Po velmi dobrých zkušenostech s výjezdem s ATHENS (Advanced Technology Higher Education Network, Socrates) jsem se rozhodl zkusit další kurz v zahraničí – tentokrát s BESTem (Board of European Student of Technology).
Rozhodl jsem se tak opravdu na poslední chvíli – všiml jsem si sdíleného příspěvku na Facebooku, ve kterém stálo: „Posledních pět hodin na přihlášení na podzimní BEST kurzy!“. A tak jsem si řekl, že to zkusím, a rychle jsem prolétl nabídky kurzů.
Můj výběr byl jasný – z výběru jsem vyhodil data, kdy jsem nemohl, města, které už jsem navštívil, a nezajímavá témata a vypadla mi jediná možnost – kurz „Your speech, your rules!“ v turecké Ispartě. Kurz se měl zaměřovat na soft skills, konkrétně public speaking, což je téma, které mě velmi zajímá, neboť se rád poslouchám.
Po vyplnění motivačního dopisu a odpovídání na otázky jako „Kdo je podle vás nejlepší řečník?“, či psaní příběhu s předem danými klíčovými slovy, jsem přihlášku odeslal a o pár týdnů později už jsem měl v mailu potvrzení, že se mnou na kurz počítají.
První zádrhel (a možný náznak osudu věcí příštích) nastal 16. července, kdy se v médiích začaly šířit zprávy o neúspěšném mocenském převratu v Istanbulu. Od účasti na kurzu mě to ale neodradilo. Když jsem přežil ATHENS v Paříži v době teroristických útoků, tak mě nějaký puč nezastaví.
Ostatní účastníci ale stejného názoru nebyli, takže z pětadvaceti lidí se počet snížil na deset. Díky tomu se ale dostal mezi účastníky Adam Kvita – můj kamarád a spolužák z FITu.
Cesta z Prahy na vídeňské letiště a potom letadlem do Istanbulu probíhala o to lépe, že jsem měl s kým prohodit pár slov. V Istanbulu ale má smůla vykoukla v celé své kráse, aniž jsem tušil, že se mě bude držet po celý kurz. Na páse se zavazadly se moje taška totiž neobjevila.
Chvíli jsme ještě s Adamem zírali na prázdný pohyblivý pás, ale když se zastavil, bylo nám jasné, že taška už nepřijede.
Po krátké kontrole jsme zjistili, že na moje jméno je napsána Adamova taška a na jeho jméno není napsaná žádná. Když jsme to oznámili na Ztrátách a nálezech, místní turecký byrokrat mi řekl, že to je moje smůla a že moje taška podle jejich záznamů došla a Adam žádnou nemá, takže si můžu jít ke všem čertům.
Až třetí člověk na Lost and Found byl ochotný se se mnou bavit, vyplnil se mnou potřebné formuláře a já bez své tašky, ale s potvrzením o nahlášení, odlétl do Isparty.
Tam nastal další problém – u autobusu z letiště, kde nás měl někdo z organizátorů vyzvednout, na nás nikdo nečekal. Pro jistotu jsme ještě čtvrt hodiny počkali, a když jsme před letištěm zůstali poslední, zavolali jsme organizátorům, kde jsou. Po chvíli dohadování konečně pochopili, že nám zapomněli říct, že sice máme čekat u autobusu z letiště, ale ještě před tím do něj máme nastoupit a odjet kamsi do centra města (letiště bylo asi čtyřicet kilometrů od Isparty).
Když jsme si tohle konečně vyjasnili, vyjasnili jsme si i další věc: z letiště jezdí jenom jeden autobus denně a ten odjel asi před dvaceti minutami.
Čekali jsme ještě další hodinu, než pro nás přijeli dva organizátoři a vyzvedli nás. Zjevně se s námi ale nechtěli bavit, a tak pustili hudbu co nejhlasitěji a vyrazili jsme.
Když jsme po půl hodině zastavili u nějakého domu, trvalo pak další čtvrthodinu, než jsme se na někoho dozvonili – další část organizátorů totiž vyspávala kocovinu (v pět odpoledne) a podle toho byt také vypadal. Koberec v hlavní místnosti byl totiž slušně pokrytý zvratky.
Aby to těch pár organizátorů, co se konečně vzbudili, napravili, začali vypalovat jednu cigaretu za druhou, a tak v malém bytě velmi rychle vznikla mlha, za kterou by se ani Stephen King nemusel stydět.
Když nás po třech hodinách někdo konečně odvedl k naším hostitelům (bydleli jsme u organizátorů doma), zjistil jsem, že ač ostatní bydlí pár minut od sebe a v centru, já ještě s jednou slečnou bydlím asi půl hodiny pěšky od všeho, ještě k tomu u někoho, kdo prakticky nemluví anglicky. O to větší mé zděšení bylo, že to byl hlavní organizátor celého kurzu.
Na další den byl naplánovaný výlet do přímořského letoviska Antalya. Ráno pro nás tedy přijel autobus, který sice organizátoři hned nenaplnili cigaretovým kouřem, ale naplnili jej hlasitým zpěvem tureckých písniček, takže jsem nerozuměl ani slovo ani Adamovi, co seděl vedle mě a mluvil česky, natož komukoliv jinému.
Naštěstí zbytek výletu byl pěkný, až na všudypřítomný cigaretový opar (i u jídla!) a fakt, že mi plavky půjčené od mého hostitele stále padaly. Můj kufr byl totiž stále v nedohlednu, a tak jsem měl s sebou jen to, v čem jsem přijel.
Další peklo nastalo až v pondělí, kdy začaly kurzy jako takové.
Univerzita, na které měly přednášky probíhat, byla již nějakou dobu v rekonstrukci a evidentně ještě nějakou dobu bude, protože do takto rozkopané budovy by v Česku nepustili ani stavaře, natož studenty.
Ani náplň přednášek nebyla žádný skvost. Kromě toho, že vyučující neustále objevovali Ameriku („Nemějte na slidech celé odstavce textu!“), tak dělali přesně ty chyby, před kterými nás varovali (předchozí větu měli napsanou v celém odstavci textu na jednom slidu). A bohužel to nebyla výuková pomůcka, ale pouze špatná příprava.
Mezi to patřil i fakt, že vyučující se navzájem velmi opakovali – například jeden den jsme si ukazovali projevy Martina Luthera Kinga a Steva Jobse a další den jsme si ukazovali ÚPLNĚ STEJNÉ dva projevy s jiným vyučujícím.
Zároveň se přednášky často vůbec netýkaly ani tématu Public speaking, natož Soft skills. To ani nemluvím o tom, že většina účastníků měla lepší angličtinu, než většina přednášejících (a to to byli místní učitelé angličtiny).
Vyvrcholením bylo, když jsme na konci měli mít prezentaci na předem daná témata, na kterém jsme měli ukázat, co jsme se v kurzu naučili. Nejenom že obtížnosti témat nebyly vyrovnané (např. „Kam bys chtěl jet na dovolenou“ vs. „Jaký je dopad každodenního kontaktu různých kultur“), ale zároveň bylo zadání často psané tak špatnou angličtinou, že šlo velmi těžce pochopit („What is the effect in daily contract of culture“).
Mé špatné zkušenosti z přednášek byly často zlepšeny večerním programem, který byl dobře zorganizovaný, a společností, která byla velmi milá. Nicméně i v programu se často objevily nemalé chyby.
Nezapomenutelným zážitkem byl například večer, kdy se můj hostitel opil tak, že jsme ho z taxíku a do druhého patra museli doslova vytáhnout, protože nebyl schopný chodit, a pak jsme ho museli osprchovat, protože byl celý pozvracený. Třešničkou na dortu bylo ale to, že v noci se mu zjevně záchody zdály moc daleko, a tak prostě vstal ze své postele a namočil do mojí. Bohužel jsem v ní ještě pořád byl…
A tak si pro příště ještě hodně rozmyslím, jestli s BESTem někam pojedu, a pokud ano, tak rozhodně ne do Turecka.
