Do hlubin Archivu ČVUT

Může se zdát, že archiv je jenom místo, kde staré zaprášené papíry, využívané pouze postavami z béčkových hororů, jsou oprašovány starou, zaprášenou archivářkou. Archiv ČVUT takovým místem ale není. Zde, pár kroků od naší fakulty, dříme historie.

A ne, historií teď nemyslím výše zmíněnou fiktivní archivářku. O tom se ujišťuji sám, když vcházím do Archivu ČVUT v budově bývalého rektorátu. Již ve dveřích mě totiž příjemným úsměvem zdraví slečna asi mého věku, která mě odvádí do kanceláře PhDr. Kamily Mádrové, Ph.D., vedoucí Archivu.

Paní doktorka redakci Buď FIT sama oslovila s nabídkou exkurze po Archivu ČVUT a já ji s radostí přijal. Jako milovníka knih všeho druhu – ano, i skript (možná až na skripta z lineární algebry) – si rád projdu historii, která je v archivu ukrytá.

Hned po příchodu do badatelny, tedy místa, kde jsou archiválie předkládány veřejnosti, si všímám knih a dalších dokumentů různého stáří rozložených na velkém stole. Je zde vše od starých studijních indexů, přes studentské časopisy z doby totalitního režimu, záznamy o předmětech z Rakousko-Uherska až po fotografie vzducholodi Italia nad severním pólem z roku 1928. Bohužel je na mnoze z nich vidět nemilosrdný zub času.

„Máte ty fotky a spisy zdigitalizované? Byla by škoda o ně přijít,” ptám se, zatímco listuji dokumenty skoro stejně starými jako celé ČVUT.

„Bohužel ne. I když už máme nějakou dobu na digitalizaci skener, tak na to zatím nemáme lidi, peníze ani software.” vysvětluje doktorka Mádrová. „Karlovka třeba svůj archiv postupně digitalizuje, ale jich je na celý archiv přibližně dvacet a na digitalizaci přijímají brigádníky z řad studentů, nás je jenom sedm, a to tu ještě nejsou všichni na plný úvazek.”

Archiv v průběhu věků

Beru do ruky jeden z indexů a procházím si předměty, co se studovaly v době, kdy C++ ještě bylo na houbách. Mezi ryze technickými předměty byly i takové jako „Vědecký komunismus”.

„Jak vidíte, politická situace ovlivňovala vše,” vysvětluje paní doktorka. „Za komunismu bohužel nebyly měněny pouze předměty, ale probíhaly i rozsáhlé čistky mezi studenty a vyučujícími.”

„Z jakých všech období zde máte dokumenty?” ptám se, když si prohlížím rozpis přednášek vědce a zároveň jednoho z vyučujících na naší škole Christiana Dopplera.

„Máme zde dokumenty od založení polytechnického ústavu, tedy z roku 1798. Nejstarší prameny k dějinám ČVUT od roku 1705 jsou prohlášeny za archivní kulturní památku a uloženy v depozitáři Národního archivu v ulici Milady Horákové. Máme dostávat všechny dokumenty po uplynutí tzv. skartační lhůty dané vnitřní směrnicí (Spisovým a skartačním řádem) ze všech fakult a dalších součástí univerzity. Například u studijních spisů činí tato lhůta 10 let. Bohužel se tak neděje, fakulty si dokumenty často nechávají ve spisovnách nebo dokonce v kancelářích a dávají nám je pouze, když mají plné skříně. Někdy je dokonce rovnou skartují.”

Jak je bohužel vidět, ne všechny orgány ČVUT s Archivem spolupracují tak, jak by bylo záhodno. Často se stává, že referent, který obstarává určitou agendu, získá k dokumentům, které vytváří, osobní vztah a nechce je dát z ruky. V poslední době obava vzrostla v souvislosti s účinností GDPR. Proto je důležité obsadit na všech součástech ČVUT místa pracovníků spisové služby, kteří musí oběh dokumentů neustále korigovat a zajistit jejich řádné předání do archivu, či je připravit na skartaci.

Archiv se snaží i o vytvoření přehledu předmětů a jejich vyučujících za celou historii všech fakult. V historických knihách je informací spoustu, překvapivě je problém s novodobými daty – s nástupem internetu se začaly používat pouze kódy předmětů, a tak se některé názvy špatně dohledávají. Problémem také je, že Archiv nemá ani přístup do KOSu, takže možnosti vyhledávání jsou opravdu velmi omezené.

„Alespoň že se na nás nevztahuje GDPR,” dovysvětluje s úsměvem doktorka Mádrová. „Schraňujeme osobní údaje kvůli historickým zájmům, takže to nemusíme řešit. Informace o zemřelých ale můžeme poskytovat veřejnosti až 30 let od vyhotovení požadovaného dokumentu, jinak pouze se souhlasem pozůstalých.”

V archivu také chybí spousta dokumentů od roku 1869 do 50. let minulého století. K jejich ztrátě došlo v období druhé světové války a letech těsně po ní, kdy byly knihy a dokumenty častěji páleny, než archivovány.

Studenti sobě

Co se ale zachovalo, jsou studentské časopisy z různých období. Většina z nich nebyla podporována fakultou a studenti vše dělali na vlastní náklady. Kromě článků fungovaly časopisy i jako burza, takže je tam možné najít nabídky a poptávky různých učebnic, ubytování či dokonce oblečení. Tehdejší studenti měli hluboko do kapsy, a tak se snažili sehnat levné věci, kde se dalo. Označení „chudý student” v té době opravdu něco znamenalo.

Zároveň časopisy sloužily jako dnešní FIŤácké facebookové skupiny, protože si tam studenti radili, jak projít prvním ročníkem či na co si dát pozor u některých předmětů. Ale místo „Nechceme vypadnout z BI-LIN” by se skupina jmenovala spíše „Nechceme vypadnout z BI-KSČ”. O tehdejším Lineárním Algebrákovi ani nemluvě.

Dalším klenotem archivu jsou stará skripta. A co na nich bylo tak zajímavého? Byla psaná ručně! Každý student, který si chtěl skripta pořídit, si je musel půjčit od kolegy a celá přepsat a překreslit. Často se jednalo o několika set stránkové bichle, a tak přepsání mohlo trvat klidně i celý semestr. Na druhou stranu se tím student pravděpodobně látku docela dobře naučil. Později s rozvojem techniky byla skripta rozmnožována pomocí tisku – litografie, knihtisku nebo ofsetu.

Jeden archiv nestačí

Ač je hlavní sídlo archivu v Zikově ulici, nebylo to tak vždy. Za svou pětapadesátiletou historii se několikrát přestěhoval a často byly depozitáře na více místech zároveň. Není tomu jinak ani dnes – archiválie jsou dokonce uložené i na jednom vesnickém statku, protože prostory prostě nejsou. „Je to fajn, někdy si jedeme pro nějaké spisy a dostaneme k nim i třeba rajčata, ořechy… Drůbež a králíky chovají hned ve vedlejší budově,” bere věc s nadhledem doktorka Mádrová.

V tuto chvíli ale Archiv na výběr nemá. Archiválií je pořád více, prostorů pořád méně, o penězích ani nemluvě. Kdyby se všechny šanony a krabice s dokumenty Archivu daly vedle sebe, tato řada by měřila neskutečné dva kilometry (což je skoro o dva kilometry více, než uběhne průměrný FIŤák). Takové množství historicky důležitých spisů by mělo být někde dobře uskladněno, nejlépe daleko od farmářských zvířat.

Ani teď není budoucnost Archivu jistá, ale v nejbližších letech je v plánu jeho přestěhování na Strahov do prostorů staré kotelny. Je to sice ideální prostor co se týče velikosti a bezpečnosti, ale i tak by se musel předělat, aby bylo spisy kam uložit. Jakákoliv menší pohroma může celou historii vymazat.

Vyplavená historie

Hlavně si to uvědomuji, když scházíme do podzemních prostor, kde jsou v kovových regálech uloženy obrovské knihy, staré desítky a stovky let, stejně tak třeba dokumentace o studiu všech studentů, co se kdy na ČVUT objevili. Nad střeženými regály totiž vede něco, co by tam rozhodně být nemělo – kompletně prorezlé trubky.

„Kvalita depozitářů není úplně ideální. Občas tu něco praskne a vytopí nás to. Minule jsme tu třeba dlouho sušili parte, když nám praskly stoupačky,” vysvětluje doktorka Mádrová, když vidí, jak se podivujeme nad stavem celého depa.

I kdyby nebyly knihy a dokumenty ohroženy požárem a vodou, musí se o ně dobře pečovat. Každý dotyk lidské ruky u takto starých vazeb či papíru může znamenat jejich poničení. Ještě k tomu musí být teplota udržována na konstantních 18 stupních, aby se papír udržel v dobrém stavu co nejdéle.

„Dalším problémem je, že knihy jsou v regálech postaveny vertikálně, měly by ale být položeny, pak se méně ničí,” udivuje mě paní doktorka, protože jsem nad tím sám nikdy nepřemýšlel. „Bohužel opět nikdo nemá čas na to, aby ty tisíce knih přeorganizoval…”

Mezitím se dostáváme k další části sklepního depozitáře, kde jsou historické záznamy o studentech. Kromě správy archiválií má Archiv totiž na starosti také potvrzování studia, například kvůli odchodu do důchodu, nebo vystavuje duplikáty diplomů, výpisy zkoušek apod. Také dohledává podklady k úřední agendě všech součástí ČVUT, především rektorátu.

Zpět na světlo světa

Vycházíme ven ze sklepení a já se opět podivuji nad tím, že ČVUT je schopno postavit igelitovou budovu za miliardy, ale Archiv ČVUT, ve kterém je uložena jeho dlouhá (a důležitá) historie, ponechává v dezolátním stavu.

Odcházím s pocitem, že jsem si celou exkurzi užil mnohem více, než jsem sám čekal. Archiv opravdu není jen sklad starých faktur bez duše, ale je místem, kde jsou uloženy knihy, fotografie a spisy, o které by se mělo náležitě pečovat. A pokud si to lidi z rektorátu neuvědomí, pak to bude na nás, studentech.

Krásy našeho Archivu můžete objevit sami na veřejné exkurzi, která se bude konat 11. října v 10, 13, 15 a 17 hodin, nebo kdykoli po předchozím objednání.

Foto:
Milan Kurka