Jak jsem přežil Paříž

„Hele, nechceš jet se mnou na ATHENS?“ zeptal se mě spolužák, když jsem ho na konci září náhodou potkal ve škole. Tehdy jsem ještě ani nevěděl, co to ATHENS je, ale protože jsem pro každou špatnost, tak jsem mu na to kývl.

Tedy, samozřejmě jsem tušil, že to je jeden z mnoha studijních zahraničních kurzů, který ČVUT pořádá, ale to bylo asi vše. Naštěstí na internetech se dá najít vše, a tak jsem si už o pár dní později (když jsem si na to konečně vzpomněl), vyhledal, že ATHENS (Advanced Technology Higher Education Network, Socrates) je organizováno sedmnácti technologickými univerzitami z různých států Evropy, které dvakrát za rok na týden vyšlou pár studentů na vzdělávací kurz do cizí země.

Tak jsem se tedy přihlásil, a protože ČVUT vysílá skoro všechny, kdo mají zájem, nebylo překvapením, že mi v půlce října přišel email s gratulací a informací, že mě v pátek 13. listopadu čekají v Paříži. Naštěstí nejsem pověrčivý, data jsem se nezalekl a na zmíněný páteční večer jsem si zabookoval letenku na pařížské letiště Charles de Gaulle, abych ten slavný letištní kolos viděl, když už tam budu.

A tak jsem tedy o pár týdnů později nasedal do letadla směr Paříž, s představou krásně stráveného týdnu v zajímavém městě a studiu na ParisTechu, kde měl probíhat kurz Information extraction zaměřený na vytěžování dat z nestrukturovaného textu.

„Nejedeš náhodou na ATHENS?“ zeptala se mě slečna sedící na vedlejší sedačce v letadle, když podle mých brýlí, kostkované košile a záživné knize s názvem Web.design od Jakoba Nielsena poznala, že jsem asi ajťák. Popostrčil jsem si brýle na nose a správně ajťácky jsem vykoktal odpověď (což je povinnost, když informatik hovoří s osobou opačného pohlaví a nechce si hned zkazit image).

I když jsme oba měli jiné ubytování, tak jsme měli společnou velkou část cesty z letiště, a tak se nám na za pár minut jedoucí vlak společně běželo lépe. Abychom se nezdržovali solitérním nákupem jízdenek v automatu, koupil jsem obě já, a tím pádem jsem s ní měl svoje poprvé (rozuměj poprvé jsem dívku pozval na cestu z letiště).

Pár minut jsem přemýšlel, jestli takovou hloupost říct, ale má pověst špatného šprýmaře mi nedala.

„Tak letadlo nespadlo, vlak jsme stihli, to je na pátek 13. docela dobrý, ne?“ A o dvě minuty později jsem se fackoval, že jsem nedržel hubu. Na mobilu mi začala blikat SMS od táty: „Tome, byly teroristicke utoky v Parizi, jsi v poradku?“

V tu chvíli jsme zastavili na zastávce Stade de France, kde pobíhala policie v plné polní a hledala další možné teroristy. Opravdu jsem nebyl rád, že jsme zrovna na téhle zastávce stáli asi patnáct minut. Zvlášť, když do vlaku přistoupila spousta fotbalových fanoušků, od kterých člověk může čekat cokoliv.

Vedle sedící Pařížan nám mezitím začal na mapě ukazovat, kde všude útoky proběhly, a já si tak v hlavě počítal, jak dlouho zabere průměrnému teroristovy z Islámského státu cesta ze severní části Paříže do té jižní, kde byl náš hostel a škola.

Když jsem v půl jedné v noci konečně dorazil na hostel, všichni byli ještě pořád vzhůru a řešili, jak to bude dál. Mezitím nám z ParisTechu přišel email, že veškerý víkendový program se ruší a nemáme vycházet z hotelu, dokud nám neřeknou. Veškeré plány na prozkoumávání Paříže tak padly.

To ani nemluvím o tom, že jsem byl ubytován na maličkém osmilůžáku, kde sice byly jenom dvě ramínka, ale zato čtyři umyvadla. To prostě nepochopíte.

Nejhorší ale bylo, že pro osm lidí jsme dostali jen jeden klíč od pokoje, takže jsem většinu času na hotelu strávil hledáním toho, kdo zrovna u sebe klíč má. Při vyzvedávání klíče na recepci jsme se vždy měli prokázat kartičkou, kterou jsme dostali při příjezdu. Co mě ale udivovalo nejvíc, byl fakt, že ani jeden z lidí na našem pokoji nedostal kartičku se svým jménem. Dva spolubydlící sice měli kartičku s jménem někoho jiného z našeho pokoje, ostatní ale měli úplně náhodná jména, po většinou jména nějakých holandských slečen. Moje kartička to ale trumfla všechno. Bylo na ní napsáno prostě SERGEANT JOKE. Lepší přezdívku jsem snad ještě nedostal.

V noci jsme se nikdo moc nevyspali, protože kolem pořád jezdili houkající sanitky a policejní auta, ráno ale nebylo o moc lepší. Všechny památky byly zavřené, školní program zrušen a my byli odkázání na smrt nudou v hotelu (byl totiž prakticky bez wifi). Naštěstí jsme s pár kluky z pokoje byli iniciativní a našli jsme na oficiálních twitter stránkách Versailles, že zámek a jeho zahrady jsou stále otevřené, a tak jsme se vydali na vlak. Obrovských cedulí, že studenti kurzu ATHENS nemají opouštět hotel, jsme si bohužel nevšimli…

Když jsme asi po hodině cesty dorazili před bránu zámku Versailles, zrovna se zavírala.

„Sorry, we were just told to close all gates…“ vysvětluje nám strážný u brány a my se otráveně vydáváme vstříc malému městečku, kde kromě právě zavřeného zámku a ještě zavřenějších zámkových zahrad nic není…

I přesto jsme tam strávili docela příjemných pět hodin, než jsme vyrazili zpátky do Paříže. Z mapky jsme vykoukali, že náš vlak jede kolem řeky Seiny, a díky tomu i kolem skoro všech památek, které jsme chtěli vidět. Shodli jsme se na tom, že to riskneme, a město si projedeme, ať vše vidíme alespoň z okénka. Bohužel, vlak jel v městě pod zemí, a tak jsme nic neviděli… Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…

Na hotelu jsme zjistili, že přes den přišel zástupce Pařížské sekce ATHENS a kontroloval, jestli jsou všichni na hotelu. Naštěstí nás naši spolubydlící nezradili, a tak jsme byli všichni oficiálně opět prohlášeni za živé.

O něco smutnější ale bylo zjištění, že mnoho studentů buď v Paříží zůstane, ale kurzy ze strachu navštěvovat nebude, nebo odlítají nejbližším spojem zpět do své domoviny.

Mezitím také Paříž zakázala jakékoliv hromadnější veřejné akce, a tak začala vyvstávat otázka, zda se kurzy vůbec budou konat.

Další den se nám opět nechtělo trávit celý den v hotelovém pokoji, a tak jsme se vydali metrem do západní části Paříže, kde kromě obchodní čtvrti s mrakodrapy je také Grande Arche – moderní „vítězný“ oblouk, od kterého je přes celé Champs-Elyseé vidět na ten starý Vítězný oblouk, stejně tak jako na slavnou věž od pana Eiffela.

Z dálky nám to nakonec ale nestačilo, a tak jsme se byli podívat i pod ten originální Vítězný oblouk, odkud to už nebylo daleko za Amélií do Montmartru a pak do slavné uličky neřesti a nevěstinců, které kraluje známý Moulin Rouge.

Nikomu z nás se ale nechtělo dát 190 Euro za místní show, a tak jsme si pouze prohlíželi fotky na obrazovkách u vstupu do Moulin Rouge. Mě nejvíce zaujala obrazovka, na které místo obrázku lepé děvy běžela nějaká chybová hláška kernelu linuxu. Ajťák se ve mně zjevně nezapře.

Když jsem se vrátil na hotel, v mailu už na mě čekala zpráva, že školy byly otevřeny a pondělní výuka normálně probíhat bude.

Můj kurz o Information Extraction, vedený Fabiánem Suchánkem (který je překvapivě Němec a ne Čech), začal velmi podivně. První půl hodinu jsme totiž probírali, jestli je Elvis Presley živý. Když jsme pomocí různých webových vyhledávačů dozvěděli, že nám na to internet nedokáže jasně odpovědět, začali jsme po filozofické stránce rozebírat internet a extrahování informací z emailů a dalších privátních dat (což například Google dělá velmi rád).

A i když škola většinou končila až v půl šesté (a dostali jsme „domácí“ úkoly), tak jsem v průběhu týdne stihl oběhnout nejznámější místa Paříže, jako je Eiffelova věc, Mona Lisa Simpsonová v Louveru (Whistlerova matka je mimochodem lepší), či Notre Dame.

Příště bych si na kurzy ATHENS asi nevybral místo, na které je plánovaný teroristický útok. Škoda, že žádné příště nebude, studenti ČVUT se mohou ATHENS zúčastnit jenom jednou…

Foto: autor

Tomáš Nováček

Jsem ve svém živlu, když můžu být vždy a všude, nejlépe na nějaké vedoucí pozici, protože rád zadávám úkoly a hlavně se rád poslouchám. Proto jsem se kromě šéfredaktorování Buď FIT stal také vedoucím fakultního Seznamováku, organizátorem 111. narozenin, či zakladatelem FIT++. Kontaktovat mě můžete na novacto3@fit.cvut.cz.