Seznamovák 2015

Seznamovák s odstupem roku a několika kroků

S koncem srpna na mě již podruhé přišla známá nevolnost – typický syndrom toho, že se blíží něco důležitého. Před rokem to bylo začlenění se do nového kolektivu většího kalibru (přeci jen devadesát lidí není „parta, se kterou chodím na pivo“) a letos tomu mělo být velmi podobně. Je také možné, že to mohl být doznívající vliv nepřirozeného vlnivého pohybu paluby holandské plachetnice, ale to by se mi moc do krámu nehodilo.

A tak jsem tedy někdy kolem půl desáté dobíhal – řádně zpocen – do haly Hlavního nádraží v Praze ověšen nákladem všech druhů a rozměrů.  Chvíli jsem se zmateně snažil přijít na to, co jsem to měl vlastně dělat dál, ale pak mi pár rukou a dva kopance naznačily správnou cestu směrem ke skupince sympatických lidí ve fakultních tričkách.

Je to tu. Z padawana se stává mistr, z účastníka se stává organizátor. Jako jeden ze tří šťastlivců jsem byl vybrán, abych se letos stal členem týmu organizátorů Seznamováku, kde jsem ještě loni byl jako vystrašený prvák. Letos jsem tu jako vystrašený novopečený „orgík“, a doufám, že ostatní nezklamu…

Zato České dráhy nezklamaly a vlak přijel na naši konečnou stanici téměř přesně – tj. s dvacetiminutovým zpožděním. Závěrečná etapa našeho putování za nějakým místem, kde už konečně budeme moct sundat batohy, také neměla chybu, vždyť není lepší způsob, jak si protáhnout nohy po dlouhé cestě vlakem, než dvoukilometrovým výletem.

Při průchodu branou areálu Haul se mi vrátily všechny ty vzpomínky z mého Seznamováku s takovou silou, že mi až slzy do očí vyhrkly – které jsem pak velmi prozřetelně svedl na alergii, abych se v očích mých nových kamarádů neshodil. Všechny ty zajímavé hry, které zpravidla vyžadovaly vědomosti, které mi gymnázium nedalo, večerní programy, na které mi chyběla baterka, skvělé jídlo – zde nutno dodat, že třikrát za den je dost málo a hlad je skvělý kuchař.

Do této chvíle jsem si letošní Seznamovák mohl užívat stejně, jako účastníci a s jednoročním odstupem plně si vychutnával každou chvíli (dokonce jsem si zahrál i pár seznamovacích her a přežil seznamovací kolečko). To všechno se ale mělo změnit. S ubývajícím světlem začaly přicházet mé nové povinnosti, a tak se stalo, že jsem už o půl deváté seděl na stanovišti první noční hry a sledoval budoucí spolužáky, jak se snaží vymyslet, kolik je odmocnina z třiceti šesti plus jedna.

První nesrovnalosti v mých vzpomínkách přišly druhého rána. Nepamatuji si, že bych býval tak nevyspalý a také musím přiznat, že červené trenýrky – které jsem sháněl celou věčnost – a bílé tílko sice napomohou k otužilosti, ovšem ne člověku s rýmou. Navíc mi těch pět minut, během kterých jsem ve svém skvělém úboru venku mrznul a čekal, než všichni účastníci vstanou (nebo se budou tvářit alespoň částečně živě), nádherně vysvětlilo, proč měl organizační tým na našem turnusu tak protáhlé obličeje, když jsme po deseti minutách konečně vylezli (neb kdo by dokázal vstát rychleji?).

Druhým podstatným závěrem, který jsem po týdnu v Plasech vydedukoval, je, že Progtest mimo jiné urychluje člověka v čase. To by vysvětlovalo jak neschopnost stihnout vypracovat všechny úlohy v rozumném čase (čtyři hodiny před uzávěrkou je také rozumný čas), tak to, že oproti mým vzpomínkám čas ubíhal nesrovnatelně rychleji. Člověk se ani nestihl nadát a první turnus už se balil. To, že se sbalili, dosvědčit nemůžu, neb mě předchozí večer posedla touha stát se pingpongovým šampionem, a tudíž jsem celé dopoledne dne výměny turnusů strávil trénováním. Každopádně odpoledne už na jejich místech byli úplně jiní lidé.

To se může zdát jako relativně přirozená a plánovaná věc, ale já jsem na to připraven nebyl. Celé dlouhé dva dny jsem si dával práci, abych si zapamatoval alespoň pár šťastlivců – tímto bych chtěl pozdravit Heřmana -, a najednou to byla nová várka a já měl začít nanovo? To je na jednoho novopečeného druháka docela nefér, vezmeme-li v potaz, že většině účastníků stačilo si zapamatovat n nových lidí, kde n je přirozené číslo mezi nulou a dvaceti.

 

Druhý turnus byl ve většině věcí stejný jako ten první až na: chladnější počasí, kratší schůze, počet dívek (ano, pro všechny, kdo ještě pochybují, toto je velmi žhavé téma, kterým se prváci zabývají každoročně), více buřtů, méně hudby, vyřvané hlasy a upovídanou organizátorku Šárku.

Co napsat, když už nevím, co dál napsat? Snad jen to, že bych chtěl ještě jednou smeknout všem mým spoluorganizátorům, neb při příležitosti „podívat se sám sobě skrz stěnu času do očí“ jsem doznal, že za celou organizací (jak už to bývá) je neuvěřitelná spousta práce, jak před Seznamovákem, tak při akci samotné, a i já – ačkoliv jsem měl na starosti jenom drobnosti a fungoval jsem spíš jako hlavní kytarista, než že bych měl něco důležitějšího na starosti – jsem toho měl takříkajíc plné brejle. Taktéž doufám, že se nám podařilo neodradit úplně všechny nastávající FIŤáky a že si to s námi užili.

Především však doufám, že se mi podaří se prodrat do dalšího ročníku, abych se mohl do Plas u Plzně podívat i za rok.

Autor: Matěj Sháněl
Foto: archiv FIT ČVUT

Ajťákem za tři dny

Bylo první zářijové ráno a budík mi nekompromisně zvonil v půl šesté. Tentokrát ovšem z jiného důvodu, než u ostatních studentů. Zatím co oni vstávali otráveni, protože jim opět začalo desetiměsíční období úkolů, učení a dennodenní docházky do školy, já se na to brzké ranní probuzení těšil. Nečekal mě první školní den, ale Seznamovák FIT 2015, konkrétně jeho druhý turnus.

Po příjezdu do Prahy jsem se vydal na místo, kde to všechno začalo – na pražské Hlavní nádraží. Sotva jsem se stačil rozkoukat, už jsme všichni seděli ve vlaku do Plzně, odkud se dále pokračovalo do Plas. Seznamovák mohl začít!

První den uběhl jako voda. Celé odpoledne jsme hráli úvodní seznamovací hry a k pozdnímu večeru si pro nás organizátoři připravili „Šifrovačku“, kde jsme řešili různé šifry a logické hádanky. Své kouzlo tomu dodávalo i počasí, protože po celý večer pršelo. Když jsme dosoutěžili, sedli jsme si k večernímu občerstvení, u kterého jsme si vydrželi povídat až do ranních hodin. Poté následoval zasloužený spánek. Jenže…

Nikdo neměl ani ponětí o tom, jaký ďábelský plán si pro nás organizátoři přichystali. Bylo pár minut po půl osmé a areálem se začínal rozléhat nepříjemný zvuk píšťalky a slovo „rozcvička“. Babička si totiž hned po ránu pořídila nový počítač a my jsme jí – jako jediní ajťáci v rodině – museli pomoci. Po běhu k ní jsme jí museli počítač zapojit, zapnout, vyčistit displej, nebo jí pohrozit za koukání na „nemravné filmy“. Ranní budíček a rozcvičku jsme zajedli snídaní a poté se vrhli do přednáškového pásma, kdy nám současní studenti povídali o předmětech, které nás v prvním semestru čekají a neminou. Večer jsme si prošli „Stezku správného ajťáka“, kdy různá stanoviště reprezentovala vždy jeden předmět. Pokud jsme vše uhádli, vyvázli jsme ven bez trestu. Problém byl, pokud tomu tak nebylo. To jsme odcházeli pomalovaní, přivázaní k sobě za nohu, nebo předvádějíc slona se zvukem jiného zvířete.

Také další den se hrály různé hry. Závěrečná bojovka celého turnusu bylo běhání po stanovištích, kde jsme například trénovali hod šipkami, hráli hledání min, nebo jsme se snažili udržet vodu co nejdéle v lahvi s dírami skrz na skrz. A pokud měl někdo zájem, mohl si „vymáchat“ obličej ve slané vodě, kávě, nebo mouce při lovení kuliček. Večer jsme se všichni sešli u táboráku, kde jsme opékali buřty a zpěvem známých písní hraných na kytaru se loučili s vydařeným Seznamovákem.

Poslední den byl už jen o balení a cestě domů. Nebyl jsem sám, komu se odtud nechtělo. Celá akce byla i přes místy nevydařené počasí skvělá a rozhodně ji doporučím každému, kdo se bude hlásit na FIT. Během těch pár dní jsem poznal několik fajn lidí, což byl hlavní důvod, proč jsem jel. Organizátoři svoji nelehkou úlohu zvládli na jedničku a patří jim obrovský dík za tuto akci.

Foto: archiv FIT ČVUT

SdíletShare on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Milan Kurka

Ve fakultním časopise jsem od druhé poloviny roku 2015. Tím jsem spojil dvě své vášně – psaní a informatiku. Baví mě objevovat nová zajímavá témata a fakta, se kterými se rád podělím s ostatními. Když zrovna nepíšu nebo neprogtestuji, věnuji se webům, grafice, fotografování a také programování všeho možného. Kontaktovat mě můžete na kurkamil@fit.cvut.cz.