Po třech letech se mé dobrodružství zvané bakalářské studium softwarového inženýrství na FIT ČVUT pomalu chýlí ke konci. A nespočet čtverečků, obdélníčků, koleček a kosočtverců spojených do monstrózních UML diagramů, tisíce řádků kódu a litry slz, potu a krve z Progtestových úloh teď musím přetavit na nejsvětější artefakt bakalářského studia – bakalářku.
Během celého studia by se člověku mohlo zdát, že než se pustíte do psaní bakalářky, musíte složit ódu na Láďovu klávesnici a rituálně spočítat motýlky na Olšákových skriptech, ale naštěstí to už všichni stihnou za tři, čtyři či více let studia, takže jediný rituál je obětovat bezdrátovou myš, aby fungoval systém na zadávání závěrečných prací a pustit se do toho. Hmm, to zní nějak moc jednoduše.
Když jsem zíral několik hodin do LaTeXové šablony a oko mi začalo tikat do rytmu blikajícího kurzoru, tak mi došlo, že to jednoduše opravdu jenom znělo. Moc rád píšu, napsal jsem už rozhodně víc jak padesát nebo šedesát stran, ale stačilo pár dní nad posvátným dokumentem a tahle chuť mě přešla. Zvláštní je, že bakalářská práce není podle mě to nejtěžší s čím se během bakalářského studia na FITu setkáte (magisterské studium, to je pak kapitola sama pro sebe) a přesto je to stále stejný příběh.
Zdá se, že z vypracování bakalářské/diplomové/dizertační práce se po celém světě každý rok stává několikaměsíční odyssea až překvapivě se podobající pěti fázím umírání dle Elisabeth Kübler-Rossové. Svou práci na bakalářce obvykle začínáte popíráním – “To nic není. Všechno je v pohodě. Mám to na háku. Zvládnu to za týden.” Následuje vztek, agrese: „Proč já? To není fér! Proč se to do háje nechce zkompilovat! Proč jsem si vybral tak stupidní zadání!” Tato fáze plynule přechází ke smlouvání: “Prosím mohu si změnit zadání? Mohu vynechat tuhle část?”, “Stačí mi to na éčko!”. Předposledním stádiem je deprese: “Nemá to cenu, stejně to nedám. Tak si o půl roku prodloužím. Stejně by mě vylili u státnic. Měl jsem jít na hnojárnu.” (Při poslední větě se vám o stupeň zhorší známky ze všech předmětů). Na závěr snažení přichází smíření: “Nějak to dopadne. Nechali projít horší. Pořád lepší vyhozenej z FITu než absolvent hnojárny.” (Známky se vrátí na původní hodnotu).
Nakonec i u mě začaly stránky a řádky kódu přibývat, možná je celý tenhle proces dán tím, že něco končí, on ten bakalář, ZMA počínaje a OSY konče, byla docela dlouhá a vyčerpávající cesta. Takže nezbývá asi než dál usilovně zírat do šablony a popřát všem spolupisatelům alespoň minimální množství spánku, normostranu textu za den a snad i štěstí u státnic. A teď mě omluvte, musím dopsat tu svou dnešní normostranu, i když se nejdřív možná podívám na nějaký film a radši ještě zkontroluju emaily, pro jistotu dvakrát… ach jo…
