neušel!” slyšel jsem od nich často. Evidentně chození pěšky zde není tak rozšířené, jako v Evropě (nebo alespoň u nás v Česku). Jakmile je něco dál než na délku jedné klasické písničky, je to moc daleko.
Snažím se darovat krev
V průběhu září probíhalo na univerzitě darování krve. Jako držitele bronzové Jánského medaile mi to samozřejmě nedalo, a tak jsem se nechal také naverbovat. Problémy začaly přesně tam, kde jsem čekal.
„A ve které zemi je ta vaše Česká republika?“ ptala se mě slečna, která mi dělala vstupní prohlídku. Moje odpověď ji neuspokojila, takže si musela zavolat kolegyni, aby se s ní o tom poradila.
Když jsem jim dal nápovědu, že to je v Evropě, tak řekli, že Evropu znají. Když se ale dozvěděli, že tam žiji celý život, tak mi s lítostí oznámili, že krev darovat nemůžu, protože každý, kdo žil v Evropě víc než pět let, je prolezlý nemocemi.
Takže pokud někdo z vás plánuje dovolenou v Evropě, tak ji ihned zrušte, mohli byste tam něco chytit. Například všeobecný přehled.
Život v multikulti světě
Proto je dost často těžké s nimi vést konverzaci, neboť slyšet větu, kde první část byla v angličtině, druhá ve španělštině a třetí opět v angličtině, nebylo netypické.
Zároveň je ale hrozně milé být ve společnosti, která je díky svým kořenům velmi otevřená a vstřícná, stejně tak je ale na své předky a kulturní dědictví hrdá. Nejlépe to asi shrnul můj kamarád z Mexika, když jsem se ho ptal, jestli mu nebude vadit, když se objeví v mém článku. Jeho odpověď totiž zněla: „Just don’t mess around with tacos and we all good.”
We are family
Nemohl bych ukončit tuto sérii a nenapsat ani odstavec o ostatních výměnných studentech. Musím uznat, že naše parta byla asi nejlepší část celého studijního pobytu. Mít někoho, s kým člověk může v cizině trávit volný čas, sportovat, slavit narozeniny a cestovat je k nezaplacení. Nikdy bych nečekal, že člověku může někdo během tak krátké doby přirůst k srdci. Takže Aldo, Carol, Itzo, Max, Ondro, Shawne a Youngu, děkuju!
Na cestě
Výměnný pobyt (i díky ne tak náročné výuce) nabízí spoustu možností k cestování, jak v dané zemi, tak v okolí. I když je v Americe všechno daleko (můžete jet autem třeba čtyři hodiny a na nikoho nenarazíte), tak letecká doprava zde funguje dobře a překvapivě ani stopování není problém.
Člověk se tak může za pár stovek dolarů podívat na víkend do Las Vegas, či se jet podívat na tajemstvím opředené město Roswell, kde údajně v roce 1947 spadlo UFO. V rámci prázdnin na Díkůvzdání jsem si zaletěl na Kostariku, na kterou bych se asi jen tak nepodíval.
Studijní pobyty v zahraničí tedy nejsou hlavně o studiu (spíš o něm nejsou vůbec). A rozhodně je škoda toho nevyužít.
Závěrečné zkoušky
V průběhu semestru jsem postupně zjišťoval, jak funguje místní bodovací systém. Známka není určena v poměru k maximálnímu počtu bodů z testu, ale k maximálnímu dosaženému výsledku. A dle rozhovorů se spolužáky jsem pochopil, že ten jsem měl vždy já (nezávisle na předmětu).
Když tedy nastal týden závěrečných zkoušek (opravdu jenom týden, na všechny zkoušky je jeden pokus, zato tvoří jen cca 20 % známky), přišla za mnou skupina mých spolužáků.
Když jsem pochopil, že to sice myslí vážně, ale dělají, že ne, oplatil jsem jim stejnou mincí: „A co kdybych ten tříhodinovej test radši stihnul za půl hodiny?” Když jsem po půl hodině odcházel s vyplněným testem, podle jejich výrazů jsem pochopil, že si mysleli, že si dělám srandu. Nedělal.
Shrnutí
Jeďte. Víc o tom asi říci nejde. I kdybyste měli jet na školu, která vám z profesního hlediska nic nedá, tak žít a studovat v cizí zemi je zážitek, který vám nikdo nesebere a budete na něj rádi vzpomínat navždy. Tak jako já.
Hlavička: Ondřej Bílek
[1] Woo-Young
[2] Ondřej Bílek
[3] Autor
[4] Ondřej Bílek
[5] Autor
[6] Autor
[7] Ondřej Bílek
[8] Autor
[9] Ondřej Bílek
[10] http://news.utep.edu/
[11] Autor
